ECLI:CZ:US:2017:4.US.4193.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4193/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti T. V., t. č. věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Filipem Karpíškem, advokátem se sídlem Cvikov, Sídliště 564, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 č. j. 30 Cdo 3958/2016-154, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 č. j. 30 Cdo 3960/2016-155, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2016 č. j. 22 Co 248/2016-142, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. května 2016 č. j. 26 C 45/2015-134, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2016 č. j. 22 Co 8/2016-123 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 26 C 45/2015-112, spojené s návrhem na zrušení §30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů", a §138 odst. 1 téhož zákona, ve slovech "nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. prosince 2016 a doplněna podáním ze dne 31. ledna 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhl zrušení §30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů", a §138 odst. 1 téhož zákona, ve slovech "nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva".
2. Stěžovatel se domáhal žalobou po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 000 000 000 Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup v blíže specifikovaném soudním řízení, v jehož důsledku se nemohl stýkat se svými dětmi. Tak vysokou částku požadoval z důvodu, aby si vedlejší účastnice uvědomila, že platné zákony a Listina je tu pro občany bez výjimky, tedy i pro soudce. Vedlejší účastnice na svou obranu uvedla, že návrh je nedůvodný; nebylo vydáno ani žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno, ani nebyl shledán žádný nesprávný úřední postup. Současně vznesla námitku promlčení.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 12. listopadu 2016 č. j. 26 C 45/2015-112 byla uvedená žaloba zamítnuta z důvodu včasného uplatnění námitky promlčení. S tímto závěrem se ztotožnil i Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud"), který tento rozsudek k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudkem ze dne 25. února 2016 č. j. 22 Co 8/2016-123. Stěžovatel tak ve věci podal dovolání. Zároveň požádal o ustanovení právního zástupce pro řízení o dovolání. Podle §241 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu totiž musí být dovolatel zastoupen advokátem, jestliže sám nemá právnické vzdělání.
4. O předmětné žádosti rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 12. května 2016 č. j. 26 C 45/2015-134 tak, že právního zástupce pro dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neustanovil. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatel ani přes výzvu nikterak nedoložil svá tvrzení obsažená v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, neuvedl nic o svých příjmech a neuvedl žádný důvod, pro který dovolání podává. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2016 č. j. 22 Co 248/2016-142. Odvolací soud měl navíc za to, že ve věci stěžovatele nebyla splněna ani druhá podmínka podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu, tedy absence zřejmě bezúspěšného uplatňování práva. Žalobě nejenže nemohlo být vyhověno pro uplynutí subjektivní promlčecí doby, nýbrž částka 1 000 000 000 Kč je i zcela nepřiměřená uplatněným skutkovým tvrzením.
5. Protože stěžovatel byl nadále přesvědčen o důvodnosti svého návrhu, podal dovolání i proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. srpna 2016 č. j. 26 C 45/2015-148 vyzval stěžovatele, aby do 7 dnů od jeho doručení podal řádné dovolání proti oběma napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, tedy aby předložil plnou moc zvoleného advokáta a jím sepsaná dovolání. Zároveň jej poučil, že jinak budou dovolací řízení zastavena. Ačkoliv k splnění těchto podmínek nedošlo, Nejvyšší soud se s ohledem na to, že předmětem jednoho z dovolání byla právě otázka ustanovení právního zástupce, zabýval otázkou důvodnosti návrhu stěžovatele. Plně se přitom ztotožnil s hodnocením odvolacího soudu, že ustanovení právního zástupce bránilo jak nedoložení majetkových poměrů, tak zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Za této situace mu nezbylo, než usnesením ze dne 26. října 2016 č. j. 30 Cdo 3960/2016-155 řízení o dovolání zastavit. Usnesením z téhož dne č. j. 30 Cdo 3958/2016-154 pak podle §104 odst. 2 a §241b odst. 2 občanského soudního řádu - z důvodu nedostatku podmínek řízení, jenž spočíval v absenci právního zastoupení - zastavil rovněž řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je v současnosti ve výkonu trestu odnětí svobody, a stručně shrnul své majetkové poměry, pro které žádal o ustanovení právního zástupce. Je přesvědčen, že každému občanovi, který si zcela prokazatelně není schopen zajistit právní zastoupení před soudem, a chce využít svého práva na něj, jsou všichni soudci povinni právního zástupce ustanovit, a to aniž by bylo podstatné, zda právní zastoupení potřebuje či nepotřebuje, nebo zda se z jeho strany jedná o zjevně bezúspěšné hájení či bránění jeho práva. Tato omezení, jež vyplývají z napadených částí ustanovení §138 odst. 1 a §30 odst. 1 občanského soudního řádu, považuje za naprosto nesmyslná a v rozporu s právem všech občanů na právní zastoupení před soudy a na spravedlivé posouzení věci, včetně možnosti využití všech opravných prostředků. V tomto ohledu upozorňuje na institut nutné obhajoby v trestním právu, která garantuje všem vězněným osobám dostatečnou ochranu jejich práv, kterou si k výkonu trestu nejsou schopni sami zajistit.
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
7. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Pokud však jde o jeho přípustnost, podmínka vyčerpání všech zákonných procesních prostředků k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je splněna jen v případě napadených usnesení Nejvyššího soudu. Skutečnost, že jimi bylo dovolací řízení z důvodu absence právního zastoupení stěžovatele zastaveno, a tedy že v něm o dovolání nebylo rozhodnuto věcně (resp. že nebyla posuzována alespoň jeho přípustnost), znamená, že toto dovolání nebylo jako zákonný procesní prostředek k ochraně práv efektivně vyčerpáno. Ústavní stížnost proto není přípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutím odvolacího soudu a soudu prvního stupně, v jejichž případě se bylo možné domáhat ochrany práv právě prostřednictvím dovolání. V dalším řízení se tak Ústavní soud mohl zabývat pouze otázkou, zda k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele nedošlo zastavením řízení o jeho dovoláních.
8. Zbývá dodat, že v rozsahu, v němž byla ústavní stížnost přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Ve vztahu k napadeným usnesením Nejvyššího soudu tedy bylo možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
IV.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
11. V dané věci je zcela nepochybné, že žaloba stěžovatele představovala zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel vyčíslil svůj nárok částkou až 1 000 000 000 Kč právě z důvodu, aby sankcionoval jednání státu, a nikoliv že by mu měla vzniknout takto vysoká újma v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu příslušných soudů. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž byl návrh stěžovatele na ustanovení právního zástupce podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu shledán nedůvodným, proto nelze nic vytknout. V jeho posouzení, stejně jako v následném zastavení řízení, nelze spatřovat svévoli ani žádné jiné kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možné spojovat porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, zejména jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr lze vztáhnout i na napadené usnesení, jímž bylo zastaveno řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
12. Pakliže stěžovatel namítá neústavnost napadených ustanovení a v nich obsažených podmínek pro ustanovení právního zástupce v občanském soudním řízení, v jím uplatněné argumentaci nelze nalézt žádné relevantní důvody, z nichž by bylo možné dovodit jejich protiústavnost. Smysl §30 odst. 1 a §138 odst. 1 občanského soudního řádu spočívá stručně řečeno v umožnění realizace práva na soudní ochranu osobám, pro které by tato ochrana s ohledem na jejich poměry jinak nebyla fakticky dostupná. Možnost ustanovení právního zástupce je zcela legitimně vázána na podmínky zaručující, že se uplatní jen v odůvodněných případech, resp. že nedojde k jejímu zneužití. Ústavnost těchto podmínek přitom doposud nebyla ze strany Ústavního soudu nikdy zpochybněna. Opakovaně byla naopak zdůrazňována možnost jejich ústavně konformního výkladu.
13. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele proti napadeným usnesením Nejvyššího soudu, přičemž stejným způsobem rozhodl podle §43 odst. 2 písm. b) tohoto zákona i o akcesorickém návrhu na zrušení napadených ustanovení. Ve zbytku pak odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu