ECLI:CZ:US:2009:4.US.397.09.1
sp. zn. IV. ÚS 397/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Benet Czech, s.r.o., IČ 257 700 80, se sídlem Praha 4, Křesomyslova 23, právně zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Demut, Klimeš, Mader a partn., Praha 7, Dukelských hrdinů 14, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2008, č.j. 11 Ca 252/2007-25, a Nejvyššího správního soudu ze dne 5. prosince 2008, č.j. 2 Afs 100/2008-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na vlastnictví zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 15. září 2006, č.j. 274533/06/004512/5535, bylo stěžovatelce vyměřeno daňové penále ve výši 209.207,- Kč. O odvolání stěžovatelky rozhodlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 16. července 2007, č.j. 9639/07-1500-108439, tak, že je zamítnulo.
O správní žalobě stěžovatelky rozhodl shora citovaným rozsudkem Městský soud v Praze, který žalobu zamítnul, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud shora napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že penále jí bylo vyměřeno proto, že daň z přidané hodnoty za období duben 2001 nebyla zaplacena ve lhůtě (25. května 2001), ale až dne 9. srpna 2001. Důvodem pro pozdní zaplacení daně však byla ta skutečnost, že její finanční prostředky byly dne 24. dubna 2001 zajištěny Policií ČR, společně s její účetní a obchodní dokumentací.
Tuto okolnost však finanční orgány nevzaly v úvahu a rovněž správní soudy neposoudily skutečnost, že stát skrze jeden orgán zablokuje peněžní prostředky, a následně skrze druhý stěžovatelku postihuje za stav, který do kterého ji sám uvedl.
Stěžovatelka rovněž konstatovala, že se, s ohledem na okolnosti případu, domáhala prominutí penále, přičemž rozhodnutím Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 5. prosince 2006, jí byla prominuta pouze částka 125.524,- Kč.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 252/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Správní orgány, jakožto orgány veřejné moci jsou vázány omezeními stanovenými v právních předpisech. Dle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (obdobně čl. 2 odst. 2 Listiny). Dle čl. 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Stát je tedy při výkonu veřejné moci, skrze své výkonné orgány, vázán zákonem a nemůže se, bez nebezpečí protiústavnosti svého postupu, rozhodovat v rozporu s nimi.
V projednávané věci je rozhodným předpisem zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád").
Část šestá daňového řádu (§57 - §73 a) se zabývá placením daní, přičemž §58 upravuje příslušenství daně a §63 definuje úrok z prodlení a stanovuje způsob jeho výpočtu. Toto obligatorní ustanovení zákona nepřiznává finančnímu orgánu možnost moderace, pouze stanovuje kdy, jak a v jaké výši bude úrok z prodlení (bez ohledu na důvody prodlení) vymáhán.
Mimo uvedená ustanovení jsou v této části daňového řádu upraveny rovněž případy, kdy finanční orgán může, za splnění uvedených předpokladů, moderovat výši či splatnost daně, resp. jejího příslušenství. Dle §60 daňového řádu je možno posečkat se splácením daně, případně stanovit její splátky, v §65 daňového řádu je upravena možnost prominout daňový nedoplatek. Rovněž v §55a daňového řádu (mimořádné opravné prostředky) je poskytnuta možnost minimalizace nepřiměřené tvrdosti vůči plátci daně.
Stěžovatelka v projednávané věci brojila proti obligatorním nástrojům, které finanční orgány mají k dispozici a pouze konstatovala, že prominuta jí byla jen část (60 %) sankce. Avšak i takové rozhodnutí lze napadnou opravným prostředkem (správní žalobou), přičemž okolnosti, v nichž stěžovatelka byla, by mohly vést k úplnému eliminování sankce, kterou byla stěžovatelka postižena.
Bylo v moci stěžovatelky, jaký nástroj využije a v projednávaném případě ke své škodě brojila proti obligatornímu postupu správce daně, aniž by, neboť tato okolnost z ústavní stížnosti není patrná, brojila i proti postupu, a rozhodnutí, v němž lze uplatnit správní uvážení.
Stěžovatelka tedy měla, ale nevyužila, případnějšího nástroje pro zajištění svých nároků. V projednávaném případě však není z jejího podání patrná žádná okolnost, která by svědčila o tom, že postupem správních soudů v její věci došlo k naříkanému zásahům do jejích základních práv.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu