ECLI:CZ:US:2001:4.US.460.2000
sp. zn. IV. ÚS 460/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl, v senátě o ústavní stížnosti L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca 106/99-49, a souvisejících rozhodnutí celních orgánů, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
1. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca
106/99- 49,
2. rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, zn. 314/1-50/99,
314/1-51/99, 314/1-52/99, 314/1-53/99, všechna ze dne 3. 2. 1999,
a čj. 7113/1-1116/1/99, 7113/1-1116/2/99, 7113/1-1116/3/99,
7113/1-1116/41/99, všechna ze dne 1. 10. 1999,
3. rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově, čj. 98/164, 98/165,
98/166, 98/167, všechna ze dne 25. 11. 1998, a čj 2158900066,
2158900067, 2158900068, 258900069, všechna ze dne 17. 6. 1999, se
zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení v záhlaví
uvedeného rozsudku, kterým ve spojeném řízení byla zamítnuta
žaloba na zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, sp. zn.
314/1-50/99, 314/1-51/99, 314/1-52/99, 314/1-53/99, všech ze dne
3. 2. 1999, kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti
rozhodnutím Celního úřadu v Rozvadově, čj. 98/164, 98/165,
98/166, 98/167, všechna ze dne 25. 11. 1998, jimiž mu byl vyměřen
dluh vždy po 755.987 ,- Kč, a žaloba na zrušení rozhodnutí Celního
ředitelství v Plzni č.j. 7113/1-1116/1/99, 7113/1-1116/2/99,
7113/1-1116/3/99, 7113/1-1116/41/99 všech ze dne 1.10.1999,
kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhodnutím
Celního úřadu v Rozvadově, čj 2158900066, 2158900067, 2158900068,
2158900069, všechna ze dne 17. 6. 1999, jimiž mu byl doměřen
rozdíl na cle a daních vždy po 7.573.169,- Kč. Zrušení těchto
rozhodnutí se stěžovatel domáhá s tvrzením, že jimi došlo
k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca
106/99, a spisu Celního úřadu v Rozvadově Ústavní soud zjistil
následující skutkové a právní okolnosti případu.
Stěžovatel jako řidič a zaměstnanec dopravní firmy F. N.
- Univel přepravoval pro uvedenou firmu zboží od nakládky v Itálii
až po přepřah nákladu v Plzni k tahačům další firmy B., s.r.o. Šlo
o zboží určené odběrateli fimě B., Ltd., Poland. Celní úřad
v Rozvadově propustil na základě celních prohlášení předložených
stěžovatelem ve dnech dne 16. 1. - 31. 1. 1998 zboží deklarované
jako denaturovaný etylalkohol do režimu tranzitu, kdy celním
úřadem určení byl Celní úřad Cínovec. Jako hlavní povinný byl
v odst. 50 celního prohlášení uveden L. K., s uvedením rodného
čísla, zároveň je zde uvedeno zastoupení - L. K. - řidičem. Pod
uvedeným údajem je podpis stěžovatele. Celním úřadem určení
-Cínovec bylo pak potvrzeno dodání zboží dnem 3. 2. 1998, (otisk
osobního razítka Celního úřadu Cínovec a číslo, pod kterým byl
režim přímého tranzitu zaevidován). Šetřením Policie ČR bylo
následně zjištěno, že kamiony se zbožím nevystoupily z ČR, že
zboží bylo vzato do evidence Celního úřadu Cínovec pouze fiktivně
za úplatu. Dále je ze spisového materiálu patrno, že celníci
projednávající předmětné kamiony jsou vazebně trestně stíhání pro
trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, stejně tak jsou
trestně stíhány další osoby, které se na dovozu podílely. Celní
úřad Cínovec proto Celnímu úřadu Rozvadov sdělil, že jeho
potvrzení o ukončení režimu tranzitu je nutno považovat za
neplatné.
Dne 25. 11. 1998 vydal Celní úřad v Rozvadově, výše pod bodem
1. uvedená, čtyři obsahově stejná rozhodnutí, kterými bylo
stěžovateli dle ust. §241 zákona č.13/1993 Sb. (dále jen "celní
zákon") vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty s odůvodněním, že
podle §140 odst. 2 celního zákona je jako hlavní povinný
odpovědný za splnění podmínek vyplývajících z režimu tranzitu.
Vzhledem k tomu, že zboží nebylo celnímu úřadu určení předloženo,
mu bylo nutno vyměřit celní dluh. V odvolání proti těmto
rozhodnutím stěžovatel namítal, že své povinnosti, vyplývající pro
něj z příslušných ustanovení celního zákona, splnil a jejich
splnění také bylo Celním úřadem Cínovec potvrzeno. Neměl důvod
o těchto potvrzeních pochybovat a jednal vždy v dobré víře, že se
zbožím bylo nakládáno ve smyslu režimu tranzitu. Nijak nezavinil,
že zboží nebylo předloženo celnímu úřadu určení, neboť
nepředložení zboží bylo zaviněno zaměstnanci celního úřadu
a zaměstnanci dalšího dopravce firmy B., s.r.o., a to činností
mající znaky trestného činu. Nedopustil se žádného jednání, které
by bylo trestným činem nebo přestupkem. Trestní řízení, vedené
proti němu pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky
dle ust. 148 trestního zákona., bylo zastaveno. Výše uvedenými
rozhodnutími celního ředitelství (ve znění opravných usnesení)
bylo jeho odvolání, v podstatě se shodnou argumentací, tj., že
nesplnil svou povinnost deklaranta (hlavní povinný), dopravit
zboží s příslušnými doklady, v souladu s podmínkami stanovenými
celním úřadem, ve stanovené lhůtě do celního úřadu určení,
zamítnuto.
Dne 17. 6. 1999 vydal Celní úřad Rozvadov čtyři, výše pod
bodem 2. označená, rozhodnutí, kterými postupem podle §46 odst.
7 zákona č. 337/1992 Sb. doměřil stěžovateli rozdíl na cle a dani
z poplatků, vyplývající ze zjištění, že ve skutečnosti nebyl
dovážen denaturovaný etylalkohol, nýbrž nedenaturovaný
etylalkohol, podléhající spotřební dani. V odvolání proti těmto
rozhodnutím stěžovatel namítal, že není hlavním povinným, ani
daňovým subjektem, a není povinen platit clo, spotřební daň, ani
daň z přidané hodnoty. Celní ředitelství jeho odvolání zamítlo
s odůvodněním, že stěžovatel jako dopravce věděl, jaké zboží
přepravuje, od vývozce převzal původní doklady s celní
nomenklaturou 22071000 ( 96% alkohol) a vlastnoručně podepsal
mezinárodní nákladní list s takto označeným zbožím. Dále převzal
fakturu pro příjemce znějící na firmu B., Ltd., Nový Bor.
K propuštění do režimu tranzitu však byl deklarován denaturovaný
etylalkohol - pol. 22072000. Z dokladů poskytnutých výrobcem lihu
podle celního ředitelství jednoznačně vyplývá, že v průběhu
přepravy od výrobce na statní hranici ČR došlo k výměně dokladů
- faktury, ve které byl změněn příjemce na společnost B., Ltd.,
Poland, přičemž ze šetření Policie ČR vyplynulo, že jak česká, tak
polská firma jsou firmami fiktivními. Stěžovatel, který byl
v celním prohlášení uveden jako hlavní povinný, nesplnil své
povinnosti vyplývající pro něj z režimu tranzitu, neboť bylo
zjištěno, že dodání zboží celnímu úřadu určení bylo fiktivní.
Vzhledem k tomu, že zboží zůstalo v tuzemsku, byl vzniklý celní
dluh vyměřen hlavnímu povinnému a posléze mu i doměřen rozdíl
celního dluhu z původně nesprávně vyměřeného denaturovaného lihu
a skutečně dovezeného lihu čistého.
Ve správní žalobě, kterou se domáhal přezkoumání napadených
rozhodnutí pod bodem 1, stěžovatel v podstatě namítal, že
dopravcem dováženého zboží byla firma F. N.-Univel, která mu
vystavila plnou moc k provádění celních služeb pro vývoz a dovoz
zboží. Společnost C. T., spol. s r.o.- Internationale spedition
Rozvadov, však vyplnila jednotlivé celní deklarace v rozporu
s touto zmíněnou plnou mocí, kdy jako hlavního povinného uvedla
stěžovatele, který však byl pouze zaměstnancem firmy F.
N.-Univel. Dále uváděl, že nepředložení zboží celnímu úřadu určení
bylo zaviněno pracovníky celnice a dalším dopravcem jednáním,
majícím znaky trestného činu, které je předmětem vyšetřování, ve
kterém celní ředitelství vystupuje jako poškozený s nárokem na
náhradu mu vzniklé škody. K výzvě soudu žalobní návrh doplnil
o tvrzení, že správní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu
s příslušnými ustanoveními celního zákona a v rozporu se
zjištěnými skutečnosti, přitom zdůraznil, že nebyl řádně zjištěn
skutkový stav. Předmětem dokazování také nebyla plná moc vystavená
jeho zaměstnavatelem, z níž je patrno, že není hlavním povinným.
Uvedl, že rozhodnutím o vyměření dluhu byl porušen zákon, zejména
§264 a §270 v souvislosti s §139 a §140 celního zákona
a ustanovení §32 a násl. správního řádu.
V další žalobě, kterou se domáhal přezkoumání označených
rozhodnutí pod bodem 2, stěžovatel argumentoval obdobně a dodal,
že tvrzení o tom, že se nedopustil žádného protiprávního jednání,
ze kterého by vyplývalo, že je povinen hradit celní dluh, je
zřejmé i z rozhodnutí Celního úřadu v Českých Budějovicích,
kterými byla zrušena rozhodnutí o celním přestupku stěžovatele.
Krajský soud spojil oba žalobní návrhy ke společnému
projednání a ústavní stížností napadeným rozhodnutím je zamítl.
V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soud je oprávněn posuzovat pouze
zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, nikoliv jeho věcnou
správnost. Řízení je vázáno zásadou dispoziční a soud nemůže
správní rozhodnutí přezkoumávat nad rámec vymezený v žalobě
a vyhledávat právní vady napadeného rozhodnutí. Dle ust. §249
odst. 2 o.s.ř. je podstatnou náležitostí žaloby uvedení důvodů,
v čem spatřuje stěžovatel nezákonnost rozhodnutí správního
rozhodnutí. Tato žalobní výhrada má sestávat z tvrzení o porušení
konkrétního ustanovení obecně závazného právního předpisu
hmotněprávní nebo procesněprávní povahy a ze zdůvodnění tohoto
tvrzení. V případě, že se dostane do rozporu zdůvodnění tvrzení
(popisná část žalobní výhrady) s výslovně uvedeným zákonným
ustanovením konkrétně obecně závazného právního předpisu, nejde
o případ, kdy je soud povinen odstraňovat vady, ale uvedený
nesoulad se musí promítnout do výsledku přezkumného řízení, do
úspěšnosti či neúspěšnosti žaloby. Krajský soud v této souvislosti
uvedl, že stěžovateli byl vyměřen celní dluh podle ustanovení §241 celního zákona, a tudíž by stěžovatelem vytýkané porušení ust.
§243 odst. 1 celního zákona přicházelo v úvahu, nicméně ani ze
spisů celních orgánů, či žaloby nevyplývá, že by stěžovatel jako
příčinu nesplnění povinností z režimu tranzitu uváděl ve smyslu
tohoto ustanovení úplné zničení nebo nenahraditelnou ztrátu
dováženého zboží, naopak vždy tvrdil, že povinnost předložit řádně
a včas zboží propuštěné do režimu tranzitu celnímu úřadu určení
splněna byla. Rovněž nespojoval vytýkané porušení povinností
s povolením celního úřadu. Ustanovení §243 odst. 1 celního zákona
tedy aplikováno nebylo a s ohledem na průběh celého řízení ani být
nemělo, a proto k jeho tvrzenému porušení nedošlo. Obdobně nebyl
a ani nemohl být aplikován §32 zákona č.71/1967 Sb., neboť
v dané věci se jednalo o vyměření cla a daní, tedy o řízení, pro
které dle ustanovení §320 celního zákona výlučně platí zákon č.
337/1992 Sb., který také byl ve věci aplikován. Stejně tak již
z povahy věci nemohla být aplikována ust. §264 a §270 celního
zákona, když předmětem řízení nebylo posouzení žádosti o odklad
platby cla a daní, o posečkání cla a daní, či o zaplacení cla
a daní ve splátkách těmito ustanoveními upravené. Pokud nebyla
shledána jako opodstatněná hlavní výhrada, tedy porušení
ustanovení §264 a §270, musela být logicky neúspěšná i výhrada
vedlejší porušení ust. §139 a §140 celního zákona.
V ústavní stížnosti stěžovatel (mimo tvrzení uváděná již
v předchozích řízeních) především namítá, že v řízení vedeném dle
ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř. není povinností žalobce uvádět
konkrétní číslo paragrafu. Dle zásady iura novit curia by měl
soudu postačovat popis jednání nebo skutečností, ve kterých
spatřuje žalobce pochybení. Právní kvalifikaci tohoto jednání by
měl učinit až soud. Ze znění §244, §245 a §247 o.s.ř. vyplývá
povinnost soudu, zabývat se zákonností napadeného rozhodnutí
komplexně. Soud v tomto smyslu zkoumal napadená rozhodnutí z
hlediska přezkoumatelnosti či nulity správního aktu, a to, ačkoliv
to stěžovatel nenamítal, ale jeho námitkou, že stěžovatel není
hlavním povinným daňovým subjektem, se nezabýval. Stěžovatel si je
vědom svého pochybení v označení právních předpisů, z podání však
bylo jednoznačně patrno, v čem spatřuje nezákonnost napadeného
rozhodnutí. Jeho námitkami se soud nezabýval, ačkoliv to, zda byl
dostatečně zjištěn skutkový stav a zda opravdu došlo ke vzniku
celního dluhu, má zásadní význam pro posouzení zákonnosti
napadnutých rozhodnutí. Stěžovatel zdůraznil, že jeho stěžejní
námitka ve správním i soudním řízení byla, že on není deklarantem
a hlavním povinným ve smyslu celního zákona. Vždy vystupoval jako
zaměstnanec firmy F. N.-U., pro kterou vykonával
práci řidiče v mezinárodní přepravě. Byl sice osobou, která
přepravila náklad z Itálie do ČR, ale při výkonu svého povolání,
tj. řízení vozidla, jednal vždy jménem svého zaměstnavatele,
stejně jako při celním řízení, k čemuž byl od zaměstnavatele
vybaven plnou mocí. Na základě pokynu zaměstnavatele nechal
u specializované firmy Cargo transport, s.r.o., vyplnit jednotlivé
celní deklarace. Ze skutečnosti, že tato firma vyplnila do kolonky
na celní deklaraci jméno a adresu stěžovatele a poznamenala, že se
jedná o řidiče, dle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že stěžovatel
jako řidič jednal jménem svého zaměstnavatele. Po celním řízení
odjel na přikázané místo, kde na zásilku čekal další dopravce
firma Bytes, s.r.o., která od něj převzala přívěs. Jeho
zaměstnavatel si také s ohledem na to, že se jednalo
o denaturovaný líh, ověřoval na příslušné celnici, zda tento další
dopravce překročil hranici, což mu bylo celním úřadem vždy
potvrzeno. Teprve po několika měsících bylo zjištěno, že zásilka
nebyla řádně proclena, a bylo zahájeno trestní řízení proti
celníkům pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele.
Pokud se soud uvedenými námitkami nezabýval, porušil jeho právo na
soudní ochranu.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
stěžovateli bylo řádně a v souladu s čl. 36 Listiny základních
práv a svobod umožněno domáhat se svého práva jak u správního
orgánu, tak i v rámci přezkumného řízení u soudu. Dále uvedl, že
s ohledem na dispoziční zásadu přezkumného řízení, vyjádřenou
v ustanovení §247 odst. 1, §249 odst. 1 a §250h odst. 1
o.s.ř., je věcí žalobce, aby vymezil meze přezkumu rozhodnutí
soudem jak kvantitativně, označením napadených výroků, tak
kvalitativně, uvedením žalobních bodů. Soud nesdílí názor
stěžovatele, že není povinen konkrétně označit ustanovení právního
předpisu, k jehož porušení mělo dojít. Tento požadavek je dle jeho
názoru vyjádřen v ustanovení §249 odst. 2 o.s.ř., ve spojení
zejména s §244, §245 a §247 odst. 1 o.s.ř. Nestačí proto pouze
obecné tvrzení, že byl porušen zákon, nebo, že řízení bylo vadné.
Krajský soud má za to, že mu není koncepčně přisouzeno postavení
další instance ve správním řízení, nýbrž je povolán zákonodárcem
pouze k přezkumu zákonnosti rozhodnutí. V zájmu právní jistoty je
třeba do pravomocně upravených právních poměrů zasahovat jen
výjimečně. Přesné vymezení žalobní výhrady popisnou, ale
i paragrafovou částí je právě tím prostředkem, zamezujícím
nadměrnému a nedůvodnému zpochybňování nastoleného právního stavu
a zaručuje přesné a správné pochopení slovně formulované výhrady
ze strany soudu. Uvedený výklad nejde k tíži stěžovatele, neboť
tento musí být, pokud sám nemá právnické vzdělání, obligatorně
zastoupen advokátem.
Celní ředitelství ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti
uvedlo, že ve věci byl dostatečně zjištěn skutkový stav,
stěžovatel v celním řízení vystupoval jako hlavní povinný, který
celní prohlášení podepsal, a stal se deklarantem ve smyslu
ustanovení §107 celního zákona. Rovněž přijatá záruka byla
vystavena na deklaranta L. K. F. N. (firma Univel) není nikde
v celním prohlášení jako deklarant uveden, přičemž stěžovatel,
jako řidič a osoba podávající celní prohlášení, měl možnost jednat
jménem dopravce, což však neučinil. Pokud stěžovatel viní
z chybného vypsání celního prohlášení spediční firmu C. T.,
s.r.o., celní ředitelství uvádí, že ve věci není podstatné, kdo
celní prohlášení vyplňuje, ale je podstatné, kdo je podává jako
deklarant.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska
kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu
ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému
všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům,
a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci
zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují
v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních
práv a svobod.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového
materiálu, dospěl k závěru, že právě k takovému porušení principů
obsažených v Listině základních práv a svobod, opravňující zásah
Ústavní soudu, došlo, neboť postupem krajského soudu bylo
stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu.
Jak již Ústavní soud dříve konstatoval (sp. zn. IV.ÚS
325/99), jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu
ve správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou
a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení
čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, má být při
používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno
jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než
stanoveným účelům. Účelem části páté o.s.ř. je zajistit přístup
občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo
každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného
a nezávislého soudu (čl. 36 odst.1 Listiny základních práv
a svobod), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2
Listiny. Podmínky stanovené zákonem pro uplatnění tohoto práva
mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně
a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení, a tím
usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby věc
byla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl.
6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.
38 odst.2 Listiny základních práv a svobod).
Z obsahu odůvodnění rozhodnutí krajského soudu však vyplývá,
že krajský soud se výše uvedenými principy neřídil, a přes svá
tvrzení, obsažená v odůvodnění rozsudku a ve vyjádření k ústavní
stížnosti, se přezkoumáním správního rozhodnutí nezabýval. Ve svém
rozhodnutí se zaměřil pouze na podrobný rozbor
o neaplikovatelnosti stěžovatelem zmiňovaných ustanovení celního
zákona na skutkový děj projednávaného případu.
Z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení §249 odst. 2
o.s.ř., kterou je správní soudnictví ovládáno, vyplývá, že žaloba
musí kromě obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí
správního orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto
rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje
nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh
činí. Žalobce je přitom povinen tvrdit, že byl zkrácen na svých
právech a že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon či
jiný právní předpis. Ze znění zákona však nelze nijak dovodit, že
tvrzení o porušení zákona musí být podloženo odkazem na konkrétní
ustanovení toho kterého právního předpisu.
Ze stěžovatelem podaných správních žalob a doplňujících
podání je zřejmé, že stěžovatel zcela jednoznačně namítal, že ve
věci byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, že celními orgány byl
neoprávněně označen jako hlavní povinný, ačkoliv se při jednání
s celními orgány jen řídil pokyny svého zaměstnavatele a také na
základě jeho pokynů a poskytnuté plné moci zařídil, aby bylo
příslušnou specializovanou firmou zajištěno proclení zboží s tím,
že k záměně podpoložky celního sazebníku u deklarovaného zboží
došlo záměrně ze strany spediční firmy a bez jeho vědomí. Rovněž
namítal, že nemohl nést jemu přičítanou odpovědnost za nesplnění
podmínek režimu tranzitu, když nepředložení zboží celnímu úřadu
určení nebylo zaviněno jím, ale dalším dopravcem, kterému opět dle
pokynu svého zaměstnavatele náklad zboží předal, dále že on sám
nemohl nijak ovlivnit či zavinit, že pracovníci Celního úřadu
Cínovec vystavili potvrzení o fiktivním přechodu zboží z území ČR.
Poukazoval na to, že nebyl proveden důkaz plnou mocí, vystavenou
mu zaměstnavatelem, z níž je patrno, že nemohl být hlavním
povinným. Potvrzení celního úřadu o ukončení tranzitu pak byla
prohlášena za neplatná, aniž byl o tomto závěru opatřen jakýkoliv
důkaz.
Ústavní soud má za to, že stěžovatelovy žalobní návrhy, byť
ne zcela přesným způsobem, pojednaly problematiku věci v celé
šíři, splňovaly požadavky kladené na ně ustanovením §249 o.s.ř.
tak, aby mohly být v rámci soudního přezkumu věcně projednány. Na
uvedeném nic nemění skutečnost, že stěžovatel k výzvě soudu
odkázal na porušení konkrétních ustanovení celního zákona,
k jejichž porušení z povahy věci nemohlo dojít. V tomto směru dává
Ústavní soud stěžovateli za pravdu, že právní kvalifikace jednání
náleží soudu, a že z jeho návrhu bylo zřejmé, v čem on sám
spatřuje nezákonnost rozhodnutí celních orgánů.
Upozornit je pak také třeba na to, že krajský soud, ačkoliv
v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že posoudil napadené rozhodnutí
z hlediska přezkoumatelnosti a nulity, zcela přehlédl skutečnost,
že text původního odůvodnění rozhodnutí Celního ředitelství v
Plzni ze dne 3. 2. 1999, v němž bylo uvedeno, že stěžovatel jednal
jménem a ve prospěch zastoupené osoby, tzn. firmy F. N.- Univel
dle §107 odst. 2 písm. a) celního zákona, byl opravným usnesením
ze dne 11. 2. 1999, vydaným dle ustanovení §56 odst. 1 písm.b)
zákona č. 337/1992 Sb., změněn na text, dle kterého stěžovatel
jednal vlastním jménem dle §107 odst. 3 celního zákona. Dle
ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb.(který se
dle §320 celního zákona vztahuje i na celní řízení) však platí,
že správce daně na žádost nebo z úřední povinnosti stanovenou daň
rozhodnutím opraví nebo zruší, pokud došlo při stanovení daňové
povinnosti k zřejmé chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu,
zejména jde-li o stanovení daňové povinnosti u téže daně a téhož
daňového subjektu. Z textu tohoto ustanovení je zřejmé, že je lze
aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však
dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné
znění. S odkazem na toto ustanovení však nelze měnit vlastní
skutková zjištění, či jejich již vyřčené právní hodnocení, na
jejichž základě byla stanovena povinnost k úhradě celního dluhu.
Při posuzování napadených rozhodnutí Celního ředitelství už jen
z tohoto hlediska měl soud přistoupit k jejich zrušení pro
nepřezkoumatelnost, když z jejich textu je zřejmé, že celní orgán
dodatečně přizpůsobil právní zhodnocení situace výroku rozhodnutí.
Uvedená pochybení soudu považuje Ústavní soud za závažná
o to více, že z žalobního návrhu, jím napadených rozhodnutí
celních orgánů a vyjádření celních orgánů vyplývá, že ve věci, tak
jak důvodně namítal stěžovatel, nebyl dostatečně zjištěn skutkový
stav věci. Stěžovatel již ve vysvětlení podávaném k výzvě Celního
úřadu Rozvadov ze dne 16. 8. 1998 tvrdil, že v záležitosti
vystupoval pouze jako řidič na základě plné moci, uložené
v materiálech celního úřadu, jednal jménem a ve prospěch firmy F.
N. - Univel, o čemž mělo svědčit i potvrzení majitele firmy,
z nějž mělo vyplynout, že veškeré další celní záležitosti
vyřizovala tato firma, včetně zaslání potvrzení o dodání zboží
celního úřadu určení, přičemž toto jeho tvrzení je potvrzeno
přípisem firmy Univel ze dne 30. 7. 1998. Celnímu úřadu bylo
rovněž známo, že ve věci bylo vůči celníkům Celního úřadu Cínovec,
organizátorům dovozu a osobám, které se na nezákonném dovozu
podílely, zahájeno trestní řízení ve věci přepravovaného zboží
a jeho fiktivního propuštění přes hranice. Pokud jde o rozhodnutí
výše uvedená pod bodem 2, týkající se doměření spotřební daně, je
v nich konstatováno, že stěžovatel dopravil do tuzemska jiné zboží
než bylo navrženo do režimu tranzitu, přičemž odpovědnost
stěžovatele s odvoláním na to, že byl hlavním povinným, je
dovozována pouze na základě dokladů poskytnutých výrobcem lihu, ze
kterých mělo vyplynout, že v průběhu přepravy od výrobce na státní
hranici došlo k výměně dokladů, vztahujících se k přepravovanému
zboží. Celním orgánům bylo také známo, že vůči stěžovateli,
obviněnému z pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku
a povinné platby podle §8 odst. 1 a §148 odst. 1 a 4 trestního
zákona bylo zastaveno trestní stíhání, kterého se měl dopustit dne
7. 2. 1998 tím, že se snažil navodit dojem režimu tranzitu zboží,
na které se nevztahuje spotřební daň, ačkoliv ve skutečnosti bylo
přepravováno zboží podléhající spotřební dani. V odůvodnění
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je přitom výslovně
uvedeno, že stěžovatel nebyl osobou, která by se takového jednání
dopustila, a že obvinění pro uvedený trestný čin bylo vzneseno
vůči jiným osobám.
Ústavní soud má proto za to, že v dané věci, s ohledem na
její složitost a možnou protiprávnost jednání jednotlivých osob,
zúčastněných na nezákonném dovozu zboží, nelze při stanovení
celního dluhu stanovit povinnost k jeho úhradě stěžovateli jen na
základě formální aplikace příslušných ustanovení celního zákona na
údaje, vyplývající z celního prohlášení, když všechny okolnosti
nasvědčují tomu, že to byly jiné osoby, které se dopustily
protiprávního jednání, spočívajícího v nedodání zboží do celního
úřadu určení, vyhotovení fiktivního potvrzení o vývozu zboží za
hranice ČR a předložení jiného zboží k celní deklaraci než zboží
skutečně dovezeného, majícího za následek vznik celního dluhu.
Ústavní soud zastává názor, že v dané věci nelze přistoupit
na zjednodušený způsob, jakým se celní orgány vypořádaly
s případem, neboť z takového pojetí věci by vyplývalo, že stát
nazírá na tentýž skutkový děj dvojím pohledem, když na jedné
straně je porušení právních předpisů, vedoucích ke vzniku celního
dluhu, kladeno za vinu osobám odlišným od stěžovatele, proti
kterým je vedeno trestní řízení (přičemž vůči samotnému
stěžovateli bylo trestní řízení pro daný skutek zastaveno),
a současně je z téhož skutku dovozována, a to na základě neúplně
zjištěného skutkového stavu a formálně aplikovaných ustanovení
celního zákona povinnost stěžovatele k úhradě celního dluhu ve
výši cca 33 milionů Kč. To vše navíc za situace, kdy nelze
vyloučit, že se na trestné činnosti podíleli sami zaměstnanci
příslušného státního orgánu, a tento orgán rovněž vystupuje jako
poškozená strana v trestním řízení, vedeném proti organizátorům
dovozu a celníkům Celního úřadu Cínovec.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl
a zrušil nejen rozsudek krajského soudu, který tím, že nevycházel
při svém rozhodování z obsahu a smyslu celého návrhu, ale omezil
se jen na posouzení aplikovatelnosti stěžovatelem označených
ustanovení celního zákona, odepřel stěžovateli přístup ke
spravedlnosti, ale také obě správní rozhodnutí, neboť porušení
bylo shledáno již v postupu celních orgánů obou stupňů. Bude tedy
na celních orgánech, aby nyní znovu a v souvislosti se všemi
zjištěnými okolnostmi včetně zjištění, vyplývajících ze závěrů
orgánů činných v trestním řízení, věc znovu posoudily.
Ústavní soud proto rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne
27. 4. 2000, čj. 30 Ca 106/99- 49, a rozhodnutí Celního
ředitelství v Plzni, sp. zn. 314/1-50/99, 314/1-51/99,
314/1-52/99, 314/1-53/99, všechna ze dne 3. 2. 1999, čj.
7113/1-1116/1/99, 7113/1-1116/2/99, 7113/1-1116/3/99,
7113/1-1116/41/99, všechna ze dne 1. 10. 1999, a rozhodnutí
Celního úřadu v Rozvadově, čj. 98/164, 98/165, 98/166, 98/167,
všechna ze dne 25. 11. 1998, čj 2158900066, 2158900067,
2158900068, 2158900069, všechna ze dne 17. 6. 1999, dle ustanovení
§82 odst. 1 a odst. 3 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv
a svobod zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. října 2001