ECLI:CZ:US:2013:4.US.4114.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4114/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Moniky Luňáčkové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 12 Co 807/2011-42 ze dne 13. července 2012, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Bohuslava Luňáčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 26. 10. 2012 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím stanovené podmínky zákona o Ústavním soudu, doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
2. Stěžovatelka namítala porušení práva na vlastnictví, zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť měla dle pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 7. 2008 č. j. 10 C 122/2007-49 právní nárok na smluvní pokutu v případě prodlení vedlejšího účastníka řízení, přesto ji však exekuční soudy nevyhověly.
II.
3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť má zato, že rozhodné skutečnosti se shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí a dalších listin, které stěžovatelka k návrhu připojila.
4. Z těchto pramenů se podává, že stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem smír stran vypořádání společného jmění manželů, který byl usnesením Okresního soudu v Kladně č. j. 10 C 122/2007-49 ze dne 9. 7. 2008 schválen. Protože vedlejší účastník svůj závazek nesplnil, navrhla stěžovatelka nařízení exekuce, a to včetně realizace smluvní pokuty, která byla pro případ porušení povinnosti zaplatit sjednanou finanční částku sjednána.
5. Okresní soud v Děčíně exekuci na majetek vedlejšího účastníka nařídil, Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání vedlejšího účastníka rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně změnil, neboť s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 5280/2009 ze dne 22. 6. 2010 shledal, že smluvní pokuta byla sjednána neurčitě, a proto je smír v této části nevykonatelným titulem. V souladu s těmito závěry pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
III.
6. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, resp. v řízení dle exekučního řádu, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu stran neurčitosti sjednané smluvní pokuty.
9. Předně je zapotřebí zdůraznit, že odpovědnost za určitost sjednaného smíru nesou v prvé řadě účastníci řízení; ze soudu však nelze sejmout břemeno "garance legality", byť je smír dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu. Soud by proto měl přezkoumávat dohodu účastníků z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony (uvedených zejména v §37 až 39 občanského zákoníku); z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý zejména proto, že schválený smír má být titulem pro výkon rozhodnutí nebo exekuci).
10. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že ujednání účastníků o smluvní pokutě je neurčité, neboť z něj nelze zjistit výši smluvní pokuty, resp. nelze z něj spolehlivě zjistit základ pro určení smluvní pokuty. Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001).
11. Z textu soudního smíru je sice nepochybné, že se účastníci dohodli na tzv. procentuální smluvní pokutě, tedy na tom, že smluvní pokuta bude určena procentem ze stanovené částky za každý den prodlení z "celkové dlužné částky". Zatímco procentní sazba je v textu vyjádřena jednoznačně (0,1%), není z něho dostatečně zřejmý základ pro výpočet této sazby. Jinak řečeno, sankce má být vypočtena z "celkové dlužné částky", aniž je specifikováno, zda je tím míněn nedoplatek dle čl. III soudního smíru (dlužná jistina), nebo i smluvní pokuta dle čl. VI. soudního smíru, nebo snad k těmto jistinám vypočtená smluvní pokuta dle čl. IV soudního smíru. Tuto nejasnost nelze odstranit ani výkladem smluvního ujednání, neboť zmíněné alternativy jsou možné a mají logické opodstatnění.
12. Výrok odvolacího soudu se opírá o stabilní závěry Nejvyššího soudu, kromě jím zmíněného rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 5280/2009 ze dne 22. 6. 2010, jde kupř. i o rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3008/2009 ze dne 27. 7. 2011.
13. Nad rámec uvedeného je nutné podotknout, že nařízení exekuce podle usnesení Okresního soudu v Děčíně č. j. 21 EXE 4108/2010-14 ze dne 7. 7. 2010, jež bylo zčásti změněno odvolacím soudem, není správné i z dalšího právního náhledu: podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1434/2008, ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3634/2008) je smluvní pokuta samostatným majetkovým nárokem. Přes jeho akcesorickou povahu jde o nárok se samostatným skutkovým základem, není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Dospěl-li Okresní soud v Děčíně k závěru, že smluvní pokutu lze přiznat jako opětující se dávku do budoucna (cit. " ... nařizuje ... k uspokojení pohledávky ... a ve výši 0,1% denně z částky 159 000 Kč od 11. 4. 2010 do zaplacení"), není jeho právní posouzení v této části správné.
14. Jestliže tedy odvolací soud tento výrok změnil a návrh zamítl, učinil tak v souladu se zákonem, aniž by tím porušil ústavním pořádkem zaručená práva a svobody.
15. Jak ze shora uvedeného plyne, těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s odvolacím soudem provedeným posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Z obsahu ústavní stížnosti je zcela zjevné, že stěžovatelka namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, aniž by však tyto námitky - jak vysvětleno - měly reálný základ.
16. Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že nejsou splněny podmínky, za kterých by bylo možné soudy provedené řízení a jeho výsledek označit za "překračující hranice ústavnosti".
IV.
17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
18. S ústavní stížností byl spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Protože byla ústavní stížnost prima facie shledána zjevně neopodstatněnou, neměl Ústavní soud ani prostor, aby návrhu stěžovatelky - bez toho, aniž by předjímal rozhodnutí ve věci samé - vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2013
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu