ECLI:CZ:US:2006:4.US.389.04
sp. zn. IV. ÚS 389/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A.E.P. a J.P., právně zastoupených advokátem JUDr. Ing. J.M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 2. 2002, sp. zn. 8 C 76/2001, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 18 Co 316/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1522/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 11. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 2. 2002, sp. zn. 8 C 76/2001, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 18 Co 316/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1522/2003.
Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 1.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z předmětné ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 2. 2002, sp. zn. 8 C 76/2001, bylo rozhodnuto tak, že žaloba s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit společně a nerozdílně žalobcům částku 115.500,- Kč se zákonným úrokem 15 % z této částky od 6. 1. 2000 do zaplacení, se zamítá. Proti uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ovšem rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2002, sp. zn. 18 Co316/2002, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Dovolání žalobců bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1522/2003, odmítnuto.
Za účelem posouzení dotčené ústavní stížnosti si Ústavní soud ČR vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 8 C 76/2001, z něhož vyplynulo, že stěžovatel se před obecnými soudy domáhal náhrady škody. Újma měla stěžovatelům vzniknout tím, že v rámci rekonstrukce domu prováděné žalovaným na základě smlouvy o dílo došlo ke ztrátě movitých věcí - ozdobných svícínků v hodnotě 115.500,- Kč. Dle náhledu stěžovatelů za tuto škodu odpovídá žalovaná, neboť její jednatel byl ze strany žalobců upozorněn na to, že na uvedené zboží je třeba dávat pozor a jednatel společnosti přislíbil, že v tomto směru mohou být žalobci bez obav.
Obecné soudy dospěly k závěru, že bylo jednoznačně prokázáno, že žalobcům vznikla materiální újma, ovšem nebyla splněna další podmínka odpovědnosti žalované, a to protiprávní úkon žalované, jež by byl v příčinné souvislosti se vzniklou škodou.
Žalovaná se ve smlouvách o dílo žalobcům nezavázala k tomu, že by byl povinen při pracích v domě zamykat dveře na půdu, kde byly ozdobné svícínky uloženy. Nebylo též prokázáno, že by mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla výslovně sjednána povinnost žalované řádně opatrovat věci žalobců umístěné na půdě.
S uvedenými závěry obecných soudů se stěžovatelé neztotožnili a podali předmětnou ústavní stížnost, v níž tvrdí, že mezi žalobci a žalovanou byly výslovně dohodnuty doložky o náhradě škody, přičemž bylo výslovně dohodnuto, že žalovaná v pozici zhotovitele odpovídá za veškeré škody způsobené v souvislosti s plněním předmětu smlouvy a za škody způsobené třetím osobám. Stěžovatelé vycházejí z toho, že obecné soudy nesprávně interpretovaly obsah smluv, jež byly uzavřeny mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí, neboť tyto neobsahovaly toliko doložky, jež měly pokrýt odpovědnost zhotovitele za škody způsobené při realizaci díla, nýbrž se jednalo o generální pokrytí odpovědnosti žalovaného, tedy včetně pokrytí odpovědnosti za škody, způsobené tím, že žalovaná nedostatečným způsobem dbala a pečovala o svěřené předměty žalobců. Žalobci vycházejí z toho, že na daný případ mělo být aplikováno ustanovení §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), a nikoli tedy ustanovení §441 OZ. Stěžovatelé za daného stavu věci pak vycházejí z toho, že jim soudy všech tří stupňů nebyl zaručen spravedlivý proces, neboť jejich věc nebyla právním způsobem správně hodnocena, nebyla slyšena žalobkyně a nemohl být tudíž správně zjištěn skutkový stav věci.
III.
Obecné soudy, jako účastníci řízení o ústavní stížnosti, ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění ústavní stížnosti napadených rozhodnutí s tím, že předmětnou ústavní stížnost shledávají nedůvodnou.
Vedlejší účastnice Z., s.r.o., se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřila v tom smyslu, že v řízení byly naplněny všechny zásady spravedlivého procesu a v řízení jako takovém neshledává žádné pochybení.
V celé věci bylo řádně zjištěno a osvědčeno důkazy včetně účastnické výpovědi žalobce p. P., že žalovaná nikdy uvedené zboží nepřevzala a nepřevzala ani odpovědnost za jeho řádné opatrování a skladování.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovatelům k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.
Je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Co se týče námitky nedostatečného zjištění skutkového stavu nepřipuštěním důkazu slyšení stěžovatelky, je třeba uvést, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru.
Účelem dokazování obecně je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Pokud tedy obecný soud na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že jejich rozsah je dostatečný, resp., že skutkové okolnosti případu byly objasněny takovou měrou, že lze na jejich základě učinit rozhodnutí, nemusí být další důkazy již prováděny. Nelze též přehlédnout tu skutečnost, že stěžovatelé ve své ústavní stížnosti neuvádí žádné závažné skutečnosti, jež by svědčily o tom, že obecný soud proces dokazování učinil natolik nedostatečným, že by mohlo dojít k zásahu do jejich základních práv a svobod. Toliko formální provádění důkazů, jež nepřispívá k objasnění skutkového stavu věci, lze považovat za prodlužování soudního řízení, což je ovšem v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Namítají-li pak stěžovatelé, že v rámci řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, je nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž by k porušení tohoto práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. B. 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Samotný neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 5. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu