ECLI:CZ:US:2019:4.US.4342.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4342/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti 1) S. Z., t. č. ve Vazební věznici Brno, 2) Mgr. Davida Zahumenského, advokáta se sídlem v Brně, Krkoškova 28, 3) JUDr. Pavla Čapčucha, advokáta se sídlem v Brně, Orlí 492/18, 4) JUDr. Petra Kočího, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, 5) JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, advokáta se sídlem v Prostějově, Palackého 151/10, 6) JUDr. Aleny Kojzarové, advokátky se sídlem v Uhách 108, 7) Mgr. Ilony Medňanské, advokátní koncipientky advokátní kanceláře JUDr. Ilony Pokorné, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, 8) Mgr. Jany Moosler, rozené Wróblové, advokátky se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, a 9) JUDr. Ing. Adama Černého, LL. M., advokáta se sídlem v Praze 2, Dřevěná 382/2, všech zastoupených doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Optátova 874/46, proti usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 61 UL 26/2018-7 ze dne 24. října 2018 a č. j. 61 UL 27/2018-21 ze dne 9. listopadu 2018, a proti jinému zásahu spočívajícímu v tom, že Městský soud v Brně umístil do spisu vedeného pod sp. zn. 3 T 151/2017 veškerou komunikaci mezi 1. stěžovatelem a jeho obhájci - stěžovateli 2-9, stejně jako veškeré soukromé informace o 1. stěžovateli nesouvisející s trestním řízením, které byly vytěženy z jeho mobilního telefonu a tabletu, a doposud nebyly ze soudního spisu odstraněny, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České advokátní komory, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. České advokátní komoře se přiznává postavení vedlejšího účastníka.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Napadená rozhodnutí
1. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl návrh prvního stěžovatele, aby byla Městskému soudu v Brně ("dále jen "městský soud"), ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 151/2017, určena lhůta k bezodkladnému odstranění veškeré komunikace mezi stěžovateli 1) a 2) a souvisejících souborů vytěžených z tabletu a mobilního telefonu stěžovatele 1). Usnesením č. j. 61 UL 27/2018-21 ze dne 9. listopadu 2018 krajský soud výrokem I zastavil řízení o (opakovaném) návrhu stěžovatele 1) na určení lhůty k bezodkladnému odstranění veškeré komunikace mezi stěžovateli 1) a 2), dále souvisejících souborů vytěžených z tabletu a mobilního telefonu stěžovatele 1), a výrokem II zamítl stejný návrh stěžovatele 2). Umístění komunikace a dalších souborů do spisu městského soudu sp. zn. 3 T 151/2017 považuje stěžovatel za jiný zásah orgánu veřejné moci.
II. Argumentace stěžovatelů
2. Právně zastoupení stěžovatelé ve své ústavní stížnosti splňující náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obsáhle brojí proti postupu obecných soudů v jejich věci. Uvádějí, že dne 2. 12. 2016 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele 1), který byl téhož dne zadržen, a byla u něj provedena domovní prohlídka, při níž byl zajištěn též jeho tablet (iPad) a mobilní telefon (iPhone), sloužící ke komunikaci s rodinou, uchování rodinných dokumentů a k přípravě strategie obhajoby. Dne 4. 10. 2017 byla k městskému soudu podána obžaloba a věci byla přidělena spisová značka 3 T 151/2017. Opatřením ze dne 23. 11. 2017 pověřil předseda senátu znalce ke zjištění, zda jsou na zajištěných zařízeních informace vztahující se k trestné činnosti, a k převodu obsahu zajištěných zařízení na Blu-ray disk (dále jen "BD"). Proti tomuto postupu, především proti ustanovenému znalci (Kriminalistický ústav Praha), stěžovatelé brojili, neboť tím měla být otevřena možnost seznámit se s e-mailovou komunikací mezi stěžovatelem 1) a jeho obhájci v jiné jeho trestní věci (sp. zn. 46 T 5/2015 Krajského soudu v Brně). Námitky přednesl stěžovatel 1) u hlavního líčení konaného dne 10. 1. 2018, s tím, že nejpozději při hlavním líčení dne 27. 3. 2018 bylo rozhodnutí o námitkách vyhlášeno. Dříve však (dne 28. února 2018) byl BD založen do spisu a předán účastníkům řízení, kteří tak měli získat přístup k cca 20 000 stranám dokumentů stěžovatele 1), ale i k datům osobní povahy.
3. Pro uvedené jednání byl na soudce městského soudu podán kárný podnět stěžovatelem 1) i Českou advokátní komorou (dále jen "ČAK"), ministr spravedlnosti však kárné řízení soudce neinicioval. Stěžovatel 1) proto podal na soudce městského soudu trestní oznámení, stejně jako Spolek na ochranu nezávislé justice ŠALAMOUN; Okresní státní zastupitelství ve Vyškově stěžovatele vyrozumělo, že trestní stíhání zahajovat nebude.
4. V rámci hlavního líčení dne 31. 8. 2018 požádali stěžovatelé 1) a 2) o vynětí BD ze soudního spisu a písemně tuto žádost zopakovali podáními ze dne 3. a 17. 9. 2018. Protože na ni soudce městského soudu nereagoval, podal stěžovatel 2) dne 20. 9. 2018 návrh na určení lhůty, po rozhodnutí krajského soudu ze dne 24. 10. 2018, které bylo doručeno dne 30. 10. 2018. Téhož dne podal opakovaný návrh i stěžovatel 1) - ani tomu krajský soud nevyhověl usnesením doručeným stěžovateli 1) dne 20. 11. 2018.
5. V postupu obecných soudů spatřují stěžovatelé zásah do svých práv, konkrétně práva na respektování rodinného a soukromého života, zakotveného v čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména (čl. 10 Listiny) a listovního tajemství (čl. 13 Listiny). Stěžovatel 1) pak namítá rovněž porušení práva na obhajobu [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 40 odst. 3 Listiny]. Stěžovatelé 2) - 9) tvrdí, že popsaným postupem bylo zasaženo jejich právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), práva na svobodnou volbu povolání (čl. 26 Listiny), porušen zákaz zneužití práv (čl. 17 Úmluvy) a ohraničení možnosti omezení práv (čl. 18 Úmluvy).
6. Všichni stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/14 ze dne 20. 12. 2016 (73/2017 Sb. N 246/83 SbNU 793), podle kterého jsou orgány činné v trestním řízení povinny informacím patřícím do nejintimnější sféry jednotlivce věnovat zvýšenou pozornost (oproti ostatním údajům), a následně jim poskytnout důslednější ochranu. Odkazují též i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") k pojmu korespondence, který je nutno vykládat extenzivně, a mimo běžnou komunikaci, jako je komunikace telefonická či listovní, zahrnuje také komunikaci prostřednictvím nových technologií (e-maily, využití internetu a dat uchovávaných na počítačových serverech, včetně hard disků a disket). Stěžovatel 1) odkazuje i na rozhodnutí ESLP č. 50073/99 ze dne 18. 4. 2006 (Chadimová proti České Republice) a nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243). Stěžovatelé 2) až 9) pak odkazují na rozhodnutí, vztahující se k činnosti a komunikaci advokáta č. 12323/11 ze dne 6. 12. 2012 (Michaud proti Francii) a k problematice domovních prohlídek advokátních kanceláří, a č. 30181/05 ze dne 3. 2. 2015 (Pruteanu proti Rumunsku), týkajícího se odposlechu důvěrné komunikace advokáta a klienta a jeho zařazení mezi důkazy obžaloby; stěžovatelům 2) až 9) také nebyl dán účinný prostředek ochrany proti zásahu do jejich základních práv, kterým by se domohli odstranění důvěrné komunikace se stěžovatelem 1). K důvěrnosti komunikace odkazují rovněž na §88 odst. 1 in fine a §158d odst. 1, věta druhá, trestního řádu, a také na §158 a násl. trestního řádu stanovující povinnost zničit záznamy a poznatky s obsahem komunikace mezi advokátem a klientem.
7. Vyžádané vyjádření městského soudu neobsahovalo nové skutečnosti, a proto je Ústavní soud stěžovatelům k případné replice nezasílal.
III. Vedlejší účastník
8. Podáním ze dne 22. 5. 2019 požádala ČAK o přiznání postavení vedlejšího účastníka v řízení - s tím, že 8 z 9 stěžovatelů jsou příslušníky advokátního stavu, jejichž práva při výkonu advokacie měla být orgánem veřejné moci porušena; je přesvědčena, že ústavní stížnost překračuje vlastní zájmy stěžovatelů a týká se ochrany důvěrnosti komunikace obviněného s obhájcem. V podání mimo jiné odkázala na stanovisko Rady evropských advokátních komor (dále jen "CCBE") z roku 2017 týkající se povinnosti zachování mlčenlivosti advokáta, podle kterého "[P]odstatou výkonu profese advokáta je být příjemcem tajemství a utajovaných komunikací svých klientů. Bez záruky udržení těchto informací v tajnosti nemůže žádná důvěra existovat. Zachování těchto tajemství je tedy považováno za základní a hlavní povinnost advokátů".
9. ČAK spatřuje v postupu městského soudu narušení důvěrnosti komunikace mezi obhájci a obžalovaným. Závadnost ČAK spatřuje jednak ve faktickém zpřístupnění komunikace týkající se samotné obhajoby všem stranám řízení, ale i v případě soukromé komunikace mezi klientem a jeho obhájci, která neměla vztah k předmětu trestního řízení. Tím bylo porušeno právo na ochranu soukromí obžalovaného a jeho obhájců. Postup městského soudu nebyl v souladu s právem, materiálním chápáním základních práv a svobod a principy spravedlivého procesu, a tento případ má dopad i na postavení obhajoby v budoucnu. Současně byl "překročen vlastní zájem stěžovatelů" nejen z pohledu možného dopadu na konkrétní řízení, ale i na postavení obhajoby v trestním řízení jako takovém. Jako reprezentantka advokátního stavu má ČAK zájem na ochraně práv svých členů, tedy i na výsledku řízení.
10. Podle ČAK je z ústavní stížnosti stěžovatelů patrné, že vyčerpali všechny dostupné opravné prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv přiznává, a nemají žádnou možnost nápravy daného stavu.
11. S ohledem na uvedené okolnosti případu má Ústavní soud za to, že ČAK prokázala zájem na výsledku řízení, a proto jí tímto usnesením podle §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu přiznal postavení vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. 1 Rozhodnutí krajského soudu
12. Usneseními doručenými stěžovateli 2), zástupci stěžovatele 1), dne 30. 10. 2018 a 20. 11. 2018 nevyhověl krajský soud jejich (opakovanému) požadavku, a neurčil městskému soudu lhůtu k bezodkladnému odstranění veškeré komunikace mezi stěžovateli 1) a 2) a souvisejících souborů získaných ze zajištěných přístrojů stěžovatele 1) a zkopírovaných na BD.
13. Určení lhůty upravuje §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a poskytuje účastníkovi (straně řízení), domnívajícímu se, že v řízení dochází k průtahům, možnost požadovat o soudní určení lhůty pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Rozhodnutí, jímž se stanoví lhůta, je ale možné jen "k takovým procesním úkonům, o jejichž provedení soud, vůči němuž návrh směřuje, již rozhodl (a je v prodlení s jejich provedením) nebo jejichž potřeba provedení - i když o nich dosud nebylo rozhodnuto - je podle obsahu spisu a s přihlédnutím k povaze věci nepochybná a které ve věci musí být podle zákona učiněny" (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cul 3/2004 ze dne 12. 1. 2005). Obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. 4. 2005 (264/2005 Sb., N 96/37 SbNU 297), podle kterého není řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu pokračováním jiného řízení, ale je vyvoláním specifického řízení k posouzení, zda v soudním řízení nedochází k neodůvodněným průtahům, a proto "nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce".
14. Z předložených písemností je patrné, že právě prostřednictvím institutu určení lhůty stěžovatelé 1) a 2) chtěli přinutit městský soud k provedení procesního úkonu, který tento soud neměl v úmyslu provést. Senát Ústavního soudu nemá důvod odchýlit se v projednávané věci od výše uvedené judikatury, kterou krajský soud přiléhavě aplikoval. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé 1) a 2) se pokusili využít "žalobu na určení lhůty" k postupu, k němuž není určena, nejsou napadená usnesení krajského soudu způsobilá porušit jejich práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, 10, 13, 26 a 40 odst. 3 Listiny, jakož ani v čl. 6 odst. 1, 3 písm. c), 8, 17 odst. 2 a 18 odst. 2 Úmluvy. Přetrvávající nespokojenost stěžovatelů 1) a 2) není způsobilá založit důvodnost jejich námitek, a proto je ústavní stížnost v části směřující proti usnesením krajského soudu nutno považovat za zjevně nepodstatnou a jako takovou ji Ústavní soud odmítnul podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
IV. 2 Jiný zásah orgánu veřejné moci
15. Všichni stěžovatelé namítají zásah do svých zaručených práv postupem městského soudu, který považují za tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, proti kterému lze brojit ústavní stížností za stejných podmínek, jako proti vydanému rozhodnutí [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přičemž podmínky pro takový návrh jsou upraveny v §72 odst. 2 a 5 zákona o Ústavním soudu; v odstavci 5 je stanovena lhůta k podání ústavní stížnosti, a to v trvání dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených práv dozvěděl, nejpozději do jednoho roku od okamžiku, kdy k němu došlo.
16. Městský soud, aniž by znal rozsah a obsah zajištěných zařízení, přibral dvěma opatřeními ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 3 T 151/2017, Kriminalistický ústav Praha, jemuž uložil znaleckým zkoumáním z přístrojů iPad a iPhone patřících stěžovateli 1) získat (obnovit) data a z nich vytěžit informace týkající se zájmových osob, případně další zjištění týkající se předmětného trestního řízení. Tato opatření napadla dne 1. 12. 2017 námitkou (brojící proti pověřenému subjektu) jménem stěžovatele 1) stěžovatelka 6). U hlavního líčení dne 10. 1. 2018 stěžovatel 1) znovu zopakoval námitku proti ustanovení znalce s tím, že prověřované přístroje mohou obsahovat chráněné údaje. U hlavního líčení dne 28. 2. 2018 byly znalecké posudky a BD poskytnuty účastníkům trestního řízení, a právě tímto okamžikem mohl nejpozději nastat jiný zásah orgánu veřejné moci. U hlavního líčení konaného dne 27. 3. 2018, s ohledem na dřívější informaci městského soudu, že BD obsahuje mnoho irelevantních informací, které nebudou provedeny jako důkaz, a proto nebude jeho obsah vytištěn, se stěžovatel 1) dotázal, kdo posoudí relevantnost jednotlivých informací - s tím, že nebude-li vytištěn obsah BD, bude poškozen, neboť nebude mít možnost seznámit s jeho obsahem.
IV. 2. a) Stěžovatelé 1), 2) a 6)
17. Jak se podává i z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel 1) se o úkonu, který považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci, dozvěděl nejpozději dne 28. 2. 2018, kdy mu začala běžet subjektivní lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto zásahu. Jak je z protokolů o hlavním líčení patrné, stěžovatelka 6), jakož i advokátka, u které byla stěžovatelka 7) koncipientkou, zastupovaly stěžovatele 1) u hlavního líčení dne 28. 2. 2018; u hlavního líčení konaném dne 31. 8. 2018 zastupoval stěžovatele 1) stěžovatel 2). Stěžovatelce 6) a stěžovateli 2) tak začala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti dne 28. 2. a 31. 8. 2018. V souladu s §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu pak lhůta k podání ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci uplynula stěžovateli 1) a stěžovatelce 6) v pondělí dne 30. 4. 2018, stěžovateli 2) ve středu dne 31. 10. 2018, tedy delší dobu před podáním ústavní stížnosti dne 31. 12. 2018.
18. Pokud stěžovatelé 1) a 2) podali návrhy na určení lhůty, o nichž rozhodl krajský soud shora uvedenými usneseními, a dovozují, že tímto postupem zachovali lhůtu k podání ústavní stížnosti proti jiném zásahu orgánu veřejné moci, uvádí Ústavní soud, že takový krok - návrh na určení lhůty k provedení úkonu - není procesním nástrojem, a není způsobilý ovlivnit lhůtu k podání ústavní stížnosti. Účel návrhu na určení lhůty je popsán výše, a neslouží jako opravný prostředek proti postupu obecného soudu, s nímž účastník řízení nesouhlasí.
19. Stejně tak nemohly být posledním procesním prostředkem ani další úkony stěžovatelů, jakým byl například podnět ke kárnému stíhání předsedy senátu městského soudu.
20. Svoji ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci podali stěžovatelé 1), 2) a stěžovatelka 6) po zákonem stanovené lhůtě, a proto Ústavní soud jejich návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděný.
IV. 2. b) stěžovatelé 3) - 5), 7) - 9)
21. Stěžovatelé 2) - 9) jsou advokáti, kteří jsou či byli v průběhu trestních řízeních stěžovatele 1) jeho obhájci, a právě z tohoto důvodu připustil Ústavní soud vedlejší účastenství ČAK. Z protokolů z hlavního líčení, které byly k ústavní stížnosti přiloženy, není patrné, kdy a zda vůbec byli ostatní stěžovatelé [3) - 5) a 7) - 9)] formálně obeznámeni s existencí jiného zásahu orgánu veřejné moci. Z toho důvodu se Ústavní soud, ve snaze zjistit jejich informovanost o zařazení BD do trestního spisu, obrátil na městský soud; předseda senátu zopakoval informace plynoucí z dalších stěžovatelem předložených podkladů, z jeho přípisu však nebylo možno zjistit, kdy začala této skupině stěžovatelů běžet subjektivní lhůta k podání ústavní stížnosti proti jinému zásahu. Proto lze konstatovat, že podali-li stěžovatelé 3) - 5) a 7) - 9), ústavní stížnost dne 31. 12. 2018, učinili tak ve lhůtě, která podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu in fine uplyne nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy k zásahu došlo.
22. Především §21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, upravuje povinnost advokátů zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděli v souvislosti s poskytováním právních služeb, stejně jako zákonem presumované výjimky (odst. 2 - 10). Aby advokáti pří výkonu obhajoby nemohli být orgány činnými v trestním řízení nuceni k porušení této zákonné povinnosti jiným právním předpisem, obsahuje trestní řád takovou úpravu, která zaručí zachování důvěrnosti (např. §85b, 88 odst. 1, 158, aj. trestního řádu).
23. Právo na zachování důvěrnosti komunikace mezi obviněným a advokátem tedy není právem, které by svědčilo obecně advokátovi, ale je projekcí práva obviněného [srovnej nález sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. 8. 2009 (N 191/54 SbNU 361)], podle kterého je povinnost mlčenlivosti "... základním předpokladem pro poskytování právní pomoci a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta. Nejedná se v žádném případě o jakousi výsadu advokáta, která by měla založit vynětí z obecně platného a závazného právního řádu, ale jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. V tomto smyslu také profesionální tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany, a to zejména v situacích, kdy tato povinnost advokáta může být ohrožena v případech jako je domovní prohlídka u advokáta nebo v jeho kanceláři, prováděná podle ustanovení §85b trestního řádu". Nejde tedy o právo obhájce - advokáta, a tím spíše nejde o základní právo zaručené či chráněné Listinou nebo Úmluvou, k jejichž ochraně je Ústavní soud povolán především. Shora popsaným jiným zásahem orgánu veřejné moci tak nemůže být porušen zákaz zneužití práv či překročena možná omezení (čl. 17 a 18 Úmluvy), tvrzená základní lidská práva a svobody (čl. 7 a 10 Listiny, čl. 8 Úmluvy) ani právo na svobodnou volbu povolání (čl. 26 Listiny). Namítají-li tedy stěžovatelé - advokáti porušení svých práv shora popsaným jiným zásahem orgánu veřejné moci, je jejich návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V. Závěr
24. Senát Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatelů odmítl z části jako zjevně neopodstatněnou a z části jako podanou po zákonem stanovené lhůtě, jak v jednotlivých částech výše uvedeno, a učinil tak usnesením vydaným mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
25. Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že rozsudkem městského soudu č. j. 3 T 151/2017-7523 ze dne 5. 3. 2019, byl stěžovatel 1) uznán vinným a odsouzen, o odvolání rozhodl krajský soud pod sp. zn. 7 To 234/2019 dne 26. 9. 2019 rozsudkem, jímž stěžovateli 1) trest zvýšil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu