ECLI:CZ:US:2015:4.US.3782.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3782/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Nymburského, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 1004/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 29 Cdo 3061/2014-180, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 14 Cmo 245/2012-133, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012, č. j. 33 Cm 36/2006-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 28. 11. 2014, která byla doplněna podáním ze dne 28. 12. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012, č. j. 33 Cm 36/2006-103, bylo rozhodnuto o tom, že tam blíže specifikované rozhodnutí jediného společníka úpadce K + Z Handel-Montagebau s.r.o. ze dne 7. 7. 2005 v působnosti valné hromady je neplatné (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 14 Cmo 245/2012-133, jako věcně správné potvrzeno.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel napadl dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 29 Cdo 3061/2014-180, odmítnuto podle §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"), neboť stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 a jeho dovolání tudíž neobsahovalo všechny obligatorní náležitosti.
5. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítal, že předmětná žaloba na určení neplatnosti valné hromady měla být ve vztahu ke stěžovateli zamítnuta, neboť stěžovatel nebyl ve věci pasivně legitimován. Dále uvedl, že mu bylo znemožněno v řízení vykonávat svá procesní práva (zejména tvrdit rozhodné skutečnosti a označovat důkazy k jejich prokázání), odvolací soud zcela nevyčerpal předmět odvolacího řízení a dovolací soud posoudil jeho dovolání formalisticky, čímž se ve vztahu ke stěžovateli dopustil denegatio iustitiae.
II.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 14 Cmo 245/2012-133, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012, č. j. 33 Cm 36/2006-103, není.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. V nyní posuzované věci je třeba posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozumět dovolání ve smyslu §236 a násl. občanského soudního řádu, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat (nejsou-li splněny podmínky pro "přijetí" ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv uplatnil, avšak neučinil tak procesně regulérním způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 14 Cmo 245/2012-133, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2012, č. j. 33 Cm 36/2006-103, nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
III.
9. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 29 Cdo 3061/2013-180, pak Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a je tak způsobilá projednání Ústavním soudem.
10. Ústavní soud proto posoudil - v dané části - obsah ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i dovolání stěžovatele ze dne 9. 2. 2014 včetně jeho doplnění ze dne 12. 6. 2014, které si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti od soudu prvního stupně vyžádal, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Jak již bylo uvedeno výše, bylo dovolání stěžovatele dovolacím soudem odmítnuto z důvodu, že neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a). V ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.
12. Jak bylo Ústavním soudem z příslušného spisového materiálu zjištěno, stěžovatel ve svém dovolání ze dne 9. 2. 2014, které bylo sepsáno přímo stěžovatelem, ve vztahu k otázce jeho přípustnosti uvedl toliko to, že tato vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy zde odkázal na již více než rok neúčinnou právní úpravu, která byla novelizována zákonem č. 404/2012 Sb. (s účinností k 1. 1. 2013). V doplnění dovolání ze dne 12. 6. 2014, které již bylo sepsáno stěžovateli pro dovolací řízení ustanoveným právním zástupcem, pak ve vztahu k otázce vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není uvedeno ničeho. S přihlédnutím k uvedenému je tak zřejmé, že stěžovatel ve svém dovolání nevymezil všechny zákonem stanovené náležitosti dovolání. Dovolací soud proto nepochybil, když jeho dovolání odmítl.
IV.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a dílem dle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu