ECLI:CZ:US:2004:4.US.406.04
sp. zn. IV. ÚS 406/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti G. J. zastoupeného JUDr. J. N. advokátem proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 7 T 147/2003, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 7 To 56/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. 11. 2004 a doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2004 brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů uvedeným v záhlaví tohoto usnesení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že oběma napadenými rozhodnutími obecných soudů, jak je v úvodu ústavní stížnosti označil, bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle názoru stěžovatele nebyl v trestní věci úplně zjištěn skutkový stav, neboť nebyl povolen a proveden důkaz znaleckým posudkem ke zjištění věrohodnosti výpovědi svědka. Soudy se podle stěžovatele rovněž nevypořádaly s naplněním materiálních podmínek trestnosti jednání, nedošlo k rozlišení aplikace norem obchodního práva, případně občanského práva hmotného. Vůči stěžovateli tak byla použita trestní represe, přičemž nebyla zcela jednoznačně a nezpochybnitelně zjištěna trestní odpovědnost v jeho jednání.
Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že oba obecné soudy postupovaly v rozporu se zákonem, zejména tak, že ve svých řízeních nerespektovaly vytýkaná ustanovení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tím měly porušit ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Vzhledem k tomu, že vytýkanými vadami jsou podle stěžovatele postižena řízení před oběma obecnými soudy a rozhodnutí obou soudů, navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud přijal nález, kterým zruší jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 7 T 147/2003, tak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 7 To 56/2004.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jak uvedeno shora, stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, tj. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a usnesení Městského soudu v Praze. Tato skutečnost je zřejmá jak z označení stížnosti na přední straně podání ("ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 7 To 56/2004 ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 147/2003") a z obsahu přiložené plné moci stěžovatele udělené právnímu zástupci ("ve věci ústavní stížnosti proti pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004 ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 7 T 147/2003..."), tak ze samotného návrhu, v němž je výslovně uvedeno, že stěžovatel navrhuje zrušení pouze rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.
Z odůvodnění ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatel uplatnil proti usnesení odvolacího soudu dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR v řízení o dovolání tak, že je odmítl jako zjevně neopodstatněné podle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí však ústavní stížnost vůbec nesměřuje, přesto je však evidentní, že toto rozhodnutí stěžovatel považoval za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, neboť od doručení tohoto rozhodnutí odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a rovněž dovozuje její přípustnost (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Za takové situace Ústavní soud vážil, jak ústavní stížnost stěžovatele hodnotit, aby na jedné straně z ústavněprávních hledisek dostál ochraně stěžovatelova základního práva na přístup k soudu (v daném případě Ústavnímu soudu), a na druhé straně však rovněž respektoval podmínky přístupu k soudu stanovené zákonem.
Ústavní soud je toho názoru, že pokud stěžovatel uplatnil proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, měl zjevně zato, že takový prostředek je způsobilý zajistit stěžovateli ochranu jeho práv. Tuto stěžovatelovu hypotézu ostatně potvrdil také dovolací soud, když stěžovatelovo dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné. Důvod odmítnutí dovolání jasně svědčí o tom, že Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele uvedenými v dovolání zabýval meritorně, resp. kvazimeritorně, přičemž prima facie dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky nesvědčí o zásahu do stěžovatelových práv nebo o nezákonnosti rozhodnutí soudu druhého stupně. Nelze proto tvrdit, že by takové rozhodnutí bylo toliko rozhodnutím deklaratorním, tj. rozhodnutím, v němž dovolací soud pouze konstatuje existenci či neexistenci práva podat dovolání, jak některá rozhodnutí Ústavního soudu hodnotí usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost v civilním řízení (viz např. usnesení II. ÚS 567/04, II. ÚS 331/03, IV. ÚS 541/03). Naopak, jedná se o rozhodnutí, které je způsobilé v zásahu do práv stěžovatele přímo pokračovat.
Ostatně koncepce dovolání v trestním řízení se v určitých rysech liší od koncepce dovolání podle občanského soudního řádu, a to zejména pokud jde o pojetí přípustnosti dovolání, dovolacích důvodů a jejich vzájemného vztahu, a tuto skutečnost je třeba reflektovat také z hlediska hodnocení vztahu mezi ústavní stížnosti a dovoláním a následně i z hlediska podmínek meritorního projednání ústavní stížnosti. Novela zákona o Ústavním soudu provedená zákonem č. 83/2004 Sb. z toho důvodu zavedla ochranu stěžovatele před tím, aby jeho ústavní stížnost nebyla odmítnuta pro nepřípustnost, nepodal-li proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které není přípustné ze zákona a o jehož přípustnosti rozhoduje Nejvyšší soud (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), a naopak i před tím, aby ústavní stížnost nebyla posouzena jako opožděná, pokud o stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že je posoudil jako nepřípustné z důvodů závisejících toliko na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Tato ustanovení zákona o Ústavním soudu se však uplatní toliko v případě dovolání podaného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nevztahují se na ostatní případy dovolání v civilním řízení, a rovněž tak na dovolání v trestním řízení. V těchto případech totiž není přípustnost dovolání založena úvahou Nejvyššího soudu, nýbrž je dána ze zákona, a to, o čem dovolací soud následně rozhoduje, je otázka rozsahu dovolacích důvodů, nikoliv přípustnosti dovolání.
Pokud proto stěžovatel v posuzovaném případě nyní brojí proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu ústavní stížností a tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práv, nelze než dospět k závěru, že rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu je způsobilé v tomto zásahu pokračovat, zvláště tedy pokud předchozí rozhodnutí byla podrobena kvazimeritornímu přezkumu.
V řízení o ústavní stížnosti proto nelze od toho, že se napadenými rozhodnutími zabýval rovněž Nejvyšší soud v řízení o dovolání zcela odhlédnout a tuto skutečnost ignorovat, neboť by se tím rozhodování Nejvyššího soudu o dovoláních dostávalo zcela mimo rámec ústavní kontroly ochrany základních práv a svobod prováděné Ústavním soudem, a jak již uvedeno shora, takové rozhodnutí není rozhodnutím deklaratorním, nýbrž rozhodnutím kvazimeritorním. Situace, kdy by Ústavní soud rozhodoval pouze o rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, aniž by se předmětem jeho rozhodování a případné kasace stalo i rozhodnutí o dovolání, proto nelze připustit nejen s ohledem na právní jistotu, ale také s ohledem na samotný postulát ochrany základních práv.
Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, není vázán důvody obsaženými v ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel argumentačně dokládá tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv, je však vázán samotným návrhem. Ústavní soud tedy může shledat důvody zásahu do základního práva odlišně od důvodů namítaných stěžovatelem, nemůže však rozhodovat nad rozsah toho, co stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje (ultra petitum).
Ústavní soud proto rovněž vážil, zda jde o takový nedostatek návrhu, který je odstranitelný cestou výzvy podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu nebo cestou poučení stěžovatele o jeho procesních právech (§5 o. s. ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud však dospěl k závěru, že případná výzva k rozšíření návrhu by byla v rozporu s rovností zbraní v řízení před Ústavním soudem, neboť je na stěžovateli, aby sám určil rámec, v němž se přezkum Ústavního soudu má odehrávat, a případná ingerence Ústavního soudu by vychylovala dispoziční charakter řízení o ústavní stížnosti směrem k řízení s inkvizičními prvky. Ústavní soud rovněž připomíná, že v řízení před ním je stanovena obligatornost právního zastoupení stěžovatele advokátem, a to právě z důvodu zajištění kvalifikovanosti podání.
Jak uvedeno shora, Ústavní soud byl s ohledem na obsah ústavní stížnosti a vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem postaven před posouzení toho, zda v konkrétním případě odmítnutí ústavní stížnosti bude ještě proporcionálním z hlediska vztahu mezi základním právem stěžovatele na přístup k soudu a důsledným (nikoliv formalistickým) trváním na splnění zákonných podmínek realizace tohoto práva. Ústavní soud tuto proporci vážil i s ohledem na právní názory traktované Evropským soudem pro lidská práva ve věcech Bulena proti České republice (rozsudek ze dne 20. 4. 2004) a Kadlec a ostatní proti České republice (rozsudek ze dne 25. 5. 2004), v nichž byla rozhodovací činnost Ústavního soudu podrobena kritice za nadměrný formalismus při aplikaci podmínek přístupu k Ústavnímu soudu.
Evropský soud pro lidská práva v těchto rozhodnutích uvedl, že soudy jsou povinny při uplatňování procesních pravidel zamezit jak nadměrnému formalismu, který by byl v rozporu se spravedlivostí řízení, tak přílišné volnosti, která by ve svém důsledku vedla k odbourání procesních náležitostí upravených zákonem. Nyní posuzovaný případ se od těchto případů liší a podle Ústavního soudu se již ocitá za hranicí toho, kde převáží prosazení procesních pravidel formujících soudní řízení tak, aby se právo přístupu k soudu nestalo právem absolutním, resp. aby se soudní řízení nestalo bezbřehým procesem, v němž procesní aktivitu stran supluje soud.
Pokud tedy stěžovatel ústavní stížností brojí toliko proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, jedná se o návrh, který je podán opožděně, neboť lhůta k podání takové ústavní stížnosti počala stěžovateli běžet od dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
S ohledem na to soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj