ECLI:CZ:US:1998:4.US.420.97
sp. zn. IV. ÚS 420/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti B.K, zastoupeného advokátem JUDr. P.K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 1997, č. j. 4 Ko 296/97-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým včas podaným návrhem domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že obecné soudy mu odepřely právo na spravedlivý proces a tak došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 1997, č. j. K 124/95-196, jímž byl na stěžovatele prohlášen konkurz. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá zejména to, že ani soud I., ani II. stupně nenařídily jednání ve věci. Nepopírá sice, že soud I. stupně vycházel z ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, odvolací soud pak z §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. , namítá však, že neměl možnost, aby se vyjádřil k prováděným důkazům. Stěžovatel tedy v podstatě nevyčítá soudu protiprávní postup, ale vyslovuje názor, že zákon o konkurzu a vyrovnání je v rozporu s ústavním zákonem - Listinou základních práv a svobod, aniž by však podával současně s ústavní stížností návrh na zrušení konkrétních ustanovení tohoto zákona.
Vrchní soud ve svém obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti především uvedl, že výtka stěžovatele má obecnou povahu a nesměřuje proti postupu soudu v tomto konkrétním případě.
Ve vyjádření odvolací soud připomíná dále, že konkurzní řízení je v teorii všeobecně považováno za řízení sui generis, jež sice svou povahou v zásadě je řízením občanskoprávním, od běžného občanskoprávního řízení se však v řadě aspektů odlišuje. Ve fázi do prohlášení konkurzu v něm převažují prvky řízení nesporného, pokud bylo zahájeno na návrh dlužníka samotného, který je pak jediným účastníkem této fáze řízení, nebo se v ní promítají některé prvky řízení sporného, pokud řízení bylo zahájeno na návrh některého z věřitelů. Ve fázi následující po prohlášení konkurzu se v řízení opět promítají do značné míry prvky sporného řízení či je významně ovlivněno výsledkem sporných řízení konkurzem vyvolaných, objevují se i prvky řízení exekučního.
Dle stanoviska odvolacího soudu, je zákon o konkurzu a vyrovnání koncipován tak, aby v souladu s článkem 11 odst. 1 a článkem 36 Listiny základních práv a svobod a s ustanovením §4 obč. zákoníku byla zajištěna ochrana práv věřitelů za situace, kdy trvání zákonem předpokládané situace úpadku dlužníka samo o sobě musí vést k poškození jejich práv, a aby ani práva dlužníka nebyla nepřípustně dotčena. Konkurzní řízení však musí být nahlíženo jako celek, úprava posuzována v celém komplexu a nelze tedy vytrhovat pouze tu část, která upravuje postup v řízení ve fázi předcházející prohlášení konkurzu, jak činí stěžovatel. Smyslem přípravné fáze konkurzního řízení je pouze ověření, zda jsou dány podmínky prohlášení konkurzu, tedy zejména v osvědčení úpadku dlužníka. Z těchto důvodů podle ustanovení §3 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání, rozhoduje soud usnesením a jednání nařizuje jen tehdy, jestliže to považuje za nutné, když pro tuto fázi řízení zákon povinnost nařídit jednání nestanoví. Podle ust. §214 odst. 2 o.s.ř. tato úprava platí i pro odvolací řízení. Současně zde platí povinnost soudu doručit ostatním účastníkům řízení do vlastních rukou návrh na zahájení řízení, dlužník má právo se k návrhu vyjádřit, tvrzení navrhovatele popřít, předložené doklady zpochybnit atd. Odlišnost oproti běžnému občanskému soudnímu řízení dopadá na všechny účastníky této fáze konkurzního řízení, nikoli pouze na dlužníka. Po prohlášení konkurzu následuje další fáze konkurzního řízení, a sice zjišťování majetkové situace dlužníka včetně konkrétních závazků vůči přihlášeným konkurzním věřitelům. V dané fázi řízení zákon přiznává řadu procesních práv dlužníkovi včetně účasti na zákonem stanovených jednáních před soudem, a proto může dlužník svými procesními úkony průběh konkurzu významným způsobem ovlivnit. Z toho lze, podle názoru odvolacího soudu dovodit, že zákonodárce vycházel z toho, že zjištění učiněná v konkurzu samotném a závěry z nich vyplývající se mohou lišit od zjištění učiněných v přípravné fázi konkurzního řízení, a právě proto umožnil, aby konkurz byl ukončen i jiným způsobem než zrušením po splnění rozvrhového usnesení a to dokonce usnesením soudu I. stupně, tedy toho soudu, který již dříve ve věci rozhodl tak, že konkurz prohlásil.
Vedlejší účastník K., zaujal stanovisko, že nedošlo k porušení citovaného ustanovení Listiny základních práv a svobod. Řízení o prohlášení konkurzu je dle jeho názoru řízením speciálním, řídícím se zákonem č. 328/91 Sb., o konkurzu a vyrovnání, který nikterak oprávněné zájmy dlužníků nezkracuje. Především vedlejší účastník upozorňuje na ustanovení o ochranné lhůtě, která dlužníkovi, který s prohlášením konkurzu nesouhlasí, umožňují navrhnout její povolení a v rámci tohoto řízení předložit důkazy, které případné prohlášení konkurzu na stanovenou dobu oddálí. Pokud dlužník v takovém řízení úspěšný není, je logické, že soud v zájmu stejně oprávněné ochrany práv věřitelů, rozhodne již bez další účasti dlužníka. Ochranu dlužníka považuje proto za zcela dostatečnou. Dále upozorňuje na skutečnost, že stěžovatel dluží K., značnou sumu a když selhala jeho snaha na oddálení definitivního konce, počíná se dovolávat svých lidských práv, přitom nehledí na práva svých věřitelů, kterým dlouhodobě působí velmi vážné škody. Proto vedlejší účastník navrhl stížnost zcela zamítnout.
Druhý vedlejší účastník - Č., se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Ústavní soud v podstatě sdílí argumenty, které ve svém vyjádření ke stížnosti uvedl Vrchní soud v Praze, tedy především, že postupem obecných soudů nebylo porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy v řízení postupovaly způsobem, který stanoví zákon.
Při posuzování otázky, zda aplikovaná ustanovení zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nejsou v rozporu s ústavním pořádkem (neboť v tom je vlastně jádro ústavní stížnosti), pak dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že přes jisté výhrady, které se objevují v odborné literatuře (viz např. článek M. K. v časopisu P. a násl.) nelze považovat konkurzní řízení za neústavní. Podle názoru senátu je třeba na každé soudní řízení pohlížet jako na celek, jak to ostatně činí i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. To, zda je či není proces spravedlivý, tedy zda významným způsobem neporušuje princip rovnosti zbraní, nelze posuzovat na jednotlivě vytržených fázích určitého řízení, v konkrétním případě tedy té části řízení, která předchází prohlášení konkurzu.
Z výše uvedených důvodů senát rozhodl o ústavní stížnosti, tak že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. 8. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu