ECLI:CZ:US:2016:4.US.422.16.1
sp. zn. IV. ÚS 422/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alexandera Borisova, právně zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015, ve věci návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015, ve věci návrhu na uložení povinnosti Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních práv a ve věci návrhu na změnu rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Namítané zásahy do základních práv
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Podle jeho názoru mělo uvedeným usnesením dojít k porušení článku 10, článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2, článku 7 odst. 2, článku 8 odst. 2, 5, článku 36 odst. 1, 2, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 1, článku 3, článku 5 odst. 1, článku 6 odst. 1, 2, 3, článku 8 odst. 1, článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
Stěžovatel současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí a přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu. V petitu ústavní stížnosti rovněž žádá, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze povinnost obnovit stav před porušením stěžovatelových základních práv, a aby bylo rozhodnuto o změně rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze.
II.
Řízení předcházející podání ústavní stížnosti
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Generální prokuratura Ruské federace požádala dne 13. listopadu 2014 cestou Ministerstva spravedlnosti České republiky o vydání stěžovatele (dále také "vydávaný") k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin ilegální podnik, ilegální prodej drahých kovů, přírodních drahých kamenů nebo perel podle §172 odst. 2, §191 odst. 2 trestního zákona Ruské federace. Ruské orgány v této věci požádaly v případě zatčení vydávaného o jeho vzetí do předběžné vazby na základě článku 16 Evropské úmluvy o vydávání podepsané dne 13. prosince 1957 v Paříži. Dne 16. října 2014 byl vydávaný zatčen a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2014 č. j. Nt 416/2014-31 byl propuštěn ze zatčení za současného nahrazení předběžné vazby přijetím písemného slibu vydávaného, uložením omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a přijetím platného cestovního pasu do úschovy soudu.
O návrhu státního zástupce ze dne 5. února 2015 na vydání rozhodnutí podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. března 2015 č. j. Nt 416/2014-169 tak, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin ilegální podnik, ilegální prodej drahých kovů, přírodních drahých kamenů nebo perel podle §172 odst. 2, §191 odst. 2 trestního zákona Ruské federace, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 13. listopadu 2014 č. 81/3-743-14.
Proti rozhodnutí prvostupňového soudu podal vydávaný stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také "vrchní soud") usnesením ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015 tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené rozhodnutí zrušil a sám znovu rozhodl podle §95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace. Ke zrušení usnesení soudu prvního stupně došlo proto, že vrchní soud shledal popis skutku, pro který je řízení vedeno a pro který má být stěžovatel vydán k trestnímu stíhání do Ruské federace, vymezeným příliš široce a obecně. Vrchní soud proto nově formuloval popis skutku, neboť konstatoval, že pokud jde o dodržení zásady speciality, je v zájmu vydávaného, aby byl tento skutek vymezen co nejúžeji a tedy i co nejpřesněji.
Podle výroku usnesení vrchního soudu je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin protizákonná bankovní činnost podle §172 odst. 2 písm. a), b) trestního zákona Ruské federace a trestný čin protizákonný obrat drahocenných kovů, přírodních drahokamů nebo perel podle §191 odst. 2 trestního zákona Ruské federace, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 13. listopadu 2014 č. 81/3-743-14.
Uvedených trestných činů se měl vydávaný dopustit (stručně řečeno) tím, že v době od 15. srpna 2008 do 2. června 2010 v Moskvě spolu s D. V. Kameneckým a dalšími neurčenými osobami s cílem uskutečnění zločineckých záměrů realizovali činnost organizované zločinecké skupiny, v jejímž rámci pak prodávali prostřednictvím společností Profit, s. r. o., Sigma, s. r. o., Astra, s. r. o., za porušení článku 2 a článku 20 odst. 3 zákona Ruské federace o vzácných kovech a drahokamech z 26. března 1998 č. 41-FZ, bankovní slitky z afinovaného zlata a stříbra, jejichž vlastníky nebyli a které nebyly evidovány v bilanci uvedených společností, čímž celkově získali částku přesahující 6.000.000,- rublů. Obvinění pak dále bez zvláštní licence a registrace realizovali protiprávně bankovní činnost s úmyslem se obohatit, přičemž prováděli protiprávní bankovní operace na pokyn zákazníků na vlastních účtech a pokladní servisní operace, aby získali příjem z poskytnutí protiprávních služeb zákazníkům. K tomu využívali fiktivních právnických osob jako Profit, s. r. o., Sigma, s. r. o., Astra, s. r. o. a jejich spojení na další právnické osoby s účty ve finančních a úvěrových úřadech města Moskvy. Trestnou činností obvinění dosáhli zisku 12.862.990.598,- rublů.
III.
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel má za to, že vrchní soud postupoval chybně, pokud do výroku svého rozhodnutí doplnil řadu skutečností, které nebyly součástí výroku soudu prvního stupně; skutek je tak zde popsán naprosto odlišně než v prvostupňovém rozhodnutí, aniž by bylo možné tento postup vrchního soudu přezkoumat. Vrchní soud navíc rozhodl v neveřejném zasedání, a stěžovatel se tak nemohl jakkoliv vyjádřit k této změně, ani k nově získaným listinným důkazům, které si vrchní soud opatřil od Generální prokuratury. Vrchní soud rovněž pochybil, neboť se podle stěžovatele předmětnou věcí nezabýval náležitě a nestranně, pouze se alibisticky spokojil se zárukami ruských justičních orgánů, přičemž nevzal v potaz ruské rozhodnutí o amnestii, ani podmínky promlčení trestného činu.
Svůj nesouhlas s vydáním do Ruské federace stěžovatel staví na tom, že má k České republice úzký vztah, pobývá zde na základě trvalého pobytu, má zde majetek a rodinu. Trestní stíhání, pro které má být do Ruské federace vydán, je podle něj naprosto smyšlené a není podloženo argumentačně ani důkazně. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1354/13, podle něhož musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, a že podezření ze spáchání trestného činu je tedy rozumným způsobem odůvodněno. České justiční orgány mají podle stěžovatele povinnost rozptýlit veškeré pochybnosti, které stěžovatel přednesl ve svých námitkách, a to o to důkladněji, jde-li o vydání do Ruské federace, kde je porušování lidských práv na denním pořádku. Stěžovatel se domnívá, že jde v jeho případě o komplot ze strany ruských justičních orgánů, přičemž poukazuje na to, že podnikatelský úspěch, majetek a židovská národnost jsou terčem pronásledování, a to zejména za účelem zmocnění se nahromaděného majetku.
Poukazuje na to, že z popsaného skutku není možno dovodit, čeho se měl vlastně dopustit a jak má být toto jednání trestné podle českého práva. Na uvedený skutek se navíc podle stěžovatele vztahovala amnestie, a došlo tedy k zániku jeho trestnosti. Stěžovatel se domnívá, že není splněna podmínka oboustranné trestnosti, neboť z popisu skutku nevyplývá, že by skutek bylo možno podřadit pod trestný čin neoprávněného podnikání podle české právní úpravy. Stěžovateli není dále zřejmé, proč obecné soudy při posuzování oboustranné trestnosti aplikovaly na jeho věc trestní zákoník (č. 40/2009 Sb.), a nikoli starší trestní zákon (č. 141/1961 Sb.).
Z nejrůznějších zdrojů je přitom podle stěžovatele známa špatná situace stran dodržování lidských práv v Ruské federaci. Stěžovatel je přesvědčen, že v případě vydání bude vystaven mučení, ponižujícímu či nelidskému zacházení, a obává se také o svůj život a zdraví. Podle stěžovatele nejsou v jeho případě dány žádné záruky toho, že nebudou porušována jeho základní práva. Záruky Generální prokuratury Ruské federace stěžovatel nepovažuje za dostatečné a označuje tento orgán, jako "stát ve státě" prolezlý klientelismem a korupcí. Česká republika se proto na tyto garance nemá spoléhat. Stěžovatel dokládá řadu mediálních a dalších zpráv, které dokumentují neutěšený stav lidských práv v Ruské federaci a poukazují na konkrétní případy jejich porušování, ať už jde o garance práva na spravedlivý proces a zajištění presumpce neviny v trestním řízení, či o zacházení s vazebně stíhanými a odsouzenými osobami. Z těchto důvodů se domnívá, že Ruská federace není zemí, do níž by měl být kdokoliv vydán, ať již jde o občana ČR či cizozemce.
IV.
Řízení před Ústavním soudem
V souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení. Současně s tím si rovněž opatřil spis Městského soudu v Praze vedený pod sp. zn. Nt 416/2014.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 2. března 2016 uvedl, že o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace rozhodl poté, co byla v řízení opatřena řada důkazů, jak ohledně trestního řízení vedeného vůči vyžádanému v Rusku, tak i o poměrech v Rusku podstatných pro rozhodování o přípustnosti vydání. Za zásadní pro své rozhodnutí přitom považuje záruky poskytnuté ruskou Generální prokuraturou.
Pokud jde o změnu popisu skutku oproti rozhodnutí městského soudu, vrchní soud konstatuje, že porovnáním obou výroků navzájem i s extradičními materiály ruské strany je nesporné, že totožnost skutku nijak narušena nebyla. Tuto změnu vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, přičemž nyní opětovně zdůrazňuje, že zpřesnění popisu skutku bylo učiněno výlučně v zájmu vyžádaného, se zřetelem na zásadu speciality vyjádřenou v článku 14 Úmluvy o vydávání, publikované pod č. 549/1992 Sb. Obsáhlejší a konkrétnější popis skutku znamená totiž jeho zúžení oproti obecnějšímu popisu v usnesení Městského soudu v Praze a je zároveň v souladu s popisem skutku v materiálech ruských orgánů činných v trestním řízení.
Podezření ze spáchání trestného jednání stěžovatelem je podle názoru vrchního soudu založeno na zkoumání o věci vypovídajících účtů, listinných důkazech i výpovědích některých svědků. Věrohodnost jednotlivých důkazů má být posuzována ruskými justičními orgány, nikoliv českými soudy. Vyžádaný podle vrchního soudu obchodní operace s drahými kovy nepopírá; otázka, zda k nim docházelo v rozporu se zákonem, bude věcí dokazování a právních úvah v řízení před ruskými orgány, stejně jako další otázky týkající se trestní odpovědnosti stěžovatele. Jelikož trestná činnost měla být páchána i během roku 2010, vycházel vrchní soud při posuzování oboustranné trestnosti z trestního zákoníku účinného od 1. ledna 2010. Pouhá skutečnost, že stěžovatel je bohatý, podnikatelsky úspěšný a údajně židovského původu, ještě podle vrchního soudu nesvědčí o tom, že trestní stíhání je pouhým komplotem ruských justičních orgánů. Rozhodující senát vrchního soudu neměl žádné pochyby o své nestrannosti a stěžovatel námitku podjatosti nevznesl.
Vrchní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v dalších námitkách. Ačkoliv připustil, že trestní řízení i výkon trestu odnětí svobody v Ruské federaci vykazují řadu nedostatků, není to samo o sobě důvodem nepřípustnosti extradice. Nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti týkající se osoby vydávaného, na jejichž základě by bylo možno se domnívat, že by s ním mělo být v rámci trestního řízení nakládáno neobjektivně a v rozporu se standardy, které lze na Ruské federaci požadovat. Bylo-li vrchním soudem rozhodnuto v neveřejném zasedání, odpovídá tento postup trestnímu řádu, přičemž nedošlo ani k zásadnímu doplnění dokazování, jak bylo objasněno v odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu.
Vrchní soud se neztotožňuje s argumentací stěžovatele a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavnímu soudu navrhuje, aby ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně jí zamítl.
Jelikož argumentace obsažená ve vyjádření vrchního soudu je stěžovateli známa již z obsáhlého odůvodnění napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat je stěžovateli k replice.
IV.
Obecná východiska
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jednak pochybení vrchního soudu, kterými mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, a zároveň poukazuje i na možné ohrožení jeho dalších základních práv, k nimž by mohlo dojít v případě jeho vydání do Ruské federace.
Jak Ústavní soud v minulosti zdůraznil, vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky, orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (článek 1 odst. 2 Ústavy České republiky). Současně jde o opatření, které způsobuje velmi razantní zásah do práv vydávané osoby, ať již v aspektu práva na osobní svobodu, práva na soukromý a rodinný život, případně i dalších substantivních práv chráněných Listinou a Úmluvou (srov. nález ze dne 3. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06). Povinnost vydat osobu do dožadujícího státu, vyplývající z mezinárodních závazků, proto není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky dožadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby (nález ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13). Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv v případě jejich kolize judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích (viz nález ze dne 3. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06, nález ze dne 15. dubna 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02).
V tomto smyslu je povinností státu zaručit, že žádná osoba nebude v dožadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu článku 7 odst. 2 Listiny a článku 3 Úmluvy (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Soering proti Spojenému království ze dne 7. července 1989 č. 14038/88, §91). Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě hrozícího mučení v dožadujícím státě, vyplývají také z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (podrobněji viz nález ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13). Vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné rovněž v případě, kdy by jí v dožadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdy by v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 6 Úmluvy [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. ledna 2012 č. 8139/09, §258 a násl.].
Vznese-li vydávaný námitku spočívající v tom, že mu v cílové zemi hrozí zacházení rozporné s článkem 3 Úmluvy či reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, porušující článek 6 Úmluvy, musí ji obecné soudy podrobit podrobnému a pečlivému přezkumu. V případě, kdy dospějí k závěru, že takovéto reálné nebezpečí existuje, musí být extradice prohlášena za nepřípustnou. Pod pojmem "reálné nebezpečí" nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takový následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2008 č. j. 2 Azs 71/2006 - 82). K "flagrantnímu odepření spravedlnosti" by zase mohlo dojít v případě, kdy by byla nespravedlnost soudního procesu natolik zásadní, že by způsobila naprostou destrukci práva zakotveného v článku 6 Úmluvy (podrobněji viz nález ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13).
Nepřípustnost vydání může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení článku 3 Úmluvy a flagrantního porušení článku 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musejí obecné soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci v dožadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce aplikované pravidlo. Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci (srov. nález ze dne 26. května 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14, nález Ústavního soudu ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12). Vydávaný proto bude zpravidla muset tvrdit konkrétní skutečnosti týkající se jeho osoby (např. příslušnost k pronásledované skupině, předchozí konflikty s veřejnou mocí ve státě atp.), z nichž plyne obava z ohrožení shora uvedených základních práv.
Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k diplomatickým zárukám ze strany státu, do nějž má být daná osoba vydána (např. nález ze dne 26. května 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14). Předložení těchto záruk přitom samo o sobě neznamená, že zde toto nebezpečí neexistuje, nýbrž je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti, které potvrzují či vyvracejí, že takové záruky skutečně povedou k ochraně příslušných základních práv vydávaného v cílovém státě (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. února 2008 č. 37201/06, §148). Mezi faktory, které je v tomto ohledu třeba zkoumat, patří například obsah a konkrétnost záruk, to, zda byly poskytnuty smluvním státem Úmluvy a v rámci něj osobami k tomu oprávněnými, zda daný stát v minulosti obdobné záruky dodržel či zda lze jejich dodržování kontrolovat [viz nález ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze dne 17. ledna 2012 č. 8139/09, §189].
Kromě zodpovězení shora uvedených otázek mají obecné soudy v justiční fázi vydávacího řízení rovněž povinnost posoudit naplnění celé řady dalších podmínek přípustnosti vydání osoby, resp. zvážit, zda neexistují překážky, které by tomuto vydání bránily (§90, 91 zákona o mezinárodní justiční spolupráci). V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že i zde se uplatní požadavky spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 a násl. Listiny. Aby těmto požadavkům obecné soudy dostály, musejí z úřední povinnosti bedlivě zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, o jejíž vydání se jedná, přičemž nesmějí opomenout své rozhodnutí dostatečně zdůvodnit (srov. nález ze dne 3. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06).
Z hlediska naplnění kautel spravedlivého procesu musí být součástí řádného extradičního řízení i jednoznačné určení popisu skutku, pro který má být osoba vydána. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že při posouzení přípustnosti vydání nelze přehlížet nedostatky extradičních materiálů, zejména pokud jde o vymezení skutku, který je, resp. byl předmětem trestního řízení v dožadujícím státě. Nejde tu přitom jen o možnost dožádané strany s jistotou v extradičním řízení konstatovat splnění podmínky oboustranné trestnosti, ale o širší požadavek určitosti trestního obvinění. Z rozhodnutí o vydání tedy musí být patrno, jakého konkrétního jednání, v němž je spatřován trestný čin, se vydávaný měl dopustit, a musí obsahovat alespoň stručné odůvodnění, na základě jakých důkazů orgány dožadujícího státu dospěly k podezření, že se uvedeného skutku dopustil vydávaný (srov. nález ze dne 11. září 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13).
V.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy jakkoliv pochybily, pokud rozhodly o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace. Jde-li o konkrétní poměry v Ruské federaci, Ústavní soud sice již v minulosti poukázal na zprávy o nevyhovujících podmínkách v ruských věznicích a deficitech v ruském justičním systému, tyto však podle něj samy o sobě nezpůsobují, že by vydání do Ruské federace bylo ve všech případech nepřípustné (viz nález ze dne 26. května 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14, nález ze dne 11. září 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13, usnesení ze dne 29. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 48/13). Ústavní soud nemá v úmyslu jakkoliv bagatelizovat zprávy svědčící o tom, že dodržování základních práv v Ruské federaci vykazuje závažné nedostatky, zejména pokud jde o právo na spravedlivý proces a zákaz mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení. Situace v zemi nicméně dlouhodobě není považována za natolik závažnou, aby absolutně vylučovala vydávání osob do Ruské federace. Obdobně se k této otázce staví i Evropský soud pro lidská práva, který ve své rozhodovací praxi rovněž akceptoval vydávání do Ruské federace za situace, kdy z osobních poměrů stěžovatele nevyplývá, že by pro něj vydání mohlo představovat osobní hrozbu (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zarmayev proti Belgii ze dne 27. února 2014 č. 35/10, ve věci Chentiev a Ibragimov proti Slovensku ze dne 14. září 2010 č. 21022/08, ve věci Gasayev proti Španělsku ze dne 17. února 2009 č. 48514/06); přihlížel přitom zpravidla ke kvalitě záruk, které byly dožádanému státu poskytnuty orgány Ruské federace.
V projednávaném případě stěžovatel neprokázal ani netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které by ve vztahu k jeho osobě mohly vyvolat konkrétní obavu z toho, že by měl být v případě vydání do Ruské federace vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či že by ve vztahu k jeho osobě mělo dojít k flagrantnímu odepření spravedlnosti. Vrchní soud v tomto smyslu konstatoval, že stěžovatel se dříve v Rusku nikterak politicky ani jinak ve veřejném životě neangažoval a nedostal se ve spojitosti s tímto do konfliktu s veřejnou mocí. Z obsahu extradičních materiálů také nelze usuzovat, že by ruské orgány postupovaly vůči stěžovateli neobjektivně a zaujatě; stěžovatel naopak sám uvedl, že má prostřednictvím obhájce v Rusku přístup ke spisu, může se písemně vyjadřovat, činit návrhy a podávat opravné prostředky. Vrchní soud zdůraznil, že o přípustnosti vydání stěžovatele rozhodl za současného přijetí záruk poskytnutých ruskou Generální prokuraturou, v nichž se garantuje omezený rozsah stíhání dle zásady speciality, právo na obhajobu, odpovídající zacházení a případné uvěznění za respektování evropských standardů. Zaručeno je také právo stěžovatele následně opustit Rusko a právo českých konzulárních úředníků jak na informace o řízení a jeho výsledku, tak na osobní styk s vydávaným, byť v přítomnosti třetí osoby. Přestože vrchní soud konstatoval, že jde o záruky svým charakterem proklamativní a těžko právně vymahatelné, neshledal důvod, pro který by je měl zpochybňovat. Poukázal v této souvislosti na to, že dosavadní poznatky o využití ujištění Generální prokuratury jsou výlučně pozitivní a berou je v úvahu i jiné státy, vydávající osoby do Ruska; samotné ruské státní orgány přitom mají zájem na tom, aby nedošlo k oslabení jejich mezinárodní věrohodnosti kvůli nedodržení těchto záruk.
Ústavní soud má za to, že vrchní soud pečlivě zvážil všechny okolnosti, které by mohly svědčit o tom, zda vydání stěžovatele do Ruské federace nepovede k ohrožení jeho základních práv ve smyslu článku 3 a 6 Úmluvy, přičemž své rozhodnutí v tomto ohledu zevrubně a přesvědčivě odůvodnil. Jelikož obecná úroveň praktické ochrany lidských práv v Ruské federaci není důvodem pro paušální odmítání vydat vyžádané osoby do této země a současně stěžovatel neprokázal reálné nebezpečí porušení svých základních práv, které by vyplývalo z jeho konkrétních osobních poměrů, je Ústavní soud toho názoru, že vydáním stěžovatele za současného přijetí záruk Generální prokuratury Ruské federace není zasaženo do jeho práv zaručených článkem 3 a 6 Úmluvy.
Jde-li o námitky stěžovatele stran tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces postupem obecných soudů v extradičním řízení, ani s těmito námitkami se Ústavní soud neztotožnil. Z extradičních materiálů, jakož i z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu je dostatečně seznatelné, pro jaký skutek je vedeno trestní stíhání, a stručně jsou zde zmíněny i okolnosti, z nichž ruské orgány vyvozují podezření, že se uvedeného činu měl dopustit právě stěžovatel. Namítá-li stěžovatel nedostatky v popisu skutku a jeho změnu ve výroku rozhodnutí vrchního soudu oproti soudu nalézacímu, přistoupil jmenovaný soud k této změně ve prospěch stěžovatele za zdůraznění principu speciality, neboť při příliš širokém a vágním vymezení skutku by mohlo být následné trestní stíhání rozšířeno i na další jednání stěžovatele, pro která však nebyl vydán. Jak Ústavní soud ověřil ze spisového materiálu, popis skutku zformulovaný vrchním soudem odpovídá materiálům dodaným ruskými orgány a oproti rozhodnutí městského soudu představuje pouhé zpřesnění jeho výroku.
Také s otázkou oboustranné trestnosti se vrchní soud vypořádal dostatečně, když objasnil důvody, proč by podle českého práva mohl být skutek kvalifikován jako trestný čin neoprávněného podnikání dle §251 trestního zákoníku. Podle extradičních materiálů měla být stíhaná trestná činnost dokončena až v červnu 2010, aplikace trestního zákoníku účinného od 1. ledna 2010 vrchním soudem při posuzování oboustranné trestnosti byla proto zcela na místě. Podle názoru Ústavního soudu vrchní soud nepochybil ani tím, že za důvod nepřípustnosti vydání neshledal amnestijní rozhodnutí v Ruské federaci, neboť zákonnou překážkou vydání je pouze amnestie udělená českými orgány dle českého práva za situace, kdy skutek spadá do působnosti českých trestněprávních předpisů [§91 odst. 1 písm. d) zákona o mezinárodní justiční spolupráci]. Otázka případné aplikace amnestijního rozhodnutí na případ stěžovatele bude předmětem řízení až před ruskými orgány.
Ústavní soud nemá konkrétní výtky ani k procesnímu postupu vrchního soudu, který o věci rozhodl v neveřejném zasedání. Ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům; veřejnost přitom může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Na zákonné úrovni výše uvedenému koresponduje úprava hlavního líčení a veřejného zasedání zakotvená v trestním řádu, včetně stanovení podmínek, kdy naopak lze jednat v nepřítomnosti osoby, jíž se řízení týká (srov. nález ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 884/09). Ve vztahu k řízení o stížnosti proti usnesení o přípustnosti vydání zákonodárce explicitně nepředepisuje veřejnou formu jednání, a z pohledu zákonné úpravy proto soud v souladu s §240 trestního řádu rozhoduje v neveřejném zasedání. Soud by sice mohl zvolit jinou formu a rozhodnout ve veřejném zasedání, k takovému výjimečnému opatření však nepřistoupil, neboť neshledal, že by to bylo z hlediska ochrany základních práv stěžovatele nezbytné. Tento závěr opřel o skutečnost, že rozhodnutí o stížnosti nebylo založeno na obsáhlém doplnění dokazování, k němuž by se stěžovatel nemohl vyjádřit, a navíc jím nedošlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud se s argumentací soudu vrchního ztotožňuje a má za to, že projednáním stížnosti v neveřejném zasedání vrchní soud neporušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny.
Konečně Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v námitce, že by neměl být do Ruské federace vydán z důvodu, že má k České republice úzký vztah, má zde trvalý pobyt, majetek a rodinu. Ačkoliv vydání osoby může být za určitých výjimečných okolností limitováno požadavky na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy a článku 10 odst. 2 Listiny, stěžovatel neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by o výjimečnosti takové situace a případném nepřiměřeném postižení stěžovatele vydáním do Ruské federace svědčily. Ani v tomto ohledu proto Ústavní soud neshledal prostor pro svůj kasační zásah.
Ve vztahu k ostatním ústavně zaručeným právům, jejichž porušení bylo ústavní stížností namítáno, neuvedl stěžovatel žádné podrobnější odůvodnění, a Ústavní soud se jimi proto podrobněji nezabýval.
Nelze vyhovět ani stěžovatelově návrhu, aby nálezem Ústavního soudu bylo "rozhodnuto o změně rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze". Žádnou takovou pravomoc Ústavní soud podle ústavních předpisů nemá - nemůže sám rozhodnout o změně složení senátu obecného soudu.
Jak Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, s jeho ústavní rolí se neslučuje, aby ve vztahu k jiným státním orgánům vystupoval v postavení jakési hierarchicky nadřízené, "superrevizní" nebo kontrolní instance. Výlučná role, jež Ústavnímu soudu přísluší, je být "soudním orgánem ochrany ústavnosti" (čl. 83 Ústavy).
V tomto smyslu je návrh, obsažený v petitu ústavní stížnosti, návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a nezbývá, než jej odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Na základě shora uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Tím také další návrhy stěžovatele na přednostní projednání věci a na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pozbyly smyslu a byly Ústavním soudem rovněž odmítnuty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu