ECLI:CZ:US:2003:4.US.379.03
sp. zn. IV. ÚS 379/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ing. M. N., zastoupeného JUDr. D. Ch., advokátem, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 28. 2. 2003, čj. 2 VZv 2/2003-235, usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 26. 3. 2003, čj. 2 VZv 2/2003-429, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 6 To 45/03, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve svém podrobně odůvodněném návrhu v jeho trestní věci rozhodujícím orgánům zejména vytkl, že při rozhodování o zajištění majetku (§347 odst. 1 tr. řádu) nepřípustným způsobem zasáhly do jeho vlastnického práva. Mělo se tak stát tím, že nerespektovaly kautelu, dle níž při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Dotčeno mělo být i jeho právo na spravedlivý proces a zásada presumpce neviny svědčící každému obviněnému.
Podle názoru stěžovatele podmínky předvídané v ustanovení §347 odst. 1 tr. řádu, tj. že lze zajistit majetek obviněného, (1.) je-li stíhán pro trestný čin, za který vzhledem k povaze a závažnosti činu a poměrům obviněného třeba očekávat uložení trestu propadnutí majetku a (2.) je obava, že výkon tohoto trestu bude zmařen nebo ztížen, v jeho případě nebyly splněny. Stěžovatel má zato, že jím napadené usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 28. 2. 2003, čj. 2 VZv 2/2003-235, postrádá skutkové vymezení důvodů, jimiž by bylo možno osvědčit existenci obav ze zmaření nebo ztížení výkonu trestu propadnutí majetku z jeho strany, jakož se v něm státní zástupce rovněž řádně nevypořádal se skutkovým naplněním zákonné podmínky očekávatelnosti uložení trestu propadnutí majetku.
Ve vztahu k rozhodování Vrchního soudu v Praze stěžovatel namítl, že nedostál své přezkumné povinnosti, nekriticky přejal skutkové závěry státního zástupce a nadto nepřípustně tyto závěry podpořil na základě zjištění plynoucích z vyšetřovacích úkonů uskutečněných v období po vydání napadeného usnesení, což je údajně v rozporu s dikcí §147 odst. 1 tr. řádu.
Jelikož usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 26. 3. 2003, čj. 2 VZv 2/2003-429, potom citované usnesení státního zástupce doplňuje, resp. navazuje na zmíněné usnesení o zajištění majetku, navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud nálezem nejen obě již označená, nýbrž i toto rozhodnutí nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podalo Vrchní státní zastupitelství v Praze k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž po velmi zevrubné rekapitulaci posuzované věci konstatovalo, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Vzhledem k tomu, že zajištěný majetek v žádném ohledu nedosahuje výše způsobené škody ve výši 814 milionů Kč, hrozí, podle jeho názoru, že pokračováním trestního řízení bez zajištění majetku, se jej obvinění mohou reálně zbavit, čemuž je nutné zabránit, neboť i tento pouhý fragment, byť jen částečně saturující způsobenou škodu, může vést k naplnění účelu trestního řízení. S odkazem na další fakta poukázalo Vrchní státní zastupitelství v Praze rovněž na to, že měřítko zdrženlivosti státního zástupce viděné očima stěžovatele je zcela odlišné od reality případu. Postup státního zástupce, potvrzený soudem, považuje za zcela v souladu s procesními předpisy a zásah do práva nakládat s majetkem za zcela nezbytný, adekvátní závažnosti a povaze trestné činnosti a respektující princip zdrženlivosti dle §2 odst. 4 tr. řádu.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření konstatoval, že na správnosti svého rozhodnutí trvá. Rovněž připojil výhradu, dle níž nesouhlasí s vývody stěžovatele, který s poukazem na ust. §147 odst. 1 tr. řádu dovozuje, že neměl za základ svého rozhodnutí vzít též skutečnosti, k nimž došlo až po rozhodnutí státního zástupce. V této souvislosti na podporu svého názoru poukázal na ust. §2 odst. 5 věta šestá a §145 odst. 2 tr. řádu, dle něhož lze stížnost opřít o nové skutečnosti a důkazy.
II.
Ústavní soud přezkoumal předmětnou věc z pohledu ústavně zaručovaných práv a dospěl k závěru, že stěžovatel brojí proti napadeným usnesením zjevně neopodstatněně. Přitom vycházel především z obsahu napadených rozhodnutí, odůvodnění ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu Police ČR, útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální police a vyšetřování, v Praze 1, vedeného pod ČTS: OKFK-146/8-1-2003.
Ústavní soud nejprve připomíná, že není další odvolací instancí, jakož ani vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) či ostatních orgánů veřejné moci a nepřísluší mu v zásadě zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány veřejné moci na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, usnesením ze dne 28. 2. 2003, čj. 2 VZv 2/2003-235, rozhodl (mimo jiné) podle §347 odst. 1 věta první za užití §348 odst. 1 tr. řádu o zajištění veškerého majetku stěžovatele, stíhaného spolu s dalšími spoluobviněnými (Ing. P. S., J. R., Mgr. O. M., JUDr. Ing. V. G.) pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit blíže popsaným jednáním. Státní zástupce na jeho základě dospěl k závěru, že existuje důvodný předpoklad, že se stěžovatel pokoušel obohatit trestnou činností jemu za vinu kladenou. Současně zdůraznil, že má za to, že dalším vyšetřováním v průběhu přípravného řízení budou zajištěny takové důkazy, které odůvodní soudu, jenž se jednáním obviněných (tedy i stěžovatele) s nejvyšší mírou pravděpodobnosti bude zabývat, postupovat ve smyslu ust. §51 odst. 1 tr. zák. Z tohoto důvodu shledal postup směřující k tzv. předběžnému zajištění majetku ve smyslu ust. §347 odst. 1 tr. řádu opodstatněným, neboť soudu musí být dle jeho názoru vytvořena reálná možnost aplikovat citované ustanovení trestního zákona. V návaznosti na toto rozhodnutí následně usnesením ze dne 26. 3. 2003, čj. 2 VZv 2/2003-429, rozhodl podle §79b za použití §349a odst. 2 tr. řádu o zajištění blíže označených peněžních prostředků stěžovatele.
Jím podanou stížnost směřující do obou citovaných rozhodnutí státního zástupce následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 6 To 45/03, zamítl. Ztotožnil se s jeho rozhodovacími důvody, když současně poukázal na to, že ačkoliv se stíhání obviněných nachází na počátku, již samotné kvalitativní disproporce mezi známými příjmy obviněných a významnou hodnotou jejich osobního či rodinného majetku popsané v odůvodnění usnesení státního zástupce nasvědčují opodstatněnému podezření, že stíhaným trestným činem majetkové povahy získali majetkový prospěch. Rovněž odkázal na dosud provedené výslechy svědků Mgr. R. R., K. R. a Ing. J. H. a konkrétně u stěžovatele dále i na zjištění učiněná při prohlídce jeho bezpečnostní schránky dne 21. března 2003, jež svědčí o zcela konkrétní obavě, že by manipuloval vlastním majetkem se záměrem zmařit nebo ztížit případný výkon trestu propadnutí majetku, a to obdobnými postupy, jaké měl uplatnit při páchání posuzované trestné činnosti. Proto také shledal, a to i při vědomí velice intenzivního zásahu do vlastnického práva stěžovatele, toto v praxi výjimečně aplikované rozhodnutí státního zástupce zákonným. Ve vztahu ke druhému z napadených rozhodnutí poukázal na obligatornost jeho vydání za předpokladu, že již existuje rozhodnutí o zajištění majetku dle §347 odst. 1 za užití §348 odst. 1 tr. řádu.
Ústavní soud při svém rozhodování limitovaném mezemi ústavněprávního přezkumu vycházel z následujících úvah:
Předně, pokud stěžovatel poukazuje na nepřípustný zásah do jeho vlastnického práva, odhlíží evidentně od toho, že ochrana toho, proti komu má zajištění majetku směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky již předem případně znemožnila dosažení účelu trestního řízení (§1 odst. 1 tr. řádu). Prolomení této ochrany umožňuje právě shledání existence podmínek uvedených v §347 odst. 1 větě prvé tr. řádu. Hodnocení posouzení, zda takto předvídané okolnosti již jsou dány či jejich míra, jíž rozporuje stěžovatel, ještě neumožňuje podřazení učiněných zjištění pod citované ustanovení, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu a jeho poslání vymyká.
Požadavky, jež jsou na tato rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, lze zformulovat podle přesvědčení Ústavního soudu do následujících tezí: musejí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v §347 odst. 1 věta prvá tr. řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici.
Posouzení vlastních podmínek pro vydání rozhodnutí o zajištění majetku je totiž především věcí příslušných orgánů veřejné moci (státního zástupce a obecného soudu), Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou vůbec důvodně předpokládány (čl. 36 odst. 1 Listiny). Pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně".
V dané věci rozhodující orgány veřejné moci dovodily, jak je patrno z jejich rozhodnutí, že při konkurenci dvou tvrzených ústavně chráněných hodnot, tj. právu na ochraně vlastnictví a dosažení účelu trestního řízení, je třeba dát za jimi shledaných okolností (§347 odst. 1 tr. řádu) přednost ochraně té z nich, jejíž ohrožení se jevilo z pohledu jejich vzájemného poměřování závažnějším. Přitom výrok ústavní stížností napadených usnesení spočívá na rozhodovacích důvodech, jež nevykazují prvky libovůle a naopak má - posuzováno pod aspektem specifik rozhodnutí o zajištění majetku - v dané kolizi své opodstatnění. Takto učiněná rozhodnutí nejsou podle přesvědčení Ústavního soudu svévolnou aplikací práva, nýbrž důsledkem zvážení dvou alternativ, při jejichž hodnocení dospěli státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchní soud v Praze k jimi učiněným závěrům. Nadto nelze přehlížet, že se může jednat o zajištění majetku případně i v průběhu trestního řízení dočasné, neboť předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce zajištění zruší, pomine-li důvod, pro který byl majetek zajištěn (§349 tr. řádu).
Dle názoru Ústavního soudu nelze ve vztahu k rozhodnutí o zajištění majetku vymezit jednoznačná a neměnná kritéria, která by byla směrnicí pro úvahy předurčující vlastní výrok o něm, a jež by bylo možno vtěsnat vyčerpávajícím způsobem do obecného pravidla, jak se podle všeho domnívá stěžovatel. Ta jsou totiž pro samotnou povahu tohoto opatření s ohledem na ty které konkrétní a jedinečné okolnosti daného případu značně flexibilní, z čehož plyne i závěr, že se mohou v rozhodovací praxi lišit.
Co se potom stěžovatelem tvrzeného porušení principu presumpce neviny týče, Ústavní soud ohledně důvodů opodstatňujících dovození podmínek dle §347 odst. 1 tr. řádu zdůrazňuje, že v souvislosti s posuzováním relevance přijatých zjištění je také nezbytné mít na paměti tu skutečnost, že v této fázi trestního řízení není rozhodováno o vině či nevině obviněného, nýbrž je posuzováno v kontextu hodnocení důkazů to, zda jsou dány předpoklady aplikovaného zajišťovacího institutu. K prejudikování viny obviněného tak nikterak v této fázi řízení nedochází.
Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces není právem na rozhodnutí, jež odpovídá představě účastníka řízení, neboť toto právo zaručuje "pouze" procesní garance tomu kterému řízení vlastní, v důsledku jejichž plného a řádného uplatnění orgány veřejné moci dospívají ke konečnému výsledku řízení, jímž je verdikt v souladu se zákonem řádně odůvodněný, v daném případě ve shodě s dikcí ust. §134 odst. 2 tr. řádu. V tomto směru nelze tvrdit, že by odůvodnění napadených rozhodnutí vybočovala z mezí a hledisek na odůvodnění usnesení o zajištění majetku kladených, a to způsobem, který by již zřetelně zasahoval do ústavněprávní roviny.
Má-li potom usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 26. 3. 2003, čj. 2 VZv 2/2003-429, svůj podklad ve výše citovaném usnesení téhož orgánu (§349a odst. 2 ve spojení s §79b tr. řádu), nelze jej pro stěžovatelem tvrzené ústavní vady tohoto usnesení, kterým Ústavní soud nepřisvědčil, považovat rovněž za protiústavní.
Jak plyne z uvedeného, porušení práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal. Proto návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
v Brně dne 23. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu