ECLI:CZ:US:2007:4.US.411.05.1
sp. zn. IV. ÚS 411/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele občanského sdružení Ateliér pro životní prostředí, se sídlem v Praze 4, Ve svahu 1, zastoupeného JUDr. P. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2005, č.j. 11 Ca 79/2005-45, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §55 odst. 4 a ve výroku specifikovaného textu ustanovení §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení ustanovení §55 odst. 4 a textu: "jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem" v ustanovení §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž ten v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti Ministerstvu dopravy ČR v postavení žalovaného, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2005, zamítl návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 3. 2. 2005, č.j. 567/2004-120-STSP/3. Ke své ústavní stížnosti stěžovatel připojil rovněž návrh na zrušení ustanovení §55 odst. 4 a ve výroku tohoto usnesení specifikovaného textu ustanovení §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní").
Stěžovatel se domníval, že napadaným rozhodnutím městského soudu byla porušena jeho základní práva plynoucí mu z čl. 1, čl. 90 Ústavy České republiky, z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z čl. 9 odst. 2 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval, že soudní přezkum pravomocného správního rozhodnutí je nevyhnutelně časově náročnou procedurou. Jelikož v průběhu soudního řízení je možno pravomocné rozhodnutí správního orgánu vykonat, čímž zpravidla dochází ke zmaření smyslu a účelu samotného soudního přezkumu, dovozoval z tohoto stěžovatel závěr, že odepřením přiznat odkladný účinek správní žalobě je fakticky a podstatným způsobem rozhodnuto ve věci samé. Dále pak namítal, že městský soud zamítl jeho návrh, nesdělil však důvody, jaké jej k takovému fakticky již reálnému vyřešení sporu dávno před projednáním merita věci vedly. Aniž by tedy městský soud rozhodl o věci samé, upřel stěžovateli soudní ochranu a zmařil naději, že výsledek soudního přezkumu ještě reálně dopadne do existujících právních vztahů a že zjištěné nezákonnosti budou ještě smysluplným a prakticky relevantním způsobem napraveny. Stěžovatel tak shrnul, že jeho právní věc byla de facto rozhodnuta již napadaným usnesením městského soudu, a to bez ohledu na meritorní posouzení případu soudním orgánem.
Návrh na zrušení ustanovení §55 odst. 4 soudního řádu správního stěžovatel odůvodnil svým prohlášením, že na každé rozhodnutí, jež má potenciální dopad do práv fyzických a právnických osob, je nutno klást určité základní právní nároky, současně jakékoliv rozhodnutí nesmí být pouze strohým výrokem nějaké absolutní moci, která není povinna nikomu sdělovat své úvahy a postupy a je oprávněna jen stroze rozkazovat. Ku prospěchu transparentnosti a přesvědčivosti soudních rozhodnutí vydaných ve správním soudnictví proto stěžovatel požadoval zrušení §55 odst. 4 soudního řádu správního. Ke svému návrhu na zrušení výše citovaného textu ustanovení §73 odst. 2 soudního řádu správního stěžovatel doplnil, že §73 odst. 2 soudního řádu správního je formulován tak, že prostřednictvím řady omezujících podmínek vylučuje praktickou dosažitelnost odkladného účinku správní žaloby. Dále stěžovatel Ústavnímu soudu předestřel své právní hodnocení vhodnosti užití pojmu "nenahraditelná újma" ve znění ustanovení §73 odst. 2 soudního řádu správního a uzavřel, že toto ustanovení soudního řádu správního je nezbytné s výjimkou jeho věty prvé zrušit a tímto umožnit orgánům moci zákonodárné toto ustanovení doformulovat do prakticky aplikovatelného stavu.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 Ca 79/2005. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou uvedena na příslušných místech v následujícím textu.
Ústavní soud poté vyzval účastníka řízení, Městský soud v Praze, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil. Ten ve svém vyjádření přednesl stanovisko, že samotná absence odůvodnění v rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby nemůže způsobit zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť pouze z nedostatku odůvodnění rozhodnutí nelze dovodit odepření práva na soudní ochranu a práva na rozhodnutí o návrhu s urychlením ze strany městského soudu. K návrhu stěžovatele na zrušení části ustanovení §73 odst. 2 soudního řádu správního městský soud připojil, že každý v zákoně použitý obecný pojem je nutno podrobit při jeho aplikaci určitému výkladu, což však samo o sobě neznamená, že je každé zákonné ustanovení obsahující obecný pojem protiústavní. Výklad učiněný stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti je výkladem extrémním, jenž postrádá oporu v napadaném ustanovení soudního řádu správního.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka neobsahovalo žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovateli zasíláno na vědomí.
II.
Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí městského soudu z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že projednávanou ústavní stížnost je potřeba odmítnout, a to z dále vymezených důvodů.
Nejprve považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout výhradně tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Posouzení podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě je zásadně věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Ústavní soud tak může v tomto směru přezkoumávat pouze ústavnost, tedy přesvědčit se, zda v projednávané věci obecný soud nerozhodl svévolně, nýbrž s ohledem na příslušná ustanovení soudního řádu správního. Přezkoumávání reálné existence zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, Ústavnímu soudu nenáleží.
Pro souzenou záležitost má nicméně Ústavní soud za nanejvýš významné, že ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí, jímž městský soud zamítl návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 3. 2. 2005, č.j. 567/2004-120-STSP/3. Z vyžádaného spisu městského soudu pak Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, č.j. 11 Ca 79/2005-64, bylo rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru pozemních komunikací, ze dne 3. 2. 2005, č.j. 567/2004-120-STSP/3, v jeho výroku pod bodem I., tedy ve vztahu ke stěžovateli, zrušeno a věc v tomto rozsahu vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Za výše naznačených okolností, kdy stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 3. 2. 2005 byla již v době rozhodování Ústavního soudu projednána a věc pravomocně rozhodnuta, postrádají úvahy o případném zrušení napadaného usnesení městského soudu, v němž bylo rozhodováno o přiznání odkladného účinku stěžovatelově žalobě, do značné míry smysl. Podle přesvědčení Ústavního soudu tak nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li stěžovatelem namítán zásah do jeho ústavně zaručených práv, z čehož ten dále dovozuje, že napadané rozhodnutí městského soudu nelze považovat za výsledek řádného a spravedlivého řízení, nýbrž pouze za vyjádření libovůle rozhodujícího orgánu a projev právního formalismu, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v posuzované věci dáno není, resp. tento stav již dávno odezněl. Ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu. Obdobně již ostatně Ústavní soud judikoval ve svém usnesení ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99, publikované pod č. 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 315; dostupné na www.judikatura.cz).
Z těchto důvodů Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
III.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §55 odst. 4 a ve výroku tohoto usnesení citovaného textu ustanovení §73 odst. 2 soudního řádu správního. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že takovýto návrh na zrušení zákonného ustanovení je povahy akcesorické, neboť jej lze uplatnit pouze ve spojení s ústavní stížností směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Tuto akcesoritu návrhu na zrušení zákonného ustanovení podaného spolu s ústavní stížností odráží rovněž ustálená judikatura Ústavního soudu, dle které, je-li ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, sdílí její osud také tento návrh (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publikované pod č. 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 351; dostupné na www.judikatura.cz).
Pokud tedy o samotné ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud odmítavým výrokem ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, musí se tento výrok promítnout také do návrhu vzneseného dle §74 zákona o Ústavním soudu; je-li totiž ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně nutná podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, jiného právního předpisu, příp. jejich jednotlivých ustanovení. S ohledem na takto vyložené Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele na zrušení shora vymezených ustanovení soudního řádu správního, resp. jejich částí, podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu