ECLI:CZ:US:2006:4.US.449.04.1
sp. zn. IV. ÚS 449/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele Ing. J.D., zastoupeného advokátem Mgr. P.S., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí OŘ Policie České republiky, ze dne 23. 7. 2004, čj. ORTA-1104-6/Zbr-2004, a rozhodnutí Policie České republiky, ze dne 20. 10. 2004, čj. PJC-1101-2/ZŘ-Sč-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 12. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž OŘ Policie České republiky (dále jen "okresní ředitelství") zajistilo zbrojní průkaz stěžovatele, a to s odkazem na ustanovení §57 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zbraních").
Policie České republiky, (dále jen "odvolací správní orgán"), následně svým rozhodnutím ze dne 20. 10. 2004 zamítla odvolání stěžovatele směřující proti rozhodnutí okresního ředitelství ze dne 23. 7. 2004.
Stěžovatel se domníval, že napadanými rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že policejní orgány naznaly potřebu zajištění jeho zbrojního průkazu za okolností, kdy při posuzování záležitosti stěžovatele okresním ředitelstvím zcela absentuje správní uvážení správního orgánu a jeho odůvodnění. Okresní ředitelství se tak omezilo na pouhé zjištění o zahájeném trestním stíhání stěžovatele a další nedílnou a neméně důležitou fázi rozhodovacího procesu zcela pominulo, což je však v rozporu s ustanovením §57 zákona o zbraních, resp. s ustanovením §47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Pokud správní orgány vykládají ustanovení §57 zákona o zbraních tak, že v případě naplnění podmínky trestního stíhání ani nelze postupovat odlišně, než jak se stalo ve věci stěžovatele, pak tato interpretace příslušného zákonného ustanovení je podle přesvědčení stěžovatele chybná, neboť rozhodovací proces musí zahrnovat úvahovou složku, v níž se realizuje samotné rozhodnutí. Rozhodnutí okresního ředitelství je proto nutno označit za nezákonné a nepřezkoumatelné, přičemž odvolací správní orgán přes odvolání stěžovatele tyto zásadní vady napadaného správního aktu okresního ředitelství neodstranil. Svou ústavní stížnost tak stěžovatel uzavřel konstatováním, že napadaná rozhodnutí orgánů veřejné moci nepovažuje za výsledek řádného a spravedlivého řízení, nýbrž má je za vyjádření libovůle rozhodujících orgánů.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál okresního ředitelství k čj. ORTA-1104-6/Zbr-2004. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou uvedena na příslušných místech v následujícím textu.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní ředitelství ve svém vyjádření nejprve podrobně popsalo průběh řízení před orgány veřejné moci ve věci stěžovatele, k čemuž doplnilo obsáhlou obhajobu jím zvoleného postupu v této věci. V této souvislosti pak předneslo své stanovisko, že při zajištění zbrojního průkazu stěžovatele postupovalo plně v souladu se zákony a v mezích zákona o zbraních a tehdy platného správního řádu. Odvolací správní orgán v rámci svého vyjádření rovněž vymezil postup, jakým došlo k zajištění zbrojního průkazu stěžovatele. V dalším připojil, že ustanovení §57 odst. 1 zákona o zbraních dává příslušnému útvaru policie pravomoc rozhodnout o zajištění zbrojního průkazu, jestliže bylo proti držiteli zbrojního průkazu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v §22 zákona o zbraních. Jinou podmínku pro možnost zajištění zbrojního průkazu toto ustanovení nevyžaduje. Odvolací správní orgán ve věci rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu stěžovatele přihlédl ke skutečnosti, že úmyslný trestný čin pytláctví, pro který bylo zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli, je trestným činem spáchaným se zbraní, což je okolnost, která odůvodňuje konečné uvážení správního orgánu prvého stupně, zda o zajištění zbrojního průkazu rozhodne či nikoliv.
Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí. Ten v rámci své repliky zdůraznil, že svou ústavní stížností poukazuje na vadný (nezákonný) postup při vydávání napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Správní orgány postupovaly při vydávání rozhodnutí zcela formalisticky, přičemž z těchto je zřejmé, že orgány veřejné moci neužily správního uvážení. Stěžovatel dále upozornil, že svou ústavní stížnost podával rovněž s vědomím toho, že obdobný postup - automatické rozhodování o zajištění zbrojního průkazu při zahájení trestního stíhání - je v praxi velice častý.
II.
Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je potřeba odmítnout, a to z dále vymezených důvodů.
Nejprve považoval Ústavní soud za nutné vypořádat se s otázkou, zda ústavní stížnost stěžovatele není návrhem nepřípustným ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť rozhodnutí vydaná správními orgány v oblasti veřejné správy podléhají přezkumu ve správním soudnictví, kteréžto možnosti stěžovatel zřejmě nevyužil. Ústavní soud se však plně přiklání k závěru Nejvyššího správního soudu, který ten vyjevil ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 2004, čj. 5 As 29/2003-68, že: "Rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu a zbraně podle §50 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, je úkonem předběžné povahy, který je vyloučen ze soudního přezkumu [§70 písm. b) s. ř. s.].", který je možno analogicky vztahovat také na rozhodnutí o zajištění zbrojního průkazu podle §57 zákona o zbraních. Z tohoto pohledu se tak v posuzované věci o návrh nepřípustný nejedná.
Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí, jímž okresní ředitelství zajistilo jeho zbrojní průkaz, resp. jímž odvolací správní orgán potvrdil napadané rozhodnutí okresního ředitelství. V rámci vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele vypracovaného okresním ředitelstvím ovšem toto zmínilo informaci, že zajištěný zbrojní průkaz byl dne 10. 2. 2005 stěžovateli vrácen, jelikož ten okresnímu ředitelství předložil pravomocný rozsudek Okresního soudu v Táboře, čj. 10 T 143/2004-104, jímž byl zproštěn obžaloby pro trestný čin pytláctví. Tuto skutečnost ověřil Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu okresního ředitelství k čj. ORTA-1104-6/Zbr-2004, když jeho součást tvořilo rovněž potvrzení o převzetí zajištěného zbrojního průkazu podepsané stěžovatelem.
Za výše naznačených okolností, kdy okresním ředitelstvím zajištěný zbrojní průkaz stěžovatele byl již v době rozhodování Ústavního soudu svému držiteli vydán zpět do jeho moci, postrádají úvahy o případném zrušení napadaných rozhodnutí orgánů veřejné moci, v nichž bylo rozhodováno o zajištění zbrojního průkazu stěžovatele, za daného stavu věci do značné míry smysl. Ústavní soud současně s ohledem na obsah ústavní stížnosti nemohl přehlédnout, že stěžovatel po něm především žádá, aby ten ve svém rozhodnutí dal za pravdu jeho právnímu náhledu na výklad příslušných zákonných ustanovení, když stěžovatel toto vnímá jako principiální záležitost.
Podle přesvědčení Ústavního soudu tak nastala situace, za které se spor stává čistě akademickým, což je zřejmé mimo jiné ze skutečnosti, že argumentace stěžovatele z jeho ústavní stížnosti či z jeho repliky postrádá byť jen náznak konkrétního negativního důsledku vyvolaného napadanými rozhodnutími orgánů veřejné moci. Toto je ovšem stav, kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li stěžovatelem namítán zásah do jeho práv ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny, z čehož ten dále dovozuje, že napadaná rozhodnutí orgánů veřejné moci nelze považovat za výsledek řádného a spravedlivého řízení, nýbrž pouze za vyjádření libovůle rozhodujících orgánů, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v posuzované věci dáno není, resp. tento stav již dávno odezněl. Ústavní stížnost sice plní kromě funkce subjektivní ochrany základních práv a svobod do značné míry i funkce objektivní, nicméně ani tato skutečnost nemůže znamenat, že by mohla důvodně směřovat proti neaktuálním zásahům do základních práv ve výše uvedeném smyslu. Obdobně již ostatně Ústavní soud judikoval ve svém usnesení, sp. zn. IV. ÚS 122/99 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 122/99, publikované pod č. 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, str. 315; dostupné na www.judikatura.cz).
Z těchto důvodů Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu