ECLI:CZ:US:2019:4.US.4205.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4205/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 č. j. 30 Cdo 3825/2017-974 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2017 č. j. 29 Co 34/2017-952, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že postupem účastníků řízení bylo zasaženo do jeho práv chráněných čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zprostředkovaně i do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 10. 2016 č. j. 10 C 77/2013-913 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel na vedlejší účastnici (jako žalované) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhal náhrady škody ve výši 232 500 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení při nezákonném trestním stíhání, a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 3 900 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi nezákonným rozhodnutím, tedy usnesením o zahájení trestního stíhání stěžovatele a škodou v podobě ušlého zisku, která měla vzniknout jako důsledek omezení dispozice s akciemi společnosti KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s., není vztah příčinné souvislosti. K danému omezení došlo na základě výzvy policejního orgánu podle §78 odst. 1 trestního řádu k vydání těchto cenných papírů a následného příkazu orgánů činných v trestním řízení Středisku cenných papírů podle §27 odst. 3 písm. d) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, k pozastavení výkonu práva s nimi nakládat. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o vydání věci přitom není dle obvodního soudu nezákonným rozhodnutím podle §7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., protože nebylo pro nezákonnost zrušeno, a tvrzený nesoulad tohoto rozhodnutí se zákonem v tomto řízení posuzovat nelze.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že nebyla splněna podmínka odpovědnosti státu za vzniklou škodu v podobě existence nezákonného rozhodnutí. V této souvislosti poukázal na to, že příkaz k registraci pozastavení výkonu práva nakládat s cennými papíry podléhal dohledovým oprávněním v trestním řízení a u jednotlivých instancí státního zastupitelství, a nebylo-li dané rozhodnutí na základě přípustných specifických opravných prostředků pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, nelze jeho nezákonnost v tomto řízení dovodit. Dále městský soud konstatoval, že se obvodní soud správně zabýval i tím, zda ušlý zisk nebyl způsoben porušením zásady rychlosti trestního řízení jakožto nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) v období od zahájení trestního stíhání do 30. 12. 1998, kdy byl zamýšlený obchod definitivně zmařen, a jeho závěr, že se v tomto období orgány činné v trestním řízení nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení, resp. nepřiměřené délce trvajícího zajištění cenných papírů nedopustily, za správný.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné (jde-li o věc samu) a že neobsahuje náležitosti stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. (jde-li o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení).
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že neměl žádnou reálnou možnost domoci se formálního zrušení opatření, které vedlo k zajištění majetkových hodnot, že splnění dané podmínky bylo vázáno na libovůli orgánů činných v trestním řízení a že není možný ani jiný způsob náhrady za způsobenou škodu pro případ, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Dle stěžovatele je zřejmé, že nemůže obstát konstrukce, která by nárok vázala na libovůli škůdce a umožnila mu vyhnout se odpovědnosti tím, že důsledně nebude rušit podobná opatření. I vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10 (N 148/62 SbNU 277; 314/2011 Sb.) stěžovatel připouští, že nelze zásadu plynoucí z nálezu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), tj. ukáže-li se trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, chápat bezvýjimečně, nicméně vůči němu byl použit institut trestního práva (zajištění akcií) neadekvátním, až absurdním způsobem, přičemž výše majetkových hodnot a vzniklá újma činí i právo na majetek tak významným, že jeho porušení dosahuje stejné intenzity jako zásah do práva na osobní svobodu.
6. Dle stěžovatelova názoru opatření směřující k zajištění majetku musí navazovat na určité trestní stíhání vymezené kromě osoby poškozeného konkrétní skutkovou situací, čemuž tak ale v dané věci nebylo, neboť délka trestního řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a enormní rozsah zjišťovaných a posuzovaných skutečností byl důsledkem toho, že orgány činné v trestním řízení vznesly vůči němu konkrétní obvinění, které však bylo vyvráceno, přitom byla postupně prověřována řada transakcí, kde společným prvkem bylo pouze přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, že "někdy, nějak spáchal nějaký trestný čin", v horším případě snaha nalézt důvod trestního stíhání poté, co původní obvinění bylo vyvráceno. Navíc orgány činné v trestním řízení důvodnost dočasného rozhodnutí v průběhu trestního řízení nepřezkoumávaly, a jestliže nedůvodnost dalšího trvání zajištění byla konstatována až zprošťujícím rozsudkem, byla tím konstatována nezákonnost daného zajištění, nikoliv pominutí důvodnosti dalšího trvání zajištění. Trestní řízení trvající 14 let a zánik akcií v jeho průběhu dle stěžovatele potvrzují nepřiměřenost daného opatření, i to, že jeho použití a důsledky překročily meze pouhého dočasného opatření.
7. Porušení čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 36 Listiny stěžovatel spatřuje v restriktivním výkladu uvedených nálezů, ale i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 obecnými soudy, kdy v právní větě tohoto rozsudku pominuly slovo "bez dalšího", a tak fakticky zaujaly názor, že nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení či nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání nelze vyvodit nikdy. Nevzaly tak v úvahu jeho obsáhlou argumentaci týkající se skutkových a právních rozdílů mezi tímto případem a případem řešeným výše uvedeným rozsudkem. V něm předmět zajištění nezanikl ani neztratil na hodnotě, legitimita zásahu vycházela z předpokladu dočasnosti a vlastník nebyl svého majetku zbaven. Další odlišnost spočívala v jiném vztahu vlastníka zjištěného majetku k trestnímu řízení a zásadně jiné době zajištění.
8. Porušení práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) shledává stěžovatel v přehnaném formalizmu. Od počátku prý vymezoval škodní děj jako komplexní, počínající zajištěním předmětných akcií a jejich faktickým zánikem. V rámci tohoto děje se vyskytl časový interval, kdy měl příležitost prodat tyto akcie za určitou částku a dosáhnout tak zisku ve výši náhrady škody uplatněné žalobou. Skutečnost, že akcie fakticky zanikly v důsledku konkursu na majetek společnosti KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s, byla zřejmá od počátku řízení. Vzniklá škoda nebyla dovozována jakou pouhý ušlý zisk z nerealizovaného odprodeje, ale jako rozdíl mezi dosažitelnou cenou akcií a jejich nulovou hodnotou v okamžiku zrušení. Dále tvrdil a prokazoval souvislost mezi blokací akcií a blokováním chodu samotné společnosti na straně jedné a zamezením možnosti získat vnější finanční zdroje na straně druhé, a naopak nikdy netvrdil, že by škoda v dané výši nastala prvním dnem po uplynutí sjednané lhůty pro uzavření smlouvy o převodu akcií, resp. prvním dnem po odstoupení budoucího kupujícího do smlouvy. Zablokované, ale existující a v přiměřené době uvolněné akcie by pak bylo možné alespoň teoreticky nabídnout i někomu jinému. Blokace neznemožnila pouze realizaci jedné transakce, ale jakoukoliv dispozici. Po skutkové stránce byl nárok vymezen od počátku shodně. Značná část dokazování se skutečně soustředila na stav uvedené společnosti a schopnost společnosti Kerametal, a. s., akcie koupit. Tento stav vyvolal obvodní soud, který si dané skutečnosti zvolil jako primární důvod pro zamítnutí žaloby, následně tento proces učinil neúčelným, kdy konstatoval absenci právního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí. Výsledek řízení nemůže, jak stěžovatel dále uvádí, záviset na skutečnosti, že obvodní soud nerozhodl o změně žaloby (pokud bylo třeba), neboť příslušná žalobní tvrzení byla vznesena v jeho dřívějších podáních. Obvodní soud mu nedal možnost vyjádřit se k novému právnímu posouzení, které s ohledem na předchozí názor městského soudu nemohl očekávat, a ani jej v tomto ohledu nepoučil.
9. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozpor mezi konstatováním bezúčelnosti jakéhokoliv poučení a další částí odůvodnění, kdy oba účastníci výslovně uvádějí možnost, že by o žalobě zahrnující škodní děj až do zániku akcií bylo rozhodnuto jinak, neboť zde by již k porušení povinnosti ve smyslu nesprávného úředního postupu došlo. I v případě, že by v důsledku citovaných tvrzení byl uplatněn nový či modifikovaný nárok, který dosud nebyl předběžně projednán, bylo namístě přerušení řízení, a nikoliv zamítnutí žaloby. Dle stěžovatele má jít o účelové vyloučení nároku, který se obecným soudům jeví jako příliš velký, za cenu omezení jeho procesních práv (poučení, vyjádření, návrh důkazů, seznámení s právním názorem soudu) a nutnosti čelit překvapivým rozhodnutím, a to s intenzitou mající ústavněprávní relevanci, neboť jde o mnohočetné porušení procesních pravidel i zásady legitimního očekávání. Ústavněprávní relevanci ústavní stížnosti pak stěžovatel spatřuje nejen ve výši majetkové újmy, ale ve významu porušených práv v souvislosti s trestním řízením, které samo o sobě vybočilo z mezí přiměřenosti jak délkou, tak reálným dopadem zajištění, jakož i koncepcí "variabilního obvinění", opřeného o stále se měnící skutkový stav.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem obecných soudů, že nebyla splněna hned první podmínka odpovědnosti státu za jím uplatněnou škodu podle §7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., kterou je existence nezákonného rozhodnutí, a ani odpovědnosti podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. v podobě nesprávného úředního postupu. Má za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu lze za takové nezákonné rozhodnutí pokládat příkaz orgánů činných v trestním řízení k odnětí věci podle §79 odst. 1 trestního řádu, kterým došlo k pozastavení výkonu práva nakládat s předmětnými akciemi, přičemž poukazuje na to, že jeho trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem, bylo účelové a trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (14 let). Obecným soudům pak vytýká, že vadně interpretovaly právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/10, resp. rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, když prakticky vyloučily možnost přiznání náhrady škody pro případ, že nedojde ke zrušení či změně zmíněného příkazu.
13. Ústavní soud se však s názorem stěžovatele neztotožnil. Předně nelze přejít, že i když proti uvedenému příkazu není přípustná stížnost, již městský soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 267/03 (U 18/33 SbNU 401), dle něhož toto rozhodnutí "podléhal[o] dohledovým oprávněním v rámci trestního řízení a v rámci jednotlivých instancí státního zastupitelství", k čemuž dlužno dodat, že nebylo možné vyloučit jeho zrušení na základě ústavní stížnosti. V této souvislosti není bez významu ani zjištění obvodního soudu, že z trestního spisu neplyne, že by stěžovatel na údajné zmaření plánovaného obchodu orgány činné v trestním řízení upozornil, a nedošlo ani k tomu, že by se stěžovatel domáhal zrušení uvedeného rozhodnutí cestou ústavní stížnosti. Obvodní a následně městský soud se zabývaly i otázkou, zda postup orgánů činných v trestním řízení nelze považovat za nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., zde spočívající v porušení zásady rychlosti řízení, přičemž s ohledem na konkrétní okolnosti případu (kdy posuzovaly postup orgánů činných v trestním řízení od 20. 10. 1998, kdy bylo zahájeno trestní stíhání, do 30. 12. 1998, kdy došlo k definitivnímu zmaření zmíněného obchodu) dospěly k závěru, že o nesprávný úřední postup nešlo.
14. Vytýká-li pak stěžovatel obecným soudům, že desinterpretovaly právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 s argumentací, že s ohledem na jejich závěry by nemohl vzniknout žádný nárok na náhradu škody způsobené předmětným příkazem, pokud by ten nebyl zrušen či změněn, přisvědčit mu nelze. Obecné soudy totiž neshledaly žádné relevantní okolnosti (srov. již zmíněné slovní spojení "bez dalšího", obsažené v tzv. právní větě tohoto rozsudku), na jejichž základě by bylo - v kontextu daného trestního stíhání, resp. jeho relevantní části - možné vyslovit, že předmětné rozhodnutí či postup orgánů činných v trestním řízení při zajištění předmětných akcií byl vadný, a to za situace, kdy ani samotný stěžovatel jejich zákonnost, resp. správnost nezpochybnil (k tomu srov. bod 15 usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1363/19), resp. tak učinil ex post, a to právě jen s ohledem na výsledek trestního řízení či údajnou účelovost stíhání jeho osoby, a kdy jím uváděné další skutečnosti se jako relevantní nejeví (k důvodům viz níže).
15. Zmiňuje-li stěžovatel určité odlišnosti tohoto případu od věci, v níž bylo rozhodnuto rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, s tím, že těmito v soudním řízení argumentoval, je Ústavní soud názoru, že je zcela na obecných soudech, aby zhodnotily význam odlišností posuzovaného případu z hlediska "použitelnosti" právních závěrů plynoucích z toho kterého judikátu, přičemž zásah Ústavního soudu by připadal v úvahu až za situace, kdy by příslušné posouzení neslo známky libovůle či dokonce svévole. O takový případ však v posuzované věci nejde, navíc ani Ústavnímu soudu není zřejmý význam stěžovatelem uváděných odlišností příslušného právního názoru, jehož podstatu prezentuje zmíněná právní věta. Na doplnění možno uvést, že v dané věci byla s ohledem na okolnosti případu významná především otázka vlastního zajištění předmětných akcií (viz níže), ovšem poukazuje-li stěžovatel na to, že ve věci rozhodnuté rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 bylo zajištění peněžních prostředků později (po skončení dokazování) zrušeno orgány činnými v trestním řízení, nelze pominout ani to, že toho se v dané věci (na rozdíl do stěžovatele) domáhala i samotná, zajištěním peněžních prostředků dotčená osoba.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům rovněž formalistický přístup, který měl spočívat v tom, že za předmět řízení považovaly pouze náhradu ušlého zisku z důvodu znemožnění převodu uvedených akcií do konce roku 1998. V této souvislosti tvrdí, že tímto předmětem byl rozdíl mezi dosažitelnou cenou akcií a jejich nulovou hodnotou v okamžiku zrušení (pozn.: zřejmě akcií). Touto otázkou se již ke stěžovatelově námitce zabýval městský soud, který vzal v úvahu i skutečnost, že stěžovatel v průběhu řízení začal tvrdit, že v důsledku trestního stíhání přišel o svůj majetek, nicméně pochybení na straně obvodního soudu neshledal a svůj závěr řádně odůvodnil, a to nikoliv jen tím, že takový nárok vůbec nebyl předběžně projednán, jak stěžovatel namítá, ale především tím, že žaloba nebyla v tomto ohledu změněna.
17. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že teoreticky mohl "odblokované" akcie nabídnout někomu jinému, nicméně v soudním řízení zjevně vznik škody přičítal zmařenému obchodu se společností Kerametal, a. s., přičemž - a to je podstatné - výše této škody se měla odvíjet právě od ceny akcií, která byla s touto společností sjednána. Pakliže stěžovatel zamýšlel v průběhu soudního řízení učinit jeho předmětem jiný "skutek", bylo v prvé řadě nutné jej dostatečně zřetelně vymezit, a to především z hlediska tzv. následku, zde pak co do vzniku škody a hlavně její výše [srov. bod 35 nálezu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], aby bylo (vůbec) patrno, že jde o změnu žaloby podle §95 o. s. ř., což se zjevně nestalo. Zmiňuje-li pak stěžovatel teoretickou možnost prodeje předmětných akcií jinému subjektu, resp. ztrátu majetku představovaného těmito akciemi (jejich hodnotou), bylo na něm, aby v této souvislosti tvrdil (a prokázal) relevantní skutečnosti, k čemuž lze jen poznamenat, že ani Ústavnímu soudu není s ohledem na obsah ústavní stížnosti zcela zřejmé, v čem přesně by stěžovatelem uváděný "širší" škodní děj měl spočívat, zvláště vezme-li v úvahu, že společnost KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s., (jak plyne ze zjištění obvodního soudu učiněných na základě konkursního spisu) neplnila své závazky ve značné výši již od roku 2016, konkursní řízení bylo zahájeno zanedlouho poté, co došlo k zajištění předmětných akcií, a přihlásilo se do něj 80 věřitelů s pohledávkami ve výši 2,5 mld. Kč, přičemž se ukázalo, že pasiva této společnosti značně převyšovala její aktiva.
18. S ohledem na to, jakým způsobem stěžovatel předmět řízení po skutkové stránce vymezil, je zřejmé, že jeho argumentace délkou trestního stíhání a jeho údajnou účelovostí z právního hlediska význam nemá. A namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti absenci poučení o právním názoru obvodním soudem (který si, jak stěžovatel uvádí, jako primární důvod zamítnutí žaloby zvolil stav společnosti KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s.), již městský soud se v napadeném rozsudku danou námitkou náležitě vypořádal, když (jinými slovy) uvedl, že poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. je namístě tam, kde účastník zastává jiný právní názor než soud, a současně by v důsledku toho mohl být zkrácen na svých procesních právech tvrdit (z hlediska rozhodných právních norem) relevantní skutečnosti a k jejich prokázání navrhovat důkazy. Přitom tento druhý předpoklad naplněn nebyl, neboť skutečnost, kterou tento soud nakonec považoval za právně významnou, tedy že předmětný příkaz nebyl pro svou nezákonnost zrušen či změněn (když vycházel z toho, že zahájení trestního stíhání ukončené zprošťujícím rozsudkem nelze považovat za samostatnou příčinu tvrzené škody), nebyla mezi účastníky sporná. Navíc, jak již upozornil městský soud, stěžovatel ani neuvedl, jaká konkrétní skutková tvrzení by jinak doplnil. Napadená soudní rozhodnutí ani nelze (z procesního hlediska) považovat za "překvapivá", neboť právní názor městského soudu (tedy že chybí předpoklad odpovědnosti státu za tvrzenou škodu, jímž je existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, jež by byly v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou) byl totožný s názorem soudu prvního stupně, a ani Nejvyšší soud z hlediska právního posouzení věci pochybení na straně městského soudu neshledal.
19. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu