ECLI:CZ:US:2018:4.US.4075.17.1
sp. zn. IV. ÚS 4075/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem Divadelní 1052/16, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2017 č. j. 29 Co 211/2017-769 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. března 2017 č. j. 50 P 1/2012-719, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a 1. Městské části Praha 13, se sídlem Sluneční náměstí 13, 158 00 Praha 5 a 2. L. E., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2017, napadá stěžovatel (dále rovněž "otec") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která údajně porušila jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 10 odst. 2 (každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), čl. 32 odst. 4 (zahrnující práva rodičů a dětí na jejich péči) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování soukromého a rodinného života).
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 3. 2017 č. j. 50 P 1/2012-719 zamítl návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilou A. (dále jen "nezl. A.") a na svěření nezl. A. do jeho výlučné péče či střídavé péče (výrok I) a zamítl rovněž návrh stěžovatele na udělení souhlasu za matku s přijetím nezl. A. do školy S., s. r. o. v H. (výrok II).
Soud prvního stupně konstatoval, že nezl. A. byla svěřena do výchovy matce a otci bylo uloženo přispívat na její výživu částkou 15 000,- Kč měsíčně. Soud již dříve (v roce 2014) při svém rozhodování o svěření nezl. A. do péče jednoho či střídavé péče obou rodičů dospěl k závěru, že vztahy mezi rodiči jsou natolik konfliktní, že nejsou schopni se rozumně domluvit a slušně komunikovat ohledně potřeb a výchovy nezl. A. ani na nejzákladnější úrovni, a to přes absolvování mediace. Neschopnost rodičů vzájemně kooperovat jinak, než prostřednictvím e-mailů, byla jedním z hlavních důvodů bránících zavedení střídavé péče. Ohledně styku otce s nezl. A. byla soudem schválena dohoda rodičů, která je oběma rodiči plněna. Matka stávající základní školu zvolila bez konzultace s otcem, nezl. A. je však ve škole spokojená a v první třídě má výborné výsledky. Nezl. A. byla vyslechnuta soudem a uvedla, že si nepřeje změnit současné výchovné poměry ani školu, kterou navštěvuje. Otec sice tuto základní školu hodnotil jako dobrou, ale sám nezl. A. vybral jinou základní školu (ale bez konzultace s matkou nezl. A.), a to soukromou školu S., s. r. o. v H., která má intenzivní výuku angličtiny již od první třídy a je ochoten platit školné ve výši 119 000,- Kč ročně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí o svěření nezl. A. do péče matky, a že je v nejlepším zájmu nezl. A., aby zůstala ve stabilizovaném výchovném prostředí a i nadále navštěvovala stávající základní školu, neboť její změna není v průběhu prvního ročníku školní docházky vhodná, a to i s ohledem na vzdálenost navrhované školy od bydliště nezl. A. a její matky.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2017 č. j. 29 Co 211/2017-769 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že skutková zjištění prvoinstančního soudu odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Odvolací soud dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezl. A. bude i ve druhém ročníku navštěvovat dosavadní základní školu, na kterou je zvyklá, má zde své kamarády mezi vrstevníky a v této škole se zdárně po všech stránkách rozvíjí. Výhoda spočívající v intenzivnější výuce cizího jazyka je podle názoru odvolacího soudu nahraditelná i jinak, např. mimoškolní výukou.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje výsledky dokazování provedeného před oběma obecnými soudy, přičemž polemizuje jak se skutkovými zjištěními, tak i s právními závěry, které z nich tyto soudy vyvodily. Podle názoru stěžovatele se měly tyto soudy blíže a podrobněji zabývat námitkami stěžovatele, které vznášel v průběhu řízení a objektivněji zkoumat poměry matky (několikerá změna bydliště matky a nezl. A. v průběhu řízení). Stěžovatel tvrdí, že oba soudy "zcela vědomě a úmyslně přehlížely okolnosti svědčící v neprospěch matky, jen aby se nemusely zabývat námitkami otce, hodnotit je a vyvodit z nich právní závěry". Za zásadní označil stěžovatel porušení svého práva otce na rozhodování o druhu a způsobu studia své nezl. dcery A.
V řízení prý docházelo ke značným průtahům způsobeným údajně výlučně matkou nezl. A., která se několikrát i s nezl. A. stěhovala a tím se měnila i místní příslušnost ve věci jednajícího a rozhodujícího soudu. Odůvodnění napadených rozhodnutí prý nemá oporu v provedeném dokazování a zakládá se na "nepravdivých údajích, které v řízení nebyly prokázány". Z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadená rozhodnutí za překvapivá, porušující jeho právo na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele.
S ohledem na obsah námitek stěžovatele je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl přisvědčit správnosti výhradně jeho argumentace a opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti v podstatě uvádí shodné námitky, kterými se zabývaly a vypořádaly oba obecné soudy. Takto však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další odvolací instance, která mu nepřísluší.
Stěžovatel pomíjí skutečnost, že soudy se v opatrovnických věcech zabývají veškerými okolnostmi, které jsou ve věci relevantní s ohledem na nejlepší zájem nezletilého dítěte, tedy nikoli jen těmi, kterými argumentují ze svých subjektivních hledisek rodiče nezletilého dítěte. V posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy objektivně reflektují veškeré specifické okolnosti nezbytné k rozhodnutí. Ústavní soud nesdílí stěžovatelův argument o "překvapivosti" rozhodnutí obecných soudů; tyto soudy od počátku řízení zastávají shodné právní závěry, založené na odpovídajících skutkových zjištěních, které tyto soudy vyvodily z provedených důkazů. Ústavní soud nemá důvod pochybovat jak o objektivitě hodnocení provedených důkazů, tak i o správnosti skutkových zjištění, k nimž dospěl zejména soud prvního stupně a s nimiž se ztotožnil (po doplnění dokazování) i odvolací soud.
Stěžovatel se rovněž mýlí, pokud tvrdí, že je jeho (výlučným) právem otce rozhodovat o druhu a způsobu studia nezl. A. Ve smyslu ustanovení §877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění změn a doplňků (dále jen "o. z.") platí, že pokud se rodiče nedohodnou ve věcech pro nezletilé dítě významných, jakými je i volba vzdělání (§877 odst. 2 o. z.) rozhodne o něm na návrh rodiče soud; výše uvedené platí i tehdy, vyloučil-li jeden z rodičů z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče (§877 odst. 1 o. z.). Jestliže se tedy o vzdělání nezl. A., tedy o volbě základní školy, nedokázali dohodnout rodiče, resp. oba rodiče rozhodovali o volbě základní školy pro nezl. A. bez souhlasu druhého, byl to nepochybně soud, který musel na návrh jednoho z rodičů o této záležitosti rozhodnout [viz §466 písm. j) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění].
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že nelze souhlasit ani s názorem stěžovatele, že odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí "stojí na nepravdivých údajích, které v řízení nebyly prokázány". Obecně platí, že tvrzenou nepravdu, resp. nepravdivost ve věci relevantních tvrzení a skutečností je třeba v soudním řízení prokázat. Stěžovatel byl z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nepochybně seznámen jak se skutkovými zjištěními tohoto soudu, tak i s jeho právním názorem, který z něj tento soud vyvodil a s nímž se následně ztotožnil i odvolací soud. Za této situace měl stěžovatel v odvolacím řízení možnost nejen slovně argumentovat, ale předkládat a navrhovat takové důkazy, které by mohly údajně "nepravdivé, resp. neprokázané údaje vyvrátit". K takovému procesnímu postupu však ze strany stěžovatele nedošlo. V takovém případě Ústavní soud nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatele, že postupem obou obecných soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud naopak konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy o právech dítěte, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu