ECLI:CZ:US:2005:4.US.469.05
sp. zn. IV. ÚS 469/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v neveřejném jednání soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti Dr. Ing. Z. H., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Teplice, Dlouhá 31/63, směřující proti rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. června 2005, sp. zn. 2 T 332/2002, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. srpna 2005 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "Zákon"), doručeno podání, ve kterém stěžovatel napadl výzvu k nastoupení trestu s tím, že byla vydána v rozporu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Byla podepsána vyšší soudní úřednicí a stěžovatel jí byl vyzván, aby k výkonu trestu nastoupil ihned do věznice v Brně.
Podle názoru stěžovatele výzva nebyla učiněna v souladu s ustanovením §321 odst. 1 trestního řádu, neboť není podepsána předsedou senátu. Dále neobsahovala termín nástupu, který by byl vymezen způsobem určitým a srozumitelným, a nebyla tak stanovena lhůta ve smyslu citovaného ustanovení. Výzva rovněž neměla respektovat ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, když byla určena k nástupu věznice Brno, a nikoliv věznice co nejblíže místu pobytu blízkých osob.
V popsaném postupu Okresního soudu v Břeclavi stěžovatel shledal porušení uvedených právních předpisů a současně zásah do svých základních práv zaručených v čl. 90 a 95 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud k závěru, že není příslušný k projednání takové věci.
Stěžovatel namítl porušení svých práv zaručených v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to stanoveným způsobem. Brojil přitom proti výzvě k nastoupení trestu, která byla podepsána vyšší soudní úřednicí. Domáhal se přitom, aby Ústavní soud konstatoval, že výzva nesplňuje předepsané požadavky, a proto není řádnou výzvou k nastoupenému trestu.
Uvedená výzva však není rozhodnutím ani jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 Zákona, který by byl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Jelikož se nejedná o rozhodnutí, nepřichází v úvahu možnost její kasace, které se konečně ani stěžovatel nedomáhal. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu.
Taková situace v projednávané věci nenastala, a proto k jejímu projednání, či případnému přezkumu, nemůže být příslušný Ústavní soud. Proto podání odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) Zákona.
Pro úplnost je možno odkázat na §391 trestního řádu, podle kterého jednoduché úkony svěřené předsedovi senátu mohou vykonávat i jiní pracovníci soudu, rozpracované rovněž ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů (§6 odst. 1 lit. f), a rovněž i v ustanovení §11 odst. 1 lit. j) zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů. Ke lhůtě k nastoupení trestu (§321 odst. 2 trestního řádu) Ústavní soud poukazuje na omezení, podle kterého lhůta nesmí být delší než jeden měsíc od nabytí právní moci odsuzujícího rozhodnutí, přičemž v případě stěžovatele byla tato doba překročena. Námitka umístění stěžovatele do výkonu trestu ve Věznici v Brně je zjevně vytržena z kontextu, v tomto případě podmínek stanovených v hlavě druhé vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, zejména ustanovení §§6 a 7. Při bližším zkoumání tohoto předpisu by totiž stěžovatel zjistil, že věznice, do které je stanoven nástup k výkonu trestu nemusí být věznicí, ve které bude trest vykonán.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2005
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka