ECLI:CZ:US:2007:4.US.409.06.1
sp. zn. IV. ÚS 409/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. C., zastoupeného Mgr. H. Ko., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2006, čj. 1 Co 5/2006-103, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2005, čj. 34 C 74/2005-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze potvrzujícího usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel vytkl obecným soudům, že z jejich rozhodnutí nevyplývá, na základě čeho dospěly ke skutkovému zjištění, dle kterých u něho nejsou dány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, jejich právní závěry označil za důkazně nepodložené, nesoucí stopy libovůle v soudním rozhodování a přijaté v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 Listiny. Upozornil, že totožný senát vrchního soudu zastával v obdobné věci k otázce prokázání majetkových poměrů odlišný právní názor a podotkl, že účast v obchodní společnosti, která je nevýdělečná či ztrátová, sama o sobě nezakládá prokázání majetnosti účastníka. Nesouhlasil rovněž s tím, že obecné soudy označily podanou žalobu za zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť tím hodnotily věc samou, a to bez jakéhokoliv předchozího řízení a dokazování.
Z usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že žalobce podal žalobu na ochranu osobnosti proti žalovanému prezidentu republiky Václavu Klausovi a požádal o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že je nemajetný, což doložil potvrzením o svých osobních a majetkových poměrech. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením toto osvobození nepřiznal, neboť zjistil, že stěžovatel podniká na základě živnostenského listu a že je společníkem několika obchodních společností s vkladem v celkové výši 400 tisíc Kč, což v žádosti o osvobození od soudních poplatků zamlčel. Soud tak neuvěřil jeho tvrzení, že je nemajetný a dospěl k závěru, že podmínky pro osvobození nejsou dány nejen z důvodu sociální potřebnosti, ale i proto, že stěžovatel uplatňuje právo bezúspěšně, neboť to, co činí předmětem sporu, není protiprávním zásahem do osobnostních práv. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, neboť i on měl za to, že výrok žalovaného byl názorem, vyjadřujícím kritiku jiné politické strany, což je považováno za výkon práva vylučující neoprávněnost zásahu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavních práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků, přičemž zásadně zastával stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a o ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým při zvažování důvodnosti uplatněného nároku soud dospěl (srov. např. usnesení IV.ÚS 271/2000, Sb.n.u., sv. 19, str. 275). Vzhledem k diskrečnímu oprávnění soudu podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze z ústavně právního hlediska pouze přezkoumat, zda při jeho aplikaci a interpretaci nedošlo k pochybení, jež by mohlo založit zásah Ústavního soudu. Ústavní soud připustil, že nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález IV.ÚS 289/03, Sb. n.u. sv. 34, str. 281). Jinak řečeno, je primárně věcí obecných soudů, aby posoudily důvodnost osvobození účastníka řízení od soudních poplatků; ústavněprávní dimenze může být takovým rozhodováním dotčena, pokud při rozhodování soudy nerespektují kogentní znění procesně právních norem, nebo pokud je jejich interpretace a aplikace krajně nespravedlivá.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle kterého předseda senátu může přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Jako základ pro posouzení stěžovatelových poměrů vycházely z veřejně dostupných údajů na internetu; odlišné údaje, které jim stěžovatel poskytl v potvrzení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech, vyhodnotily jako nevěrohodné. Tento závěr Ústavní soud respektuje, neboť citované ustanovení občanského soudního řádu nestanoví formu prokázání poměrů, ale pouze jeho obsah, a hodnocení toho, zda konkrétní údaje (nebo absence některého z nich) vedou k pochybnostem o věrohodnosti průkazu poměrů žadatele, je plně na obecném soudu. Ustanovení §138 o. s. ř. nelze chápat tak, že je úkolem soudů, aby vyvinuly vlastní úsilí ke zjištění poměrů účastníka žádajícího osvobození od soudních poplatků. Prokázání důvodnosti tohoto osvobození je zcela na účastníku řízení, který má přistoupit k plnění své povinnosti tvrzení způsobem adekvátně očekáváníhodným od žadatele, jenž chce dosáhnout zproštění povinnosti zaplatit soudní poplatek. Návrh na osvobození od soudních poplatků je návrhem, jenž stejně jako kterýkoliv jiný zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou a vyžadovanou důkazní povinnosti. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného občanského soudního řádu, z níž plyne, že - v zásadě - je na účastníkovi řízení, aby si svá práva střežil.
Ústavní soud rovněž zastává názor, že obecně v posuzování svévolnosti a bezúspěšnosti žaloby podle §138 odst. 1 o. s. ř. nelze shledávat určitou formu prejudikace věci samé, neboť nelze připustit, aby obecný soud při rozhodování o poplatkové povinnosti, byť jen implicitně projevil svůj právní názor na posouzení věci před tím, než dá účastníkům řízení možnost se k věci samé vyjádřit. Takový postup by byl zajisté v rozporu se zákazem libovůle v rozhodování obecných soudů. Je proto povinností obecných soudů velmi pečlivě vážit, zda dosavadní zjištění soudu jej opravňují k tomu hodnotit žalobu jako svévolné či bezúspěšné uplatňování práva. Takový závěr lze učinit pouze v případě, jestliže týž je zřejmý prima facie, například, jestliže účastník použije pro ochranu určitého hmotného práva zjevně nesprávný a neefektivní procesní prostředek, nebo nejde-li o protiprávní zásah. Ústavní soud má v projednávané věci za to, že ze strany obecných soudů nešlo o prejudikaci rozhodnutí ve věci samé, jak se stěžovatel domníval, nýbrž o předběžné posouzení charakteru předmětu sporu.
Pokud stěžovatel argumentoval čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, pak Ústavní soud připomíná, že této ústavní garanci je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; dopad těchto záruk je však třeba posoudit v míře odpovídající povaze a významu toho segmentu řízení, ve kterém se rozhoduje o osvobození od jinak zpravidla rovné povinnosti platit soudní poplatky. Nahlížeje na věc z tohoto hlediska tak nelze přiznat opodstatněnost stěžovatelovu tvrzení, že mu byla odepřena procesní práva zaručená na ústavní úrovni.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu