ECLI:CZ:US:2013:4.US.4068.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4068/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Apston Capital Ltd., se sídlem 4th Floor, Hannover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Ireland, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Koliště 55, Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. KSOS 25 INS 8335/2009, 2 VSOL 471/2012-P1-11 ze dne 24. července 2012 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 25 INS 8335/2009-P1-3 ze dne 9. května 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv a principů zakotvených v čl. 1, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. KSOS 25 INS 8335/2009-P1-3 ze dne 9. května 2012 rozhodl, že návrh stěžovatelky, aby její zajištěná pohledávka byla v neuspokojené části zařazena do splátkového kalendáře jako nezajištěná, se zamítá. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. KSOS 25 INS 8335/2009, 2 VSOL 471/2012-P1-11 ze dne 24. července 2012 uvedené usnesené soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka uvádí, že v insolvenčním řízení na majetek dlužníka Jaroslava Ploučka (dále jen "dlužník"), jehož úpadek byl řešen oddlužením - plněním splátkového kalendáře, přihlásila do insolvenčního řízení svou pohledávku vyplývající ze smlouvy o celkové výši 1.499.792,24 Kč, a to jako pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem. V souladu s ust. §293 insolvenčního zákona zaslala stěžovatelka insolvenčnímu správci pokyn ke zpeněžení zastavených nemovitostí, přičemž pro účely zpeněžení byl vypracován znalecký posudek, dle kterého obvyklá cena předmětu zajištění činila částku 770.000,- Kč. Pro účely zpeněžení nemovitostí byla cena nemovitostí stanovena částkou 690.000,- Kč jako částka, za níž byly nemovitosti, resp. spoluvlastnický podíl dlužníka nabízen dalším spoluvlastníkům, případně jako nejnižší podání. V průběhu insolvenčního řízení došlo ke zpeněžení nemovitostí přímým prodejem, a to za celkovou částku 350.000,- Kč, ze které na stěžovatelku jako zajištěného věřitele připadla částka 311.015,86 Kč.
Stěžovatelka tvrdí, že v rozsahu přesahujícím hodnotu zajištění zůstala její pohledávka nezajištěnou, a to s odkazem na ustanovení §167 odst. 2 insolvenčního zákona. Stěžovatelka proto požádala, aby její pohledávka ve zbývajícím nezajištěném (nikoli neuspokojeném) rozsahu byla zařazena do splátkového kalendáře a jako taková postupně v rámci plnění splátkového kalendáře uspokojována.
Tomuto návrhu však soud prvního napadeným usnesením nevyhověl a uvedl, že dle jeho názoru ust. §167 odst. 2 insolvenčního zákona řeší postavení jednotlivých věřitelů a jejich hlasovacích práv, nikoli však rozsah uspokojení jejich pohledávek. Tento má být dle názoru soudu prvního stupně řešen ust. §298 odst. 1 a §398 odst. 3 insolvenčního zákona a pohledávka zajištěného věřitele tedy může být v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře uspokojena pouze a jen z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Tomuto názoru pak přisvědčil napadeným usnesením též odvolací soud a usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto názorem nesouhlasí a namítá, že obecné soudy se při výkladu ust. §398 odst. 3 a §167 odst. 2 insolvenčního zákona dopustily nepřípustného formalismu a jejich výklad nemůže odpovídat smyslu právní normy ani jejímu účelu.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná (a stěžovatelka si toho je dle ústavní stížnosti vědoma), že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že tato zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, jak je již uvedeno výše, nepřísluší. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádné pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Podle náhledu Ústavního soudu důvody, pro které obecné soudy rozhodly výroky, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, v odůvodnění svých rozhodnutí ve zcela dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují. V jimi provedené interpretaci aplikovaných zákonných ustanovení, vycházející rovněž z důvodové zprávy k zákonu č. 217/2009 Sb., jímž bylo novelizováno ust. §398 odst. 3 insolvenčního zákona, a z rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze vztahující se k ust. §167 odst. 2 insolvenčního zákona, Ústavní soud rozhodně nespatřuje projev nepřípustného (přepjatého) formalismu a nesdílí náhled stěžovatelky, že tato interpretace nemůže odpovídat smyslu právní normy a jejímu účelu. Ústavní soud proto, nemaje potřebu cokoli dalšího dodávat, na v záhlaví citovaná rozhodnutí, jakožto na ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování, pouze odkazuje.
Z právě uvedeného pramení, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo. Ústavní stížnost považuje Ústavní soud za pouhou polemikou se závěry obecných soudů, takže důvod ke kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí založit nemohla.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady jejího podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu