Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.03.1998, sp. zn. IV. ÚS 466/97 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 38/10 SbNU 251 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.466.97

sp. zn. IV. ÚS 466/97 Nález Ústavní soud rozhodl dne 11. března 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti společnosti S. - A., zastoupené JUDr. O. H., advokátkou AK, proti nečinnosti soudu a průtahům v soudním řízení ve věci sp. zn. 24 Cm 183/96 Krajského obchodního soudu v Brně, za účasti Krajského obchodního soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Krajskému obchodnímu soudu v Brně se u k l á d á , aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 24 Cm 183/96 a aby neprodleně v této věci jednal. Odůvodnění: Svou ústavní stížností napadá stěžovatelka nečinnost a průtahy v soudním řízení ve věci sp. zn. 24 Cm 183/96 Krajského obchodního soudu v Brně, neboť tento soud od podání návrhu ze dne 26. 3. 1996 neučinil ve věci žádný úkon. Touto nečinností soudu jsou porušována stěžovatelčina ústavně zaručená práva zakotvená v článku 90 Ústavy ČR, jakož i článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka proto navrhuje uložit nálezem Krajskému obchodnímu soudu v Brně, aby nepokračoval v průtazích ve věci shora uvedené spisové značky a ve věci jednal. Krajský obchodní soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 6. 3. 1998 poukázal na to, že v současné době je v rejstříku vedeno 1 824 nevyřízených věcí a že přednostním vyřízením věci, požadovaném stěžovatelkou, by bylo nepřípustně zasahováno do práva jiných účastníků na projednání věci bez zbytečných průtahů (článek 38 Listiny), a to v řízeních zahájených před podáním žaloby v této věci. Z obsahu spisu 24 Cm 183/96 Krajského obchodního soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že žalobou ze dne 26. 3. 1996, došlou Krajskému obchodnímu soudu v Brně dne 28. 3. 1996, domáhá se stěžovatelka proti žalované společnosti ČAS Z., s. r. o., zaplacení částky 53 550,- DM. Ze spisu je patrno, že od dojití žaloby neučinil Krajský obchodní soud v Brně žádný úkon. Z korespondence předložené stěžovatelkou je konečně patrno, že její zástupkyně celkem čtyřikrát urgovala vyřizování věci, přičemž v odpovědích na tyto urgence bylo poukazováno na počet dosud nevyřízených sporů u Krajského obchodního soudu v Brně. Předseda krajského obchodního soudu ve svém dopise ze dne 10. 6. 1997 uvedl, že "zbytečnými průtahy pak zajisté není doba, po kterou účastníci řízení musí počkat, až na jejich spor přijde řada - vše v závislosti na počtu dříve podaných žalob a na počtu soudců, kteří jsou k soudu jmenováni". Podle článku 90 Ústavy ČR soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Článek 38 odst. 2 Listiny mimo jiné stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním třeba proto přisvědčiti stěžovatelce v tom, že v řízení ve věci sp. zn. 24 Cm 183/96 Krajského obchodního soudu v Brně dochází k porušování konstatovaných ústavně zaručených práv. Doba jednoho a tři čtvrtě roku by sice sama o sobě stěží vybočovala z rámce "přiměřené lhůty", a to navíc s přihlédnutím k tomu, že jde o věc obchodní, mezi určujícími faktory, které je zde třeba zkoumat, však nepochybně hraje významnou roli i způsob, jakým soud již od počátku přistupuje k projednání věci. V této souvislosti nelze proto pominout, co Ústavní soud považuje v této věci za podstatné, že od podání žaloby, tedy od 28. 3. 1996, neučinil soud ve věci vůbec žádný úkon, tedy kupř. doposud nedoručil podanou žalobu žalovanému. Tento moment má sám o sobě natolik manifestní povahu, že o porušení stěžovatelčiných práv v ústavně právní rovině lze sotva pochybovat. Námitky soudu, že k těmto průtahům došlo v důsledku obecně známé a u tohoto soudu také existující přetíženosti, lze proto z uvedených důvodů sotva akceptovat. Je totiž věcí státu, jak bylo konstatováno již v předchozích nálezech Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, I. ÚS 5/96, organizovat své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v konstatované "přiměřené lhůtě". Ústavní soud nesdílí tedy v tomto směru právní názor, jaký byl zaujat tímto soudem ve věci sp. zn. III. ÚS 218/97, totiž že pojem "stát" v citované právní větě nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94 nelze vztáhnout k vlastní jurisdikční složce soudní moci, ale výlučně na tu její část, jíž náleží, jako části výkonné moci veřejné, správa soudů, a která je od vlastní jurisdikce přísně oddělena a do jejíž výlučné pravomoci spadá povinnost rozdílení soudu napadlé agendy, stejně tak jako povinnost dbát na řádné a dostatečné personální obsazení jednotlivých soudů. Orgánem, jemuž svědčí posléze zmíněná povinnost, nejsou tedy obecné soudy jako jurisdikční část soudní moci, ale Ministerstvo spravedlnosti, a proto povinnost plynoucí z citované právní věty míří nikoli vůči obecným soudům jako takovým, ale vůči němu. O zbytečné průtahy ve smyslu porušení ústavních zásad spravedlivého procesu, jak se v uvedeném nálezu dále konstatuje, půjde zpravidla jen tehdy, jestliže tyto průtahy in concreto vzniknou špatnou či nevhodnou organizací práce, za niž nese odpovědnost příslušný funkcionář soudu, nebo jsou založeny dostatečně a přesvědčivě zjištěnou liknavostí soudu (soudce) nebo podobnými okolnostmi spočívajícími při výkonu jurisdikce na jeho straně. Je-li totiž podle článku 2 Ústavy ČR, jak usuzuje Ústavní soud v projednávané věci, státní moc vykonávána i prostřednictvím orgánů moci soudní a vykonávají-li podle článku 81 Ústavy ČR soudní moc jménem republiky nezávislé soudy, potom právu na projednání věci "bez zbytečných průtahů"odpovídá povinnost právě obecných soudů naplňovat tuto stěžejní zásadu spravedlivého procesu, aniž by pro účely řešení otázky plnění či neplnění uvedené povinnosti ze strany obecných soudů byla soudní moc členěna na jurisdikční a správní složku. Jakkoli tedy nedostatečný stav soudců nebo existence obecných nedostatků správní povahy mohou často být příčinou průtahů v řízení, nemůže být úkolem Ústavního soudu "rozplétat" velmi problematické a komplikované předivo toho, zda průtahy v soudním řízení jdou na vrub nedostatečnému personálnímu obsazení nebo naopak kupř. liknavosti soudce, předivo problematické tím více, že oba tyto momenty se často prolínají a že často jen zřídka lze dospět k nepochybnému závěru o výlučné prezenci toho či onoho momentu. Tím méně lze proto takový nepochybný úsudek předpokládat na straně účastníků řízení v situaci, kdy neplnění kritéria "přiměřené lhůty" je sice na první pohled zcela evidentní, naproti tomu problematickým se jeví existence a podíl zmíněné správní či jurisdikční složky. Může-li se tedy ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a podle článku 38 odst. 2 Listiny má právo na projednání věci "bez zbytečných průtahů", potom podle názoru Ústavního soudu nemůže mu nic bránit v tom, aby v případě existence takových průtahů, vymykajících se již z rámce "přiměřené lhůty", domáhal se uspokojení svých ústavně zaručených práv ve vztahu k obecným soudům. Výklad adjektiva "zbytečných" tak, že je nezbytné vycházet z reálných možností, jimiž obecné soudy disponují, neznamená podle názoru Ústavního soudu nic jiného, než buď "postavit účastníka před hotovou věc" nebo ho odkázat na to, aby svou ústavní stížnost směřoval proti Ministerstvu spravedlnosti, což lze považovat za cestu, která je z mnoha, a to také z již uvedených důvodů, sotva přijatelná a také schůdná. Navíc, i kdyby takový postup bylo možno připustit, nebylo by možno vyloučit nežádoucí hypertrofii správní složky soudní moci na úkor jurisdikční, neboť Ministerstvu spravedlnosti by se tím mohlo otevírati pole pro zásahy do jurisdikční činnosti, i když jen zdánlivě v souvislosti se zmíněnými průtahy v řízení. Podle názoru Ústavního soudu je naopak na jurisdikční složce soudní moci, aby si ve vztahu ke správní složce vytvoření podmínek pro řádné plnění jejích úkolů adekvátním způsobem vynucovala. Tento odchylný právní názor v projednávané věci odpovídá stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1998, Pl. ÚS st. 6/98 (§23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud proto ústavní stížnosti pro porušení článku 90 Ústavy ČR a článku 38 odst. 2 Listiny podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182//1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona uložil Krajskému obchodnímu soudu v Brně, aby dále nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 24 Cm 183/96 a aby neprodleně v této věci jednal. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. března 1998