Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.02.1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 18/10 SbNU 119 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.418.97

sp. zn. IV. ÚS 418/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. února 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) R. M., 2) K. M., obou zastoupených JUDr. J. C., advokátem AK v B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 1997, čj. 2 To 61/97-1377, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 1997, čj. 2 To 61/97-1377, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 1995, čj. 10 T 18/94-1043, ve výroku o vině a trestu stěžovatele, a kterým byl stěžovatel uznán vinným organizátorstvím k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) k §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti roků, oba stěžovatelé tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení, jakož i výše citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, byla porušena jejich práva zaručená Ústavou České republiky a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Stalo se tak tím, že Vrchní soud v Praze nerespektoval předchozí nález Ústavního soudu ze dne 15.5.1997, sp. zn. IV. ÚS 153/96, a neodstranil vady řízení tímto soudem v jeho nálezu konstatované, které ve svém důsledku vedly k porušení jeho práva na veřejný a spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu ve smyslu článku 6 odst. 1, 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé poukazují na to, že při opětovném projednání jejich odvolání vrchní soud neprovedl jakékoliv důkazy a vynesl rozsudek shodného znění jako v předchozím rozsudku s tím, že se necítí být vázán odůvodněním nálezu Ústavního soudu. Jak stěžovatel dále uvádí, dovodil vrchní soud existenci subjektivní stránky organizátorství k trestnému činu loupeže pouze z momentů zjevně spekulativní povahy. Posléze pak tím, že vrchní soud odmítl svou vázanost právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v jeho nálezu, a za nezměněné důkazní situace, aniž by tedy provedl byť jediný další důkaz, prakticky jen reprodukoval předchozí pohled na věc, odejmul oběma stěžovatelům právo na spravedlivé projednání jejich odvolání a porušil tak článek 90, 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 12. 1997 uvedl, že po pečlivém zvážení všech ve věci provedených důkazů, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, rozhodl i po zvážení výtek obsažených v předchozím nálezu Ústavního soudu shodně jako v původním rozhodnutí. Podle jeho názoru postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Vrchní státní zastupitelství v Praze, Česká pošta, s. p., v Praze a V. H. se postavení vedlejších účastníků vzdali. Z obsahu spisu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 153/96, je patro, že nálezem tohoto soudu ze dne 15. 5. 1997 byl rozsudek Vrchního soudu v Praze, čj. 2 To 217/95-1192, ze dne 11. 4. 1996 ve výrocích týkajících se stěžovatele zrušen. V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že nelze souhlasit se závěry obecných soudů, a to zejména potud, pokud kvalifikují jednání stěžovatele jako organizátorství k trestnému činu loupeže, neboť pro tento závěr chybí ve spise dostatečné podklady. Vzhledem k tomu, že pojmovým znakem trestného činu loupeže je násilí, musí i organizátorství k tomuto úmyslnému trestnému činu u pachatele nutně zahrnovat také úmysl, ať již přímý či nepřímý, odcizit majetek násilím, když přitom např. samotné vytržení kabelky se podle dosavadní praxe obecných soudů za násilí nepovažuje (R 19/1979). Z obsahu spisu, jak se v uvedeném nálezu dále konstatuje, však není patrno, že by k tomuto znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže v poměru ke stěžovateli byly v naznačeném směru provedeny důkazy, resp. ani jedno z rozhodnutí soudů obou stupňů vědomost stěžovatele o použití násilí, případně srozumění s jeho možným použitím, ze žádného z provedených důkazů nedovozuje. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem byly porušeny čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť s ohledem na nedostatečně podložený výsledek nelze považovat proběhlé trestní řízení proti stěžovateli za řízení, které by mělo spravedlivý charakter. Ze spisu 10 T 18/94 Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem opětovně rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným organizátorstvím k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) k §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a odsoudil jej podle §234 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků se zařazením do věznice s dozorem. Z provedených důkazů, jak vrchní soud dovozuje v odůvodnění napadeného rozsudku, vyplývá, že stěžovatel získal M. B. pro plán spočívající ve vytržení tašky či kufříku s penězi pokladní podniku VAKUS v průběhu její cesty od budovy banky k jeho vozidlu. Vzhledem k výpovědi nyní již odsouzeného mladistvého S., jakož i tomu, co stěžovatel musel nutně vědět z předchozí praxe v podniku, bylo dosti pravděpodobné, že pokladní H. bude doprovázet i svědkyně B. Za těchto okolností, přestože s největší pravděpodobností doufal, že se přímému pachateli podaří vytrhnout H. kufřík s penězi dostatečně překvapivě a rychle bez použití důraznějšího násilí, nemohl stěžovatel si být touto alternativou naprosto jist a musel tedy být nutně vnitřně srozuměn s tím, že H., byť starší a fyzicky slabší než možný útočník, u vědomí, že se nachází v dopoledních hodinách na poměrně frekventovaném místě před střeženou budovou banky a vzápětí může být buď ze strany kolegyně nebo ze strany ostrahy banky, popř. ze strany náhodných chodců, podpořena, bude klást aktivní fyzický odpor, který bude útočník v zájmu úspěchu akce nucen překonat užitím násilí. Vrchní soud dále konstatuje, že tento závěr nezpochybňuje ani výpověď M. B., podle níž mu stěžovatel se Z. tvrdili, že ". ta paní, která nosila kufřík s penězi, se v práci nechala slyšet, že kdyby jí ukradli kufřík s penězi, tak by tomuto nechala volný průběh", přičemž B. dodal, že neví, zda toto je pravda, či zda si to stěžovatel se Z. vymysleli, stejně jako ani případná skutečnost, že by se H. o tom, že se nebude bránit, zmínila před spoluzaměstnanci, neboť ani vzhledem k tomu všemu si stěžovatel nemohl být jist, že tento údaj byl H. míněn vážně a že proto může bezpečně počítat s absencí jakéhokoliv odporu z její strany za všech okolností. Z těchto důvodů se Vrchní soud v Praze neztotožnil se závěrem Ústavního soudu o nedostačujícím doložení subjektivní stránky ve vztahu k trestnému činu loupeže a dovodil, že s přihlédnutím k možnosti ve vztahu k užití násilí ze strany útočníka, jehož jednání prostřednictvím dalších osob inicioval, se u stěžovatele jednalo přinejmenším o nepřímý úmysl. Z uvedených zjištění tedy vyplývá, že jakkoli Ústavní soud ve svém předchozím nálezu dospěl k již konstatovanému, a také již blíže rozvedenému, závěru o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, omezil se vrchní soud při veřejném jednání dne 11. 9. 1997 na konstatování podstatného obsahu dosavadního řízení a v napadeném rozsudku, pokud jde o existenci subjektivní stránky na straně stěžovatele ve vztahu k trestnému činu loupeže, dovodil tuto existenci ryze hypoteticky, tedy také zcela v rozporu s tím, co považoval za relevantní v předchozím nálezu Ústavní soud. Navíc tak učinil tím způsobem, že v podstatě pouze reprodukoval to, co konstatoval o existenci subjektivní stránky ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 1996, čj. 2 To 217/95-1192, nikoli však ve vztahu k stěžovateli, ale obžalovanému J. H. K tomu, co Ústavní soud uvedl v předchozím, již citovaném, nálezu, třeba dodat, že za organizátora spáchání trestného činu je ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona pokládán ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Za "zosnování" trestného činu je považována činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vypracování plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů těmto osobám před spácháním trestného činu apod. Za "řízení" trestného činu jsou pak považovány úkony spočívající v usměrňování všech osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám apod. Všechny uvedené momenty pak naznačují, že organizátor spáchání trestného činu se na něm podílí dominantním způsobem (obdobně JUDr. Pavel Šámal, JUDr. Stanislav Rizman: Trestní zákon. Komentář. Praha 1994, str. 84). Uvažuje-li tedy Ústavní soud věc z výše uvedených hledisek, potom závěry vrchního soudu o naplnění skutkové podstaty organizátorství k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. a) k §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona jsou podle jeho názoru, jinak zcela se distancujícího od hodnocení důkazů obecnými soudy, v extrémním rozporu s tím, co provedeným dokazováním bylo zjištěno. Ani Ústavní soud sice nemá pochyb o tom, že stěžovatel, stejně jako M. B. a J. .Z., mohli míti zájem o to, jak "nějak snadno přijít k penězům", že na toto téma spolu hovořili, že stěžovatel mohl při těchto rozhovorech uvést bližší informace o způsobu, době a dnech převážení peněz, to vše samo o sobě však ani zdaleka nenaplňuje konstatované pojmové znaky organizátorství podle §10 trestního zákona, a to ještě navíc k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona. Ve spise chybí totiž jakýkoli podklad pro závěr, že stěžovatel by zmíněný zájem nějakým konkrétním způsobem dále sledoval, na něm "pracoval", natož k němu směřoval jako organizátor spáchání trestného činu. Stěžovatel sice při důkazně nepoužitelné výpovědi dne 26. 5. 1994 připustil jím poskytnutou informaci B., že pro výplaty pojede ve změněném termínu dne 26. 5. 1994, ve výpovědi dne 28. 6. 1994 však již tento údaj popřel s tím, že zejména v tomto bodě, stejně jako v jiných směrech, byl na něj při výslechu policií bez přítomnosti advokáta vyvíjen nátlak ve směru potvrzení tohoto konkrétního údaje. V této souvislosti nelze nepoukázat na to, co uvedl M. B. ve své rovněž důkazně nepoužitelné výpovědi dne 26. 5. 1994, že totiž tím, kdo ho informoval o časovém přesunu akce, byl M. N., jenž však se stěžovatelem nebyl v žádném kontaktu. Nedostatek skutkových zjištění v otázce, kdo poskytl informace o změně termínu výplaty, vyřešily obecné soudy jednoduše tím, že volily cestu pouhých hypotéz, ačkoli i zde měly plně uplatnit zásadu in dubio pro reo. Tak kupř. Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 13. 6. 1995, čj. 10 T 18/94-1043, reprodukuje výpověď stěžovatele ze dne 28. 6. 1994 tak, že stěžovatel s B. hovořil o zcela konkrétním datu (č. l. 138 spisu), nic takového však stěžovatel ve své výpovědi ve skutečnosti neuvedl. Uvedl-li tedy Městský soud v Praze, že změnu termínu výplat v podniku VAKUS považuje ve věci za velmi podstatnou skutečnost, a to proto, že musely směřovat informace z podniku VAKUS k samotnému pachateli, totiž k obžalovanému S., konstatoval-li dále, že podezření padá jednoznačně na stěžovatele, nicméně i na obžalovaného J. Z., a vyslovil-li posléze názor, že tuto informaci poskytl stěžovatel z pouhého důvodu, že "u něj je tomu jinak", potom lze jen stěží nalézt vhodnější příklad takové hypotézy postrádající podklad ve skutkovém zjištění. Tuto informaci mohl totiž podle názoru Ústavního soudu poskytnout i J. Z., rovněž zaměstnanec podniku VAKUS, o němž i Městský soud v Praze v odůvodnění zprošťujícího výroku ve vztahu k němu konstatuje, že jisté podezření u něj samozřejmě existuje a že podání žaloby na něj bylo patrně namístě. Podle názoru Ústavního soudu se tato, ve věci relevantní, informace mohla dostat k pachateli trestného činu jakýmkoli jiným způsobem, jinými slovy, není zdaleka jisto, jak se po hovorech vedených mezi stěžovatelem, B. a Z. k němu dále dostala, zejména když další obžalovaní, ani pachatel trestného činu, nebyli stěžovateli vůbec známi a ani s nimi nepřišel do styku. Vzhledem k uvedeným skutečnostem a úvahám má proto Ústavní soud za to, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v článku 90, článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení těchto ústavně zaručených práv ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. února 1998