ECLI:CZ:US:2018:4.US.4006.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4006/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti obchodní korporace ASIO, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Kšírova 552/45, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2018, č. j. 17 Co 80/2018-26, a Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 2. 2018, č. j. 6 C 367/2017-12, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení a Technických služeb Hostivice se sídlem v Hostivicích, Jiráskova 100, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 6. 12. 2017 žalobu o zaplacení částky 2 839 747,50 Kč. Dne 2. 1. 2018 bylo doručeno do datové schránky zástupce stěžovatelky usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 141 988 Kč, a to ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy; poslední den lhůty připadl na 17. 1. 2018. Stěžovatelka na výzvu reagovala a dne 17. 1. 2018 byla částka odpovídající soudnímu poplatku odepsána z jejího účtu. V důsledku následných bankovních operací nezávislých na vůli stěžovatelky však byla částka (soudní poplatek) připsána na účet soudu až den následující, tedy 18. 1. 2018.
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 2. 2. 2018, č. j. 6 C 367/2017-12, řízení zastavil s odkazem na ustanovení §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v rozhodném znění (dále jen "poplatkový zákon"), protože soudní poplatek nebyl zaplacen včas. Proti usnesení nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání; Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 4. 2018, č. j. 17 Co 80/2018-20, napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud dovolání proti usnesení krajského soudu odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 25. 9. 2018, č. j. 23 Cdo 2882/2018-51, protože stěžovatelka svojí argumentací nedostála požadavkům na přípustnost dovolání, neboť nevymezila otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí (§237 o. s. ř.).
Obecné soudy se shodly na tom, že lhůta k zaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 poplatkového zákona je lhůtou hmotněprávní, což ve svém důsledku znamená, že nejpozději její poslední den musí být soudní poplatek fakticky připsán na účet soudu, čímž je poplatek skutečně zaplacen; nepostačí v rámci lhůty dát jen příkaz bance k převodu finančních prostředků (obdoba ustanovení o zachování procesní lhůty podle §57 odst. 3 o. s. ř.).
Řádně zastoupená stěžovatelka podala (jen) proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu včasnou ústavní stížnost, v níž vznáší námitky proti postupu obecných soudů. Podstatné podle ní je, že poslední den lhůty dala své bance příkaz k úhradě soudního poplatku, což lze považovat za okamžik jeho zaplacení. Stěžovatelka není schopna ovlivnit průběh bankovních operací a není objektivně v jejích možnostech zajistit, aby soudní poplatek byl připsán na účet soudu v konkrétní okamžik. Vzhledem k tomu, že příkaz k úhradě dala poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku, který byl připsán na účet soudu pouhý jeden den po skončení patnáctidenní lhůty, považuje postup obecných soudů za přepjatě formalistický a porušující její ústavní práva zaručená v čl. 90 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle stěžovatelky postupovaly soudy navíc excesivně, neboť lhůta podle ustanovení §9 odst. 1 poplatkového zákona je podle ní lhůtou procesní, a nikoliv hmotněprávní. Postačí tedy, byl-li poslední den lhůty dán bance příkaz k úhradě soudního poplatku, a není rozhodné, kdy finanční prostředky došly fakticky do dispozice soudu.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, což je však jeho obligatorní náležitost. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance, jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a při jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit.
Je povinností dovolatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelka neuvedla výslovně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být řešena jinak či doposud nebyla řešena vůbec. Dne 28. 11. 2017 vydal Ústavní soud k předmětné problematice stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém stojí: "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."
Stěžovatelka řádně nevymezila důvody přípustnosti dovolání a nevyčerpala tak efektivně prostředky ochrany před podáním ústavní stížnosti směřující proti usnesením okresního a krajského soudu. Navíc stěžovatelka petitem ani podle obsahu své stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu nenapadá. Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Jako obiter dictum dále Ústavní soud uvádí, že i kdyby byla ústavní stížnost přípustná, považuje napadená rozhodnutí za správná a ústavně konformní. Především lze v této souvislosti pro stručnost odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž je podrobně a vyčerpávajícím způsobem vysvětleno, proč byl v tomto případě soudní poplatek za žalobu zaplacen pozdě.
Odvolací soud především uvádí, že soud je při výběru soudních poplatků v postavení správce daně (poplatku), takže lze na lhůtu k zaplacení soudního poplatku analogicky použít daňový řád, který váže den splnění poplatkové povinnosti (platby) pro případ využití poskytovatele platebních služeb nebo provozovatele poštovních služeb ke dni připsání na účet správce daně - zde soudu I. stupně. Zákon o soudních poplatcích ani občanský soudní řád totiž výslovně neupravují, kdy přesně je soudní poplatek zaplacen, zda okamžikem daním příkazu bance nebo připsáním na účet soudu; proto je v tomto případě analogie s daňovým řádem na místě.
Odvolací soud dále podrobně vysvětluje, že se stěžovatelka chovala při placení soudního poplatku procesně neodpovědně, protože měla v rámci lhůty patnácti dnů stanovené soudem I. stupně vytvořen dostatečný prostor pro splnění poplatkové povinnosti, která jí vznikla již podáním žaloby, a měla též možnost ve stanovené lhůtě postupovat podle §9 odst. 4 písm. c) poplatkového zákona.
S uvedeným závěrem se Ústavní soud ztotožňuje. Stěžovatelka, byť zmeškala lhůtu pro zaplacení soudního poplatku o jeden den, chovala se v rozporu s Ústavním soudem konstantně připomínanou zásadou - "spravedlnost náleží toliko bdělým". Stěžovatelka měla více možností, jak zajistit zaplacení soudního poplatku do 17. 1. 2018, a neměla spoléhat na to, že soudy vyloží běh předmětné lhůty v její prospěch. Jak již bylo uvedeno shora - úvaha odvolacího soudu, že se na okamžik zaplacení poplatku ("daně") použije analogicky daňový řád, je logická.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj