ECLI:CZ:US:1999:4.US.460.98
sp. zn. IV. ÚS 460/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. R. K., advokátem AK, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. 11 Co 425/98-39, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 6. 1998, čj. Nc 4/98-25, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka Bytového družstva Hradčanská, Pod Baštami 4, 160 00 Praha 6, zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem AK, Kleinerova 24, 272 01 Kladno, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. 11
Co 425/98-39, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.
6. 1998, čj. Nc 4/98-25, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka mimo jiné uvádí, že těmito
rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv
zakotvených v článku 90 Ústavy ČR a článku 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud by totiž
vedlejší účastník mohl se svým majetkem, jenž má podle ustanovení
§23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. převést stěžovatelce do jejího
vlastnictví, volně disponovat, jak dovozuje Městský soud v Praze
v napadeném usnesení s odkazem na ustanovení §123 občanského
zákoníku, potom by citované ustanovení §23 postrádalo jakýkoli
smysl a kontraktační povinnost v něm obsažená by byla zcela
formální. Podle článku 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje
a nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se
zákonem chráněnými obecnými zájmy. Právem druhého je třeba rozumět
právo stěžovatelky na bezplatný převod bytové jednotky,
spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku.
Tyto aspekty však Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí zcela
opomenul a zejména nevzal v úvahu, že stěžovatelka má právo získat
do svého vlastnictví i poměrnou část společných prostor, pozemku
a nebytových prostor. Vzhledem k výše uvedenému domáhá se proto
stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 22. 1. 1999
mimo jiné uvedl, že stěžovatelka není vlastníkem bytové jednotky
ani spoluvlastníkem společných prostor, takže je to naopak
vedlejší účastník, který jako vlastník má právo na ochranu svého
práva vlastnit majetek. Z těchto, jakož i dalších, důvodů navrhuje
proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Obvodní soud pro Prahu 6 uvedl ve svém vyjádření ze dne 11.
1. 1999, že při svém rozhodování vycházel z ustanovení §74 odst.
1 o. s. ř., jakož i z ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., a takto:
i své rozhodnutí, jímž neporušil ani nezpochybnil právo
stěžovatelky vlastnit majetek, odůvodnil. Navrhuje proto rovněž
zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník Bytové družstvo Hradčanská se sídlem
v Praze uvedl ve svém vyjádření mimo jiné to, že tvrzení
stěžovatelky o krácení jejího spoluvlastnického podílu na
společných částech domu je zavádějící. Protože totiž stěžovatelka
odmítla podepsat nabízenou smlouvu, zbavila se tak možnosti získat
spoluvlastnický podíl v uvedeném rozsahu v tehdejší době. Nyní
členové družstva, včetně stěžovatelky, která proti usnesení
členské schůze nepodala žalobu, rozhodli, že přijmou za člena
družstva další osobu, která vybuduje v půdním prostoru domu byt.
Tato osoba za vybudování bytu uhradí další členský podíl,
z kterého družstvo opraví v podstatné míře celý dům, a poté
jednotlivé byty s příslušenstvím převede do vlastnictví členů.
Stěžovatelka se nemůže dovolávat ochrany práva vlastnit majetek,
neboť toto právo jí dosud nevzniklo a má pouze nárok na plnění.
Svého práva se dovolává navíc způsobem, jako by napadené usnesení
bylo jediným prostředkem k ochraně jejích práv. Podle zákona
o Ústavním soudu je možno podat ústavní stížnost teprve poté, kdy
účastník vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého
práva. Tak se však v projednávané věci nestalo, neboť nebylo
rozhodnuto ve věci samé, ale pouze o návrhu na vydání předběžného
opatření. Z uvedených důvodů domáhá se proto zamítnutí ústavní
stížnosti.
Z obsahu spisu Nc 4/98 Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní
soud zjistil, že stěžovatelka podala u tohoto soudu současně se
žalobou návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by
vedlejšímu účastníku bylo zakázáno provádět v pátém podlaží domu
čp. 274 k. ú. Hradčany takové stavební práce, které mají a nebo by
měly za následek změnu společného prostoru v tomto podlaží na byt
nebo nebytový prostor. Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl napadeným
usnesením tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl,
když podle jeho názoru by takovým rozhodnutím jinak vlastně již
řešil konečnou úpravu vztahů mezi účastníky a když navíc
stěžovatelka, jejíž spoluvlastnické vztahy k předmětné nemovitosti
dosud nebyly upraveny, není k žalobnímu návrhu aktivně
legitimována. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud
v Praze napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně
potvrdil. K námitce stěžovatelky, že stavebními úpravami
společných prostor bude zkrácen její spoluvlastnický podíl
k těmto dosud společným prostorám, uvedl krajský soud, že podle
ustanovení §123 občanského zákoníku je vedlejší účastník
k takovým stavebním úpravám oprávněn, pokud tak činí v souladu
s příslušnými zákony. Ani případný nárok stěžovatelky na uzavření
smlouvy o převodu bytové jednotky do jejího vlastnictví nezakládá
její právo omezovat vlastníka věci v jeho dispozičním právu,
jinými slovy, stěžovatelka k podání návrhu není v daném případě
aktivně legitimována.
Zatímco tedy obvodní soud v napadeném rozhodnutí zkoumá
spornou otázku alespoň z části v "procesní" rovině, když mimo jiné
má za to, že vydání předběžného opatření by již nepředstavovalo
úpravu předběžnou, městský soud ji již posunuje do "věcné" roviny
zdůrazněním dominantní pozice vedlejšího účastníka jako vlastníka
věci a závěrem o nedostatku aktivní legitimace na straně
stěžovatelky. V napadeném usnesení městský soud tak předjímá
rozhodnutí ve věci samé, a to navíc způsobem, který zcela
jednostranně, a již zde lze konstatovat, že rovněž protiústavně,
klade důraz na vlastnické právo žalovaného družstva, ačkoli již
zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání
majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů,
zcela jasně naznačuje cíl a účel transformace bytových družstev,
totiž uspokojení nároku členů družstev, kteří v tomto
transformačním procesu získávají postavení oprávněných osob (§23). Obdobný účel sleduje i zákon č. 72/1994 Sb., kterým se
upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám a doplňují některé
zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů.
V tomto účelu zmíněného zákona, zohledňujícího specifikum tohoto
typu vlastnictví určeného k transformaci, tkví důvod, proč
k transformaci bytových družstev musí docházet transparentním
způsobem, a to rovněž při respektování stávajících stanov bytových
družstev, svěřujících základní pravomoci členské schůzi jako
nejvyššímu orgánu družstva. Tento aspekt však obecné soudy
v projednávané věci vůbec nezkoumaly, zdůraznivše bez dalšího
pouze již konstatovaný a dominantně pojatý moment vlastnictví,
ačkoli dominující postavení oprávněných osob v transformačním
procesu bytových družstev mají právě členové družstva. V etapě
transformace bytového družstva je tedy každý člen tohoto družstva
legitimován k podání návrhu týkajícího se způsobu realizace této
transformace, přičemž je věcí skutkového zjištění, v napadených
rozhodnutích se zcela nedostávajícího, zda transformující se
družstvo postupuje ve shodě s platně projevenou relevantní vůlí,
manifestovanou rozhodnutím členské schůze, jako nejvyššího orgánu
družstva. Jakkoli tedy ve stádiu rozhodování o předběžném opatření
zpravidla ještě nedochází k zásahu orgánu veřejné moci uvedenému
v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, nelze vyloučit, že i takovým pravomocným
rozhodnutím může k uvedenému zásahu dojít, a to zejména
v případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření svým způsobem
již předjímá rozhodnutí ve věci samé, a vytváří tak stav možných
neodčinitelných následků.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení
§82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. února 1999