Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.05.2001, sp. zn. IV. ÚS 373/2000 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 70/22 SbNU 113 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.373.2000

sp. zn. IV. ÚS 373/2000 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě ve věci ústavní stížnosti F. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, a rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal, s odvoláním na porušení základních práv a svobod, zaručených čl. 1, čl. 3, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Benešově, okresního pozemkového úřadu ze dne 8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, že se do vlastnictví navrhovatele nevydává v něm blíže specifikovaná nemovitost. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 80/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Stěžovatel se svým návrhem domáhal před Okresním úřadem Benešov - okresním pozemkovým úřadem - vydání přesně specifikované nemovitosti, a to dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Restituční nárok byl uplatněn včas a stěžovatel prokázal, že je oprávněnou osobou. Okresní pozemkový úřad požádal nadřízený orgán, tj. Ministerstvo zemědělství ČR, o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §17 odst. 6 zákona o půdě, zda předmětná nemovitost spadá do režimu tohoto zákona. Ministerstvo zemědělství ČR rozhodnutím ze dne 19. 6. 1997, čj. 2036/96-3152, rozhodlo, že tato nemovitost je nemovitostí, na níž se vztahuje zákon o půdě ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. a) a b). V dalším šetření potom bylo zjištěno, že po převzetí nemovitosti do vlastnictví státu byly na základě demoličního výměru odstraněny na ní se nacházející hospodářské budovy, stodola a kolna, a na pozemku byla postavena prodejna smíšeného zboží. Okresní pozemkový úřad dospěl k závěru, že dle ustanovení §139 b odst. 5 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, ve znění zákona č. 83/1998 Sb. (dále jen "stavební zákon"), se jedná o stavbu jednoduchou. Tento závěr se opíral také o stanovisko referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu Benešov ze dne 18. 7. 1996. Na základě svých zjištění okresní pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 16. 7. 1998, č.j. PÚ 563/92, 748/93-4801-III, uznal restituční titul stěžovatele a rozhodl taktéž o vydání předmětné nemovitosti. Do tohoto rozhodnutí podala odvolání osoba povinná a dále pak i účastníci tohoto správního řízení. Rozhodnutí bylo Krajským soudem v Praze na základě podaného odvolání zrušeno rozsudkem ze dne 23. 3. 1999, čj. 44 Ca 208/98-63, a to zejména z toho důvodu, že nebylo spolehlivě prokázáno, že za majetek převzatý státem nebyla vyplacena náhrada, a nelze proto učinit úsudek o tom, je-li dodržen restituční titul podle §6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě. Dále krajský soud uvedl, že pro případ dodržení restitučního titulu bude nezbytné doplnit řízení za účelem zjištění, zda stavba prodejny má charakter stavby jednoduché. Na základě závazného právního názoru soudu doplnil pozemkový úřad řízení ve věci provedením výslechu svědků, vyžádáním stanoviska 0kresního úřadu Benešov a zejména se v rámci dalšího řízení zabýval splněním podmínky podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v tom směru, zda stavba prodejny na předmětné nemovitosti, o jejíž vydání se v řízení jedná, je stavbou jednoduchou dle příslušných ustanovení zákona. V tomto směru navrhl krajský soud odborné změření potřebných parametrů stavby - prodejny - na místě samém. Dne 11. 10. 1999 se uskutečnilo místní šetření za účelem změření potřebných parametrů stavby za účasti účastníků řízení, zástupců okresního pozemkového úřadu, stěžovatele a dále pak znalců z oboru statistiky z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd České republiky. V návaznosti na toto místní šetření byl dne 22. 11. 1999 předán okresnímu pozemkovému úřadu znalecký posudek o parametrech stavby, z jehož závěru vyplynulo, že stavba prodejny nesplňuje parametry jednoduché stavby, neboť zjištěné rozpětí střešních vazníků 9,20 m přesahuje zákonem předepsaných 9 m, jak požaduje novela stavebního zákona č. 83/1998 Sb., účinná od 1. 7. 1998, která zapracovala definici drobné stavby přímo do stavebního zákona. Na základě těchto skutečností dospěl okresní pozemkový úřad k závěru, že jsou zde zákonné překážky bránící vydání pozemku, plynoucí z ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a předmětný pozemek nelze stěžovateli vydat z důvodu, že se na něm nachází stavba, kterou nelze definovat jako stavbu jednoduchou. Tyto své závěry shrnul ve svém rozhodnutí ze dne 8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, kterým rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem předmětné nemovitosti, jejíhož vydání se svým návrhem dožadoval. Proti shora uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Praze, ve kterém mimo jiné namítl, že pro posouzení jeho restitučního nároku z hlediska posouzení parametrů jednoduché stavby je rozhodující datum vzniku skutkové podstaty, nikoliv okamžik vydání rozhodnutí ve správním řízení, kdy v průběhu tohoto řízení může být stavební zákon i několikrát novelizován. Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 23. 2. 2000, čj. 44 Ca 26/2000-12, o postoupení věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích, a to z důvodu vyslovení své místní nepříslušnosti. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5. 4. 2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Benešově ze dne 8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí a opravný prostředek nepovažuje za důvodný. Dále konstatoval, že v předmětné věci má rozhodující význam ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které vylučuje mimo jiné vydat pozemek, na kterém je situována stavba jiného charakteru než stavba jednoduchá a při posuzování uvedené podmínky je nezbytné aplikovat předpis platný v době rozhodování s tím, že pozemkový úřad nemůže při své rozhodovací činnosti aplikovat předpis, který platný není. Z tohoto důvodu potom pozemkový úřad zcela správně řízení doplnil za účelem zjištění stavu, se zřetelem k novelizaci stavebního zákona, zákonem č. 83/1998 Sb. Do doby této novelizace stavebních předpisů pojem jednoduché stavby upravoval §2 zrušené vyhlášky č. 85/1976 Sb., který stanovil požadavky na výměru a výšku stavby a neupravoval rozpětí nosných konstrukcí. Jestliže v době rozhodování pozemkového úřadu bylo nezbytné pro zařazení stavby posuzovat nejen zastavěnou plochu a výšku stavby, ale též rozpětí nosných konstrukcí, musel být příkaz uvedené právní normy dodržen. Dále poznamenal, že podle ustálené judikatury se vychází z faktického stavebně technického uspořádání stavby, jak existuje v době rozhodování. V ústavní stížnosti, brojící proti rozhodnutí krajského soudu, stěžovatel poukazuje zejména na to, že soud dle jeho názoru zcela mylně vykládá danou problematiku a dále namítá, že v případě rozhodování soudu dle stavu věci k okamžiku rozhodování, toto lze akceptovat toliko v oblasti skutkových zjištění, nikoliv ve vztahu k existující právní normě. Dle názoru stěžovatele není pochyb o tom, že v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (měl patrně na mysli "dobu, kdy tento zákon nabyl účinnosti"), pokud zákonodárce umožňoval vydat pozemek, na kterém existovala stavba dočasná, jednoduchá nebo drobná, tato stavba musela mít charakter stavby dočasné, jednoduché nebo drobné ve smyslu tehdy platného a účinného stavebního zákona. Krajský soud ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě zopakoval důvody, uvedené v jeho rozhodnutí, a dále uvedl, že za předmětný pozemek přísluší stěžovateli právo na poskytnutí náhrady, takže nelze dovodit znevýhodnění stěžovatele novelizací stavebních předpisů s těmi občany, jejichž restituční nárok byl vyřízen dříve než stěžovatelův. V návaznosti na toto své vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Jednota, s. d., D. H., a Ing. P. H., nevyužili svého práva se k ústavní stížnosti vyjádřit. Okresní úřad Benešov - okresní pozemkový úřad, se sídlem Masarykovo nám. 1, Benešov a Pozemkový fond ČR, se sídlem Ve smečkách 33, Praha 1, se svého postavení vedlejších účastníků tohoto řízení vzdaly. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 80/2000, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V předmětné věci považuje Ústavní soud za vhodné předeslat, jak již konstatoval v celé řadě svých rozhodnutí, že restituční zákony jako zákony leges speciales je nutno vykládat tak, že při posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí požadavek zvláštního přístupu k aplikaci každého restitučního zákona i osobám oprávněným tak, aby byl splněn jeho smysl a účel, tj. aby byly zmírněny následky majetkových a některých jiných křivd, vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Vzhledem k tomu, že tyto zákony svým účelem sledují odstranění či alespoň zmírnění určitých přesně definovaných majetkových křivd, je zejména třeba dbáti toho, aby osobě oprávněné nebyla způsobena při aplikaci restitučních předpisů orgány veřejné moci další neodůvodněná křivda. Ústavní soud dále považuje za vhodné poukázat na to, že za neexistence Ústavou ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu je nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela tomuto soudu. Současný "systém" správního soudnictví nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě (viz např. nález Ústavního soudu ČR ve věci, sp. zn. IV. ÚS 136/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, č. 167, str. 438, vydání 1., Praha C.H.Beck, 1998). Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že stavbu existující na předmětném pozemku, a to s ohledem na novelu stavebního zákona, provedenou zákonem č. 83/1998 Sb., účinnou od 1. 7. 1998, je třeba považovat za stavbu nenáležející do kategorie staveb jednoduchých. Dle názoru soudu, jestliže rozhodoval pozemkový úřad v době, kdy dle stávající platné právní úpravy je nutno považovat příslušnou stavbu za stavbu nikoliv jednoduchou, je namístě vznesenému nároku, s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nevyhovět. Stran tohoto závěru Ústavní soud zdůrazňuje, že za situace, kdy dle §154 odst. 1 o.s.ř. je pro soud rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, toto je nutno v posuzovaném případě vztáhnout toliko v poměru ke skutkovým zjištěním, nikoliv k aplikaci právní normy dokládající důvodnost stěžovatelova nároku, který vznikl okamžikem naplnění příslušné skutkové podstaty, tedy splněním hypotézy příslušné právní normy. V opačném případě by totiž došlo k ústavně nepřípustné pravé zpětné účinnosti zákona. V okamžiku podání stěžovatelova návrhu na vydání nemovitosti bylo bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že se v souladu s příslušnými stavebněprávními předpisy jedná o stavbu jednoduchou, resp. toto bylo objektivním faktem. Sám zákon o půdě nemohl předvídat, zda dojde v budoucnu v souvislosti se změnou stavebního zákona rovněž ke změně legálního vymezení jednoduché stavby. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že předmětná stavba, aniž by v mezidobí od podání návrhu do vydání autoritativního rozhodnutí doznala stavebních úprav z hlediska posuzování parametrů "jednoduché stavby", co se týče faktické stránky věci, doznala změny své právní kvalifikace pouze z titulu novelizace stavebního zákona, provedené zákonem č. 83/1998 Sb. V době podání návrhu na vydání nemovitosti stěžovatelem byla tato stavba kategorizována jako "jednoduchá stavba" na základě vyhlášky Federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, a to v §2 odst. 1 písm. c) jako přízemní stavba, jejíž zastavěná plocha 2nepřesahuje 300 m a výška 15 m. Tato vyhláška byla zrušena s účinností od 1. 7. 1998 vyhláškou Ministerstva pro místní rozvoj č. 132/1998, kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona v návaznosti na novelu stavebního zákona provedenou zákonem č. 83/1998 Sb. Tento vymezil taktéž nově pojem jednoduché stavby s tím, že tuto definici dále upřesnil ve směru zúžení okruhu staveb, které je možno považovat za stavby jednoduché, vůči kritériím uvedeným ve shora zmíněné zrušené vyhlášce, a to v §139b odst. 5 písm. c), kdy definičně vymezuje pojem stavby jednoduché jako "nepodsklepené stavby s jedním 2nadzemním podlažím, pokud její zastavěná plocha nepřesahuje 300 m, rozpětí u nosných konstrukcí nepřesahuje 9 m a výška 15 m". V tomto posuzovaném případě doplnil vymezení o slova "rozpětí u nosných konstrukcí nepřesahuje 9 m". V důsledku této změny přestala být předmětná stavba z hlediska stavebněprávních předpisů stavbou jednoduchou, a to nezávisle na své nezměněné hmotné faktické podobě. Nárok stěžovatele splněním všech zákonných podmínek pro vydání příslušné nemovitosti vznikl okamžikem podání návrhu na vydání nemovitosti a následná změna stavebněprávních předpisů, měnící kritéria pro posouzení jednoduché stavby, nemůže jít k jeho tíži jako restituenta. Připuštění opačného postupu by totiž znamenalo, že právní posouzení nároků různých osob, které je včas a řádně uplatnily a splňovaly zcela shodné výchozí podmínky, by bylo řešeno rozdílným způsobem podle toho, ke kterému okamžiku by příslušný orgán veřejné moci o takovém nároku rozhodoval. Takové rozhodování by záviselo na nahodilosti, což je nepochybně postup principům právního státu neodpovídající. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou, a to pro nedostatečné zajištění stěžovatelova práva na spravedlivý proces ze strany krajského soudu, čímž došlo k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, i článku 1 Ústavy ČR vymezující Českou republiku jako demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a článku 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2000, čj. 10 Ca 80/2000-23, zrušil [§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Jelikož důvody zrušení rozsudku krajského soudu byly založeny již rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Benešově ze dne 8. 12. 1999, čj. PÚ 536/92, 748/93-4801-IV, jakož i z důvodu procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení tohoto rozhodnutí. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. května 2001