ECLI:CZ:US:2018:4.US.3776.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3776/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti JUDr. Miroslava Čapka, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem sídlem v Praze, Kolínská 13, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2017, č. j. 13 Kss 5/2017-120, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a předsedy Okresního soudu v Teplicích jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předseda Okresního soudu v Teplicích (dále jen "vedlejší účastník") podal návrh na zahájení kárného řízení se stěžovatelem jako kárně obviněným soudcem tamního okresního soudu. Návrh byl doručen Nejvyššímu správnímu soudu (kárnému soudu) dne 29. 5. 2017; ten vydal dne 6. 9. 2017 rozhodnutí č. j. 13 Kss 5/2017-120, kterým uznal stěžovatele vinným ze spáchání kárného provinění, za což mu uložil kárné opatření spočívající ve snížení platu o 15 % na dobu čtyř měsíců. Zaviněné porušení povinnosti soudce a ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, spočívá podle kárného soudu v tom, že stěžovatel ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 30 Nt 41/2016 řádně nepřezkoumal návrh státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 15. 7. 2016, č. j. 1 ZT 324/2016-9, na vzetí obviněného P. Ch. do vazby pro: 1) přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku; 2) přečin únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle §200 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, spáchaný ve formě přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, a nezjistil tak, že skutek kvalifikovaný jako trestný čin uvedený pod bodem 2) zcela zjevně nemohl naplňovat všechny znaky trestného činu a že u samotného trestného činu uvedeného pod bodem 1) zcela zjevně nebyly splněny podmínky vazby stanovené v §68 odst. 2 trestního řádu. Z návrhu na vzetí obviněného do vazby navíc nebylo zřejmé, že by na věc bylo možné použít ustanovení §68 odst. 3 či 4 trestního řádu a dne 16. 7. 2017 vydal zjevně nezákonné usnesení č. j. 30 Nt 41/2016 - 15, jímž vzal v rozporu s §67 a §68 trestního řádu obviněného do vazby, který v ní na základě tohoto rozhodnutí zůstal do 28. 7. 2016, 9.55 hod., tedy 12 dní.
Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 4. 12. 2017, navrhuje jeho zrušení, namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 37 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uloženým kárným opatřením bylo podle stěžovatele zasaženo do jeho práva garantovaného v čl. 11 Listiny a kárným odsouzením byl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny. Zásah spatřuje zejména v tom, že kárná žaloba byla podána po uplynutí subjektivní lhůty. Kárný soud uvěřil tvrzením vedlejšího účastníka a místopředsedkyně okresního soudu ohledně jejich nahlížení do systému ISAS, čímž narušil rovné postavení účastníků řízení a porušil zásadu in dubio pro reo. Dále stěžovatel namítá, že kárný soud bagatelizoval stěžovatelem odkazovanou judikaturu ohledně běhu subjektivní prekluzivní lhůty ve prospěch kárného žalobce, jím provedený výklad ponechává počátek běhu subjektivní lhůty v podstatě nahodilosti a je v rozporu s principem právní jistoty, nestanovil-li přesné datum počátku běhu subjektivní lhůty a její počátek odvíjí od neurčitých vzpomínek svědka, který s kárným žalobcem v přesně neurčený den obědval. Stěžovatel měl být sankcionován přísněji než státní zástupkyně, která návrh na vzetí obviněného do vazby podala, a nepřímo za to, že se jednání kárného soudu s omluvou nezúčastnil, což však není žádným proviněním či porušením procesního předpisu.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud připojil spis Nejvyššího správní soudu a po jeho důkladném prostudování dospěl k závěru, že kárný soud napadené rozhodnutí odůvodnil pregnantně, postupoval ústavně konformním způsobem, řádně se vypořádal s otázkou počátku běhu subjektivní lhůty pro podání kárného návrhu, provedl rozsáhlé dokazování, vyložil příslušnou judikaturu, formuloval logické právní závěry a adekvátně rozvedl úvahy vedoucí k uložení kárného opatření.
V posuzované věci je klíčové, zda byla dodržena prekluzivní subjektivní lhůta pro podání kárného návrhu, která podle §9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, činí šest měsíců ode dne, kdy se kárný navrhovatel dozví o skutečnostech týkajících se kárného provinění, které jsou rozhodné pro podání návrhu. Jelikož byl kárný návrh podán dne 29. 5. 2017, je pro zachování prekluzivní subjektivní lhůty nutné, aby se o skutečnostech týkajících se kárného provinění dozvěděl kárný navrhovatel nejdříve 29. 11. 2016. Z tvrzení kárného navrhovatele a výpovědi svědků vyplynulo, že se o těchto skutečnostech vedlejší účastník dozvěděl pravděpodobně dne 6. 12. 2016, nepochybně "počátkem prosince 2016", na neformálním obědě s okresním státním zástupcem Mgr. Otakarem Zahradníkem. Podle stěžovatele se však o klíčových skutečnostech kárný navrhovatel dozvěděl již dne 3. 8. 2016, neboť v tento den nahlížel do aplikace ISAS a seznámil se s usnesením o vzetí obviněného do vazby.
Ústavní soud se ztotožňuje s kárným soudem, že datum 3. 8. 2016 nelze považovat za okamžik, kdy se kárný navrhovatel dozvěděl o podstatných skutečnostech kárného provinění. Jak totiž vyplynulo z provedených důkazů, vedlejší účastník nahlížel do aplikace ISAS nikoli pro podezření na nezákonnost usnesení vydaného stěžovatelem či v rámci běžné kontroly, nýbrž pro podezření na únik citlivých informací ze soudního spisu. O pochybení stěžovatele se kárný žalobce dozvěděl počátkem prosince na již zmiňovaném obědě, na němž jej okresní státní zástupce informoval, že zvažuje podat kárný návrh na státní zástupkyni, která podala návrh na vzetí obviněného do vazby a na který navázalo stěžovatelovo problematické usnesení. Teprve v tento moment počal běh subjektivní prekluzivní lhůty, která tak byla zachována.
Stěžovatel odkázal na judikaturu týkající se počátku běhu subjektivní lhůty (běhu lhůt obecně). Je pravda, že určení okamžiku počátku běhu tzv. subjektivních lhůt nemůže být dílem náhody. V posuzované věci však bylo prokázáno, že počátek běhu rozhodné lhůty nastal nejdříve na začátku prosince 2016, přičemž tento okamžik je jasně spjat s informací okresního státního zástupce o nezákonnosti usnesení o vzetí obviněného do vazby. Jakékoli dřívější indicie o pochybení stěžovatele nebyly v řízení prokázány a zůstaly pouze v rovině stěžovatelova tvrzení. Určení přesného data počátku běhu subjektivní lhůty by bylo klíčové jen v případě, kdy by nejzazší den počátku vycházel na počátek prosince, a bylo-li by tak sporné, zda byla subjektivní lhůta dodržena. Jak ale bylo uvedeno výše, pro zachování subjektivní prekluzivní lhůty bylo důležité, že se o podstatných skutečnostech kárného provinění vedlejší účastník dozvěděl ne dříve než 29. 11. 2016. Proto nebylo třeba zkoumat přesný okamžik počátku běhu lhůty; stačilo prokázat, že se tak stalo začátkem prosince 2016, tedy až po datu 29. 11. 2016. Smyslem právní úpravy subjektivní lhůty pro podání kárného návrhu je rychlé a efektivní přezkoumání toho, zda bylo kárné provinění spácháno, a uložení adekvátního kárného opatření. S ohledem na četnost řešených problémů se stěžovatelem při výkonu jeho funkce soudce lze dospět k logickému závěru, že pokud by se o předmětném provinění dozvěděl kárný žalobce již v srpnu 2016, problém by začal jistě řešit dříve, jak tomu bylo u ostatních stěžovatelových pochybení. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že interpretace odkazované judikatury a práce s jejími závěry byla ze strany kárného soudu zcela adekvátní, nikoli jednostranná ve prospěch kárného žalobce, jak tvrdí stěžovatel, a zcela v souladu se smyslem a účelem příslušné právní úpravy.
Kárné opatření bylo uloženo v míře, která odpovídá závažnosti kárného provinění, osobě pachatele, jeho zkušenostem a výkonnosti, jeho předchozímu kárnému provinění a uloženým výtkám podle zákona o soudech a soudcích. Kárný soud rovněž přihlédl k tomu, že se stěžovatel jednání soudu nezúčastnil, což bylo jedním (nikoli však jediným) z důvodů, proč kárný soud neupustil od potrestání s poukazem na to, že samotné projednání kárného návrhu je dostačujícím opatřením. Je pravdou, že se stěžovatel omluvil, což mu nelze obecně klást k tíži. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že kárné opatření má jako "trest" funkci preventivní a represivní. S ohledem na stěžovatelovu neúčast u jednání tak nemohla být naplněna výchovná stránka věci, a proto bylo adekvátní, že kárný senát uložil kárné opatření. Rovněž nelze přehlédnout, že stěžovatelův postoj k vytýkanému provinění od samého počátku jeho šetření postrádá patřičnou míru sebereflexe a pokory. Je s podivem, že stěžovatel, ač zkušený trestní soudce, "neobtěžoval se" účastí u tak závažného úkonu soudu, jakým je jednání v jeho kárné věci.
Ústavní soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že postupem Nejvyššího správního soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 1, 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani nebyl porušen čl. 2 odst. 2 Listiny; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu