ECLI:CZ:US:2005:4.US.452.05
sp. zn. IV. ÚS 452/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené Václavem Kotkem, advokátem se sídlem Jeřábkova 5, Brno, napadající nepřijetí dovolání podaného dne 11. 6. 2003, jež bylo Nejvyšším soudem ČR stěžovatelce oznámeno sdělením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 6 Tdo 621/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 4. 8. 2005 se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 3 To 83/2003, a dále aby zrušil "rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 6 Tdo 621/2005". Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním dne 11. 6. 2003 a Nejvyšší soud ČR jejímu obhájci sdělil, a to přípisem ze dne 31. 5. 2005, že k podání nelze přihlížet jako k dovolání, neboť obhájce ustanovený z důvodu §251 odst. 2 tr. ř. nebyl k tomuto úkonu zmocněn a nebyl oprávněn podat dovolání. Eventuálně, pro případ, že Ústavní soud nebude přípis Nejvyššího soudu ČR považovat za rozhodnutí, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu soudu ČR nepokračovat v nepřihlížení k jejímu podání ze dne 11. 6. 2003, a aby Nejvyššímu soudu ČR přikázal o jejím dovolání neprodleně rozhodnout. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud ČR nejprve konstatoval, že nepočala běžet lhůta k podání dovolání, neboť napadené usnesení krajského soudu nebylo doručeno jejímu obhájci (sdělení NS ČR ze dne 22. 7. 2004) a poté se dovoláním odmítl zabývat, na základě zcela opačného posouzení jeho povahy, kdy obhájci odepřel oprávnění k podání dovolání, což učinil ve formě sdělení. Tím dovolání fakticky odmítl, ačkoli je v duchu své nové argumentace měl alespoň řádně odmítnout, jako dovolání podané osobou neoprávněnou (§265i odst. 1 písm. c) tr. ř.). Stěžovatelka přitom tvrdila, že v řízení, jež chtěla cestou dovolání přezkoumat, byla dotčena na svých obhajovacích právech, protože neměla obhájce, ačkoli jej měla mít.
Ústavní soud nejdříve musel vyřešit otázku, zda lze předmětné sdělení Nejvyššího soudu ČR považovat za rozhodnutí, jímž bylo skončeno dovolací řízení, a od jehož doručení počala běžet lhůta k podání ústavní stížnosti, jinými slovy, zda již došlo k vyčerpání procesních prostředků, které zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejích práv (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále "zákon o Ústavním soudu"). Po zhodnocení přípisu Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud dospěl k nepochybnému závěru, že toto sdělení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2005 (6 Tdo 621/2005) nelze ve smyslu trestního řádu (§265a a násl.) považovat za rozhodnutí (§265i tr. ř.) o stěžovatelčině dovolání. Řízení o dovolání proto stále neskončilo. Konstatování tohoto procesního stavu však nezvratně vede k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu a "rozhodnutí" dovolacího soudu není přípustná, neboť existuje překážka v podobě běžícího řízení o dovolání, bránící jejímu věcnému projednání.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je totiž povinen zkoumat, zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR totiž představuje pouze subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem.
Petit ústavní stížnosti obsahoval eventuální návrh, jímž brojil proti průtahům v dovolacím řízení. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě potřeba vyčerpat nově zavedený prostředek, jenž má podle mínění zákonodárce umožnit obranu proti porušování základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Takovým prostředkem je návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§174a zákona č. 6/2002 Sb.). Rozhodnutí o tomto prostředku však stěžovatelka nedoložila. Toto zjištění však, zároveň s odvoláním na výše popsaný princip subsidiarity, vede k závěru, že ústavní stížnost není přípustná ani z tohoto hlediska, neboť před jejím podáním nebyly vyčerpány procesní prostředky k ochraně stěžovatelčiných práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Závěru o nepřípustnosti stížnosti s ohledem na existenci nevyužitého prostředku k ochraně práv nebrání ani ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jehož aplikace se ostatně stěžovatelka ani nedomáhala.
Proto, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. srpna 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj