Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.07.2001, sp. zn. IV. ÚS 445/2000 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 106/23 SbNU 57 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:4.US.445.2000

sp. zn. IV. ÚS 445/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti OWS, s.r.o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 89/2000-8, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 89/2000-8, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatel se svým návrhem, s tvrzením, že došlo k porušení základních práv chráněných čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 20. 1. 2000, čj. 11004/1-2069/10/99, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99. Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 89/2000, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Celní úřad Folmava vydal dne 30. 8. 1999 výzvu ručiteli (stěžovatel) k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka pana P. K., kterou mu byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 306.452,- Kč, neboť dlužník jej v zákonem stanovené lhůtě neuhradil, a stěžovatel za něj poskytl Celnímu úřadu Folmava záruku ve výši 500.000,- Kč. Odvolání stěžovatele, ve kterém namítal neplatnost záruční listiny, bylo výše uvedeným rozhodnutím celního ředitelství dle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. zamítnuto. Krajský soud v Plzni pak shora označeným usnesením řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí správního orgánu - celního ředitelství, zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že v dané věci se jedná o procesní rozhodnutí, které je ve smyslu ustanovení §248 odst. 2 o.s.ř. z přezkumné činnosti soudů vyloučeno s tím, že procesní rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka vyplývajících z práva hmotného, ale týkají se pouze jeho práv procesních. V odůvodnění rozhodnutí soud dále uvedl, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatel se v záruční listině ze dne 28. 5. 1999 zavázal společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit celní dluh do výše 500.000,- Kč v souvislosti s propuštěním zboží do celního režimu jiného než tranzitu. Rozhodnutí Celního úřadu Folmava o bezvýhradném přijetí záruční listiny bylo stěžovateli doručeno 28. 5. 1999, přičemž vzhledem k tomu, že se výslovně vzdal práva na odvolání, nabylo téhož dne právní moci. Stěžovatel tedy zajišťoval závazek dlužníka z titulu nároku státu na clo ve smyslu ustanovení §254 - §263 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zákona č. 35/1993 Sb. a zákona č. 113/1997 Sb. (dále jen zákon č. 13/1993 Sb.). Celní úřad Folmava poté, co vyměřil dlužníkovi celní dluh a poté, co marně uplynula lhůta, kterou mu stanovil pro jeho zaplacení, vyzval ručitele k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 306.452,- Kč, vyzval jej tedy k splnění povinnosti, vyplývající pro něj z platného ručitelského závazku. Napadené rozhodnutí proto není rozhodnutím ve věci vyměření cla, vydávaným na podkladě ustanovení §11 odst.1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., neboť správní řízení nalézací bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu dlužníkovi, kterým mu celní orgán založil povinnost hmotněprávního charakteru. Protože uloženou povinnost celní dlužník nesplnil, nastoupilo namísto řízení nalézacího řízení vykonávací či vymáhací, v němž celní orgán učinil příslušné procesní kroky v rámci vymáhání nedoplatků cla dle ustanovení §11 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb. Dle ustanovení §320 písm. b) tohoto zákona se vymáhání celních dluhů spravuje zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Uvedený předpis v ustanovení §73 odst. 1 upravuje první procesní krok orgánu provádějícího vymáhání daňových nedoplatků (v tomto případě celních nedoplatků), který časově předchází vlastní exekuci. Jde o právní institut výzvy, kdy celní orgán vyzve celního dlužníka, jenž nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě, aby tak učinil ve lhůtě náhradní a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání celního dluhu. Uvedená výzva je dle závěru soudu procesním rozhodnutím a stejný charakter má i individuální správní akt vydaný v této fázi řízení ve vztahu k ručiteli, jímž se vyzývá, aby uhradil v příslušné lhůtě celní dluh za celního dlužníka z titulu ručení, když právním podkladem pro tento postup celních orgánů je existující ručitelský závazek. Uvedené dovozuje soud z naprosto shodného účelu, ke kterému tento správní akt směřuje. Ručení, jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, má vždy akcesorickou povahu, tedy nemůže existovat, aniž existuje závazek hlavní a povinnost plnit z tohoto právního vztahu vzniká ručiteli okamžikem, kdy dlužník celní dluh dobrovolně nesplnil. Povinnost plnit celní dluh proto nemohla být založena rozhodnutím celního orgánu, ale vznikla již nesplněním povinnosti dlužníka. Napadené rozhodnutí se proto mohlo dotknout jen procesních práv stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému soudnímu rozhodnutí, jednak namítá, že od samého počátku považuje za neplatnou záruční listinu, na podkladě které byl uznán povinným k úhradě celního dluhu, přičemž tuto neplatnost zdůraznil v podané žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Záruční listina byla podepsána v omylu vyvolaném cizí osobou, která překročila meze svého zmocnění, a toto překročení bylo z hlediska stěžovatele pro převzetí záruky rozhodující (§49a obč. zák.). Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, dle kterého je výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka procesním rozhodnutím. Uvádí, že dle ustanovení §320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., se na celní řízení, s výjimkou některých ustanovení, vztahuje zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Mezi těmito výjimkami je i §57 odst.1, odst. 2 a odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., který proto nelze na celní řízení aplikovat. Dle názoru stěžovatele je nutné na projednávanou problematiku aplikovat právní úpravu charakteru celního řízení nejbližší, a to je právní úprava obsažená v §303 až §312 obchod. zák. Považuje proto za nepochybné, že výzvou k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka je zasaženo hmotněprávní postavení ručitele, neboť výzvou byla přenesena povinnost na subjekt odlišný od dlužníka a tento subjekt je zasažený ve svých hmotných právech. Teprve právní mocí rozhodnutí - výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku, je získán exekuční titul. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v předmětné věci se jednalo o řízení podle hlavy druhé, části páté, o.s.ř., přičemž soud nadále trvá na svém názoru, že v dané věci se jednalo o procesní rozhodnutí, které je dle ust. §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. vyloučeno ze soudního přezkumu na úseku správního soudnictví. Uvedená právní úprava však neznamená, že by stěžovatel byl zkrácen v právu na soudní ochranu, protože této ochrany se může domáhat v nalézacím řízení ve smyslu části třetí o.s.ř. prostřednictvím institutů zařazených v §550 příp. §451 a násl. o.z., jak ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Dále zdůraznil, že věc neposuzoval dle ustanovení §57 zákona č. 337/1992 Sb., ale podle §73 tohoto zákona. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Celní ředitelství v Plzni, jako vedlejší účastník, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že pokud by Krajský soud v Plzni žalobu stěžovatelky věcně projednal, musel by dospět k závěru, že je nedůvodná a přezkoumávané rozhodnutí by musel potvrdit v podstatě ze stejných důvodů, které jsou uvedeny v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud je v ústavní stížnosti tvrzen rozpor se skutečným stavem věci a rozpor s ustanoveními celního zákona, celní ředitelství žádný rozpor neshledalo, a proto nepovažuje námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti za relevantní a v souladu se skutečným stavem věci. Ústavní soud, poté co se seznámil s ústavní stížností, rozhodnutími soudu a správních orgánů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jak Ústavní soud zjistil s připojeného matriálu Celního úřadu Folmava, bylo dne 21. 5. 1999, pod čj.V/900190/99, vydáno celní rozhodnutí, JCD AA č. 11622019-01713-9, kterým bylo dlužníkovi uloženo peněžité plnění ve výši 306 452,- Kč se splatností 31. 7. 1999. Uvedenou částku dlužník ve lhůtě nezaplatil, byla mu proto zaslána ve smyslu ustanovení §73 odst.1 zákona č. 337/1992 Sb. výzva k zaplacení uvedené částky ve lhůtě 15 dnů s tím, že po této lhůtě již bude bez dalšího přistoupeno k exekučnímu vymáhání dle §73 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. Patnáctidenní lhůty k podání odvolání proti této výzvě dlužník nevyužil.Vzhledem k tomu, že předmětná částka nebyla dlužníkem zaplacena, byla zaslána stěžovateli výzva ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka, čj. 7434/99, ze dne 30. 8. 1999, kterou byl stěžovatel, s ohledem na jeho prohlášení o ručení ze dne 28. 5. 1999 (záruční listina), vyzván ve lhůtě 10 dnů od obdržení výzvy k zaplacení uvedeného nedoplatku. Výzvu ručiteli vyhodnotil krajský soud, jak je výše uvedeno, jako výzvu učiněnou rovněž dle ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb., a mající proto charakter procesního rozhodnutí. Tento názor, který má z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a navazujícího ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. pro danou věc rozhodující význam, Ústavní soud nesdílí. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vychází správní soud v podstatě z názoru, že výzva učiněná celním orgánem ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., určená dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné lhůtě a jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě náhradní, je prvním procesním krokem orgánu provádějícího vymáhání celního nedoplatku, a má proto procesní povahu. Až potud lze zcela se závěry soudu souhlasit. Správní soud pak ze shodného účelu, k němuž směřuje i výzva ručiteli, dovozuje stejnou procesní povahu i této výzvy určené ručiteli. Uvedený závěr soudu však pomíjí kogentní ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení lze v daňovém - a s ohledem na ustanovení §320 celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení §32 shora citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení, se aktualizuje teprve tehdy, když sám dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní, přitom až výzvou určenou ručiteli se tento dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli - jak tomu ostatně nasvědčuje i obsah předmětné výzvy - ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí materiální povahy. Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, že stěžovateli byl znemožněn přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by jeho námitky, týkající se neplatnosti záruční listiny, mající základ v právu hmotném, posoudil, a jednal tak v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů bylo proto usnesení Krajského soudu v Plzni Ústavním soudem zrušeno (§82 odst. 2, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. července 2001