ECLI:CZ:US:2004:4.US.470.03
sp. zn. IV. ÚS 470/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti P.spol. s r. o., právně zastoupené Mgr. P. P., advokátem, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2003, sp. zn. 20 Cdo 1492/2002, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. září 2004 obdržel Ústavní soud podání, kterým se stěžovatelka domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto její dovolání. Stěžovatelka uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 8 svým rozhodnutím ze dne 27. července 2001, sp. zn. E 1552/95, zamítl její návrh, jakožto povinné, na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání o kterém rozhodl Městský soud v Praze dne 25. března 2002, sp. zn. 18 Co 531/2001. Toto usnesení bylo napadeno shora uvedeným dovoláním. Přípustnost dovolání stěžovatelce přiznal i odvolací soud. Přesto bylo dovolání odmítnuto a toto rozhodnutí nebylo odůvodněno.
Stěžovatelka dále popsala, v čem spatřovala porušení svých práv postupem soudu I. a II. stupně, a co bylo příčinou podání dovolání. Dle jejího názoru se Nejvyšší soud ČR nevypořádal dostatečně s předloženou právní argumentací. Podle názoru stěžovatelky tím mělo dojít k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil za účastníka řízení předseda senátu 20 Cdo. Ten uvedl, že právní názory, které byly v usnesení Nejvyššího soudu ČR uplatněny, ač nevyjádřeny v odůvodnění (§243c odst. 2 tehdy účinného o. s. ř.), odpovídají standardnímu výkladu ustanovení, jež upravují otázku přípustnosti dovolání dle o. s. ř., ve znění platném od 1. ledna 2001. Stěžovatelka přehlédla, že dovolání v dané věci bylo přípustné jen za podmínky, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [srov. §238a odst. 1 lit. d), odst. 2, §237 odst. 1 lit. c), odst. 3 o. s. ř.]. Neúplným poučením odvolacího soudu, jímž stěžovatelka operuje, že dovolání je přípustné bez dalšího, přípustnost dovolání založit nelze.
K závěru, že uvedená podmínka je splněna, lze však - oproti stěžovatelce - dospět jen z hlediska toho dovolacího důvodu, který byl fakticky uplatněn, a jen tehdy, je-li tímto důvodem námitka nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 lit. b) o. s. ř.]. Jinak obecně přípustný dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 lit. a) o. s. ř. (jiná procesní vada) je zde neužitelný, protože dovolací přezkum proti potvrzujícím rozhodnutím je výlučně soustředěn k přezkumu otázek právních a nikoli otázek jen procesní povahy.
Mezi procesní otázky patří, s jedinou výjimkou, na kterou Nejvyšší soud ČR reagoval odkazem na své usnesení ze dne 25. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, právě ty, jež stěžovatelka otevřela v dovolání i v ústavní stížnosti. I kdyby bylo možné v posuzované věci dospět k závěru, že tyto námitky jsou důvodné, na závěru o nepřípustnosti dovolání by se nemohlo nic změnit; vady podle §241a odst. 2 lit. a) o. s. ř. jsou v dovolacím přezkumu relevantní jen za předpokladu, že dovolání je jinak přípustné.
V posuzované věci šlo o to, zda, z pohledu stěžovatelkou uplatněných dovolacích námitek, je rozhodnutí odvolacího soudu zásadního právního významu. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že tomu tak není zčásti proto, že tyto námitky jsou zde nepřípustné, zčásti proto, že neotevírají zobecnitelný (pro všeobecnou soudní praxi užitelný) problém. Ten, přestože již byl vyřešen, stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu předestřela.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. E 1552/95. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelce byla platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 6. října 1994, sp. zn. 81 Ro 439/94, stanovena povinnost zaplatit oprávněné částku přesahující 100.000.000 Kč. Oprávněná z tohoto rozhodnutí se obrátila na soud, aby nařídil výkon rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 8 vydal rozhodnutí dne 14. října 1996 pod sp. zn. E 1552/95. Městský soud v Praze jej dne 20. října 1997 pod sp. zn. 35 Co 518/97, potvrdil. Dne 27. července 2001 vydal Obvodní soud pro Prahu 8 nové rozhodnutí, kterým odmítl návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala shora označené odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze dne 25. března 2002, sp. zn. 18 Co 531/2001. Následnému návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 8 vyhověl usnesením ze dne 15. května 2002, č.j. E 1552/95-195, ve znění opravného usnesení ze dne 29. května 2002, č. j. E 1552/95-199. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání o kterém Nejvyšší soud ČR rozhodl usnesením ze dne 26. června 2003, sp. zn. 20 Cdo 1492/2002, napadeným ústavní stížností. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. května 2002 o zastavení výkonu rozhodnutí bylo potvrzeno Městským soudem v Praze dne 30. září 2003, sp. zn. 19 Co 458/2003, 19 Co 459/2003.
Je tedy zřejmé, že v současné době není proti stěžovatelce nařízen výkon rozhodnutí. Stěžovatelka není od 13. listopadu 2003, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. května 2002, omezena v nakládání s nemovitostmi, jejichž prodej byl předmětem výkonu rozhodnutí. Existuje tedy stav, kterého se stěžovatelka domáhala podaným dovoláním, jakož i podanou ústavní stížností.
Ústavní soud neshledal tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy v postupu Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatelka nebyla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je citovanými normami zaručeno a jak bylo právo na spravedlivý proces Ústavním soudem opakovaně vyloženo. Pokud je stěžovatelka přesvědčena, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že soudy v řízení dospěly k jinému právnímu závěru než je její, a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.předsedkyně senátu