ECLI:CZ:US:2008:4.US.464.08.1
sp. zn. IV. ÚS 464/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky VALATRANS, a. s., se sídlem ve Vsetíně, Horní Jasénka 229, zastoupené Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 5/12, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008 č. j. 54 Co 452/2007-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 2. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 1. 2008 č. j. 54 Co 452/2007-28, jímž byl změněn výrok IV. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 6. 2007 č. j. 31 Ro 1147/2006-21 tak, že stěžovatelka byla povinna zaplatit žalované ITALAT CZ, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), náklady řízení v částce 11 781 Kč. Stěžovatelka byla rovněž zavázána k úhradě nákladů odvolacího řízení.
Z odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou předanou k poštovní přepravě dne 5. 12. 2006 a doručenou obvodnímu soudu dne 8. 12. 2006 domáhala vůči vedlejší účastnici zaplacení částky 8 330 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastnice tuto částku uhradila dle vlastního vyjádření dne 6. 12. 2006, dle stěžovatelky pak dne 7. 12. 2006, v každém případě se tak stalo v období mezi odesláním žaloby a jejím doručením soudu. Stěžovatelka vzala následně svou žalobu zpět, načež obvodní soud usnesením ze dne 21. 6. 2007 č. j. 31 Ro 1147/2006-21 zrušil vydaný platební rozkaz, řízení zastavil, vrátil stěžovatelce soudní poplatek, vyzval ji, aby za tímto účelem sdělila číslo svého účtu, a konečně uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 11 781 Kč (výrok IV). Co se týče formulace nákladového výroku, obvodní soud vyjádřil přesvědčení, že zaplatila-li vedlejší účastnice dluh až dva dny po předání žaloby k poštovní přepravě, bylo nutno žalobu považovat za důvodnou a tedy v souladu s §146 odst. 2, větou druhou, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") zavázat k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici. Jestliže by byl za rozhodný považován až den doručení žaloby soudu, došlo by k přenosu odpovědnosti za opožděné splnění závazku žalovaným na věřitele, který pouze využil zákonné možnosti doručení podání. K odvolání vedlejší účastnice změnil městský soud výrok IV. usnesení obvodního soudu, jak uvedeno výše, přičemž narozdíl od obvodního soudu měl za to, že pro posouzení důvodnosti žaloby je rozhodný den, kdy byla tato doručena soudu, neboť teprve tímto okamžikem je zahájeno soudní řízení. Jestliže tedy došlo k uhrazení předmětné částky před doručením žaloby soudu, nebyla žaloba podána důvodně a je tedy třeba aplikovat §146 odst. 2, větu první, občanského soudního řádu a uložit povinnost nahradit náklady řízení stěžovatelce, která z procesního hlediska zastavení řízení zavinila.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, principu rovnosti účastníků řízení a principu právní jistoty. Městský soud dle názoru stěžovatelky interpretoval ustanovení o nákladech řízení ryze formalisticky a šikanózně. Stěžovatelka podala předmětnou žalobu, neboť vedlejší účastnice byla v prodlení s plněním svého závazku, na výzvu stěžovatelky k zaplacení nijak nereagovala a vůbec se stěžovatelkou nekomunikovala. Pouze shodou okolností došlo k tomu, že těsně po odeslání žaloby byl dluh vedlejší účastnicí uhrazen. Za daných okolností se výklad, zvolený městským soudem, jeví být v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a rovněž s principem právní jistoty, neboť stěžovatelce byla v konečném důsledku přičtena k tíži náhoda, kterou nebylo možno předvídat. Stěžovatelka dále upozornila na skutečnost, že zpětvzetí žaloby zaslala obvodnímu soudu již dne 12. 12. 2006, ten však na ně nijak nereagoval a vydal platební rozkaz, proti němuž následně podala vedlejší účastnice odpor. Zpětvzetí nebylo adresováno ke konkrétní spisové značce, neboť tato nebyla stěžovatelce známa, nicméně účastníci řízení a jeho předmět byli v přípise identifikováni zcela jednoznačně. Skutečnost, že soud nebyl schopen přípis řádně přiřadit, nemůže jít v žádném případě stěžovatelce k tíži. Po doručení platebního rozkazu byl obvodní soud stěžovatelkou informován, že s ohledem na předchozí zpětvzetí žaloby nemělo k vydání platebního rozkazu vůbec dojít. Až toto upozornění, které v příloze obsahovalo stejnopis podání zaslaného soudu dne 12. 12. 2006, pak obvodní soud považoval za zpětvzetí žaloby. Kdyby obvodní soud postupoval ve věci řádně a o zpětvzetí žaloby by neprodleně rozhodl, vedlejší účastnici by žádné náklady nevznikly. Porušení principu právní jistoty spatřovala stěžovatelka rovněž v nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí. Městský soud se odchýlil od své dosavadní praxe, aniž by tuto skutečnost náležitě zdůvodnil, ačkoliv takový požadavek vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2070/07. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na usnesení městského soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 30 Co 464/2007 a ze dne 25. 6. 2007 č. j. 21 Co 216/2007-27, v němž tento za shodných skutkových okolností jako v projednávané věci přistoupil k aplikaci §150 občanského soudního řádu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení městského soudu ze dne 15. 1. 2008 č. j. 54 Co 452/2007-28 zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ústavní soud rovněž podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal.
K otázce, zda lze za situace, kdy k plnění ze strany dlužníka došlo poté, co byla žaloba odeslána, ale současně dříve než byla soudu doručena, aplikovat §146 odst. 2, větu první, občanského soudního řádu, zaujal čtvrtý senát Ústavního soudu stanovisko v usnesení ze dne 6. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1498/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, a stěžovatelce ostatně známo, neboť se jednalo o její ústavní stížnost), když konstatoval, že z hlediska ústavněprávních kritérií nelze postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí označit za svévolný, nepřiměřený či jinak se spravedlnosti příčící. Na tomto právním názoru nemá Ústavní soud důvod nic měnit ani v projednávané věci a v podrobnostech odkazuje na citované usnesení.
K dalším námitkám stěžovatelky možno uvést, že situace, kdy obecné soudy ve více řízeních obdobnou či shodnou právní problematiku odlišně právně posoudí, není jistě optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní a tedy by měla vést ke zrušení jednoho z těchto rozhodnutí. K nápravě tohoto nežádoucího stavu zná právní řád řadu právních prostředků i způsobů k usměrnění judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 323/05 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, skutečnost, že senát 54 Co městského soudu zaujal odlišný právní názor na aplikovatelnost ustanovení §150 občanského soudního řádu, než tomu bylo v některých jiných věcech, řešených týmž soudem, neznamená nutně porušení principu právní jistoty. Z ústavněprávního hlediska je rozhodné, zda byl aplikovaný právní názor řádně, tzn. ústavně konformně způsobem, odůvodněn, kterážto podmínka byla v projednávané věci splněna. Odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 2070/07 nebyl případný, neboť ten byl přijat za odlišných skutkových okolností, kdy týž senát Krajského soudu v Ostravě rozhodl v tomtéž exekučním řízení ve skutkově shodných případech zcela opačně, aniž by náležitě odůvodnil, v čem spatřoval odlišnost obou případů, čímž se dopustil zjevné svévole. Co se týče námitky, že obvodní soud v řízení činil nadbytečné úkony, bez nichž by vedlejší účastnici žádné náklady nevznikly, ani v tomto ohledu Ústavní soud neshledal důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí. Jestliže již náklady řízení vznikly, je třeba o nich rozhodnout, byť by jejich vznik eventuálně "zavinil" svým postupem sám soud. Provést tzv. separaci nákladů, tzn. uložit náhradu části nákladů řízení těm, kdo jejich vznik zavinili, je dle §147 občanského soudního řádu možné pouze ve vztahu k účastníkům řízení, jejich zástupcům, svědkům, znalcům, tlumočníkům nebo osobám, které při dokazování měly nějakou povinnost, nikoliv ve vztahu k soudu samotnému. Jinými slovy, i náklady vzniklé v důsledku nadbytečných úkonů soudu musí nést některý z účastníků řízení, přičemž bylo plně na uvážení krajského soudu, zda za daných okolností prostřednictvím aplikace §150 občanského soudního řádu přenese tuto zátěž na vedlejší účastnici nebo zda naopak neaplikováním tohoto ustanovení zatíží stěžovatelku. Ani v jednom případě se jistě nejedná o optimální řešení vzniklé situace, nicméně jak Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 549/06 (dostupném na http://nalus.usoud.cz): "v oblasti soukromoprávních vztahů obecně stíhá všechny povinnost řešit rozpory především dohodou (§3 odst. 2 občanského zákoníku). Nejde jen o prevenci, coby jednu z významných civilistických zásad, jak dovozují někteří teoretici (Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 51). V důsledku nevyřešení rozporů dohodou totiž může být vyvolán soudní spor, jehož souvislosti a důsledky mohou být pro všechny účastníky soukromoprávních vztahů (tedy nejen účastníky konkrétního řízení) různým způsobem nepříznivé, i když je soudní řízení i meritorní rozhodnutí zcela v souladu s ústavním pořádkem i právním řádem jako celkem. Důsledky plynoucí z tohoto rizika tedy přirozeně musí nést především účastníci konkrétního soudního řízení, kteří mají fakticky možnost volby mezi vyřešením rozporů dohodou nebo soudním sporem. Jde tu tedy o přirozenoprávní zásadu, ovládající řádné fungování svobodné společnosti, jíž je zásadně každý demokratický právní stát, totiž, že s právy a svobodami jsou spojeny i povinnosti, a to zejména povinnost nést (i případně nepříznivé) důsledky bezprostředně spojené s využitím práv a svobod."
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Michaela Židlická
předseda senátu