ECLI:CZ:US:2019:4.US.372.19.1
sp. zn. IV. ÚS 372/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 71 Co 365/2018-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že postupem Krajského soudu v Ostravě došlo k zásahu do jejích základních práv zaručených v čl. 30, 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelčin návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož (v prvé řadě) nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 a 31 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V posuzované věci však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení, a to i o tom, že na Ústavní soud je třeba se obracet výlučně prostřednictvím advokáta, se stěžovatelce dostalo v celé řadě řízení, naposledy v řízení vedených pod sp. zn. I. ÚS 3470/18, IV. ÚS 3730/18 a II. ÚS 3948/18; v těchto případech stěžovatelka, ač byla k tomu vyzvána, předmětnou vadu svého návrhu neodstranila, a tak Ústavní soud její návrh z tohoto důvodu odmítl. Stěžovatelka si tedy příslušných procesních podmínek řízení musela být dobře vědoma.
5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zastává setrvale názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Ústavní soud proto v posuzované věci (stejně jako ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3204/16 či IV. ÚS 373/19) shledal důvody pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj