ECLI:CZ:US:2002:4.US.435.02
sp. zn. IV. ÚS 435/02
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti H. and H., podnikající na území České republiky prostřednictvím své organizační složky, zastoupené Mgr. P. J., advokátem, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. Rsp 65/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2002 se společnost (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. Rsp 65/01, kterým byla zavázána zaplatit žalující straně JUDr. I. D., správci konkursní podstaty úpadce B., spol. s r.o., částku 11 707 125,90 Kč s příslušenstvím, částku 5 780 524,60 s příslušenstvím a náklady řízení. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost napadeného rozhodčího nálezu, neboť je toho názoru, že s ohledem na skutečnosti uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti takový odklad není v rozporu s veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Stěžovatelka popsala průběh řízení před rozhodčím soudem, uplatňované nároky a argumentaci stran sporu. Vyjádřila přesvědčení, že napadený nález rozhodčího soudu je zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), proti němuž nejsou další procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona přípustné, a tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a patrně i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Uvedla, v čem spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v rozhodčím řízení a rozhodčímu soudu mj. vytkla, že neprovedl jí navrhované důkazy, přičemž poukázala na skutečnost, že rozhodce prof. JUDr. A. K. odmítl rozhodčí nález podepsat s odůvodněním, že považuje dokazování ve věci bez provedení znaleckého posudku za neúplné. Uvedla též, že podala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem dle §31 zákona o rozhodčím řízení.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud především zkoumal podmínky řízení, a zabýval se otázkou, zda předmětný rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava"), resp. ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), které lze napadnout ústavní stížností. Přitom dospěl k obdobnému závěru, který již vyjádřil ve svém (nepublikovaném) usnesení ze dne 15. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, tedy že senát Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který ve věci rozhodoval, byl ustanoven vůlí stran ad hoc a nelze jej ztotožňovat se senátem obecného soudu. Rozhodčí soud je soukromou osobou, která je soudem jen podle názvu, nepatří do soustavy soudů podle zákona o soudech a soudcích, a není orgánem veřejné moci. Má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil. Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je činností narovnávající ve smyslu §585 obč.zák. Výsledek pak je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřily. Rozhodčí nález nevydává rozhodčí soud, ale rozhodci. Je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen. Z tohoto pohledu Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není v řízení o ústavní stížnosti pasivně legitimován, není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu cit. ustanovení Ústavy a zákona.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby dospěl k jinému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona jako návrh nepřípustný odmítnout pro nevyčerpání prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na právní názor vyplývající z nepublikovaného usnesení III. senátu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, ve věci sp. zn. III. ÚS 460/01, dle něhož "Pokud tedy se účastníci dohodli na respektování rozhodčího nálezu a tím nahradili pořad práva, v důsledku této skutečnosti z vlastního a svobodného rozhodnutí stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, které zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje.".
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnout a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj