ECLI:CZ:US:2002:4.US.471.02
sp. zn. IV. ÚS 471/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti K. J., L. J., a P. J., zastoupených JUDr. J. V., advokátem, proti postupu Finančního ředitelství v Hradci Králové při ověřování splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí ze dne 16. 9. 1996, čj. FŘ/1738/110/96/KA, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 10. 7. 2002 doručena ústavní stížnost proti postupu Finančního ředitelství v Hradci Králové při ověřování splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí ze dne 16. 9. 1996, čj. FŘ/1738/110/96/KA. Uvedené finanční ředitelství dopisem ze dne 17. 5. 2002, čj. 2305/030/2002-1, stěžovatelce K. J. sdělilo, že neplatnost cit. rozhodnutí nelze osvědčit a že za nesprávné považuje své rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, čj. 5895A/110/99-Sch.. Dále uvedlo, že podle §55b daňového řádu (zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) zajistí urychlené přezkoumání svého pravomocného rozhodnutí a podle výsledku (právního názoru Ministerstva financí) celou záležitost dořeší.
Stěžovatelé tvrdí, že postupem Finančního ředitelství v Hradci Králové bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného základního práva domáhat se svých práv, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Zásah spatřují v tom, že správní orgán nesplnil svoji zákonnou povinnost ověřit splnění podmínek neplatnosti svých vydaných rozhodnutí, ač k tomu byl navrhovatelem (patrně některým ze stěžovatelů) vyzván a takovou povinnost mu zákon ukládá v ust. §32 odst. 7 daňového řádu. Tím správní orgán porušil i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť neuplatnil státní moc způsobem, který stanoví zákon. Tímto došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci, který vzhledem k neexistenci vykonatelného správního rozhodnutí nelze rozporovat opravnými prostředky daňového řízení a správního soudnictví a věc je nutno předložit Ústavnímu soudu. Stěžovatelé popsali dosavadní průběh daňového řízení a vyjádřili své přesvědčení, že předmětné rozhodnutí je neplatné a uvedli důvody, v čem namítanou neplatnost spatřují.
Finanční ředitelství v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se neztotožňuje s názorem stěžovatelů na výklad ust. §37 daňového řádu. Je toho názoru, že předmětné správní rozhodnutí obsahovalo správné označení správce daně a proto nesdílí názor stěžovatelů o neplatnosti tohoto rozhodnutí.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelé především nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). I když proti sdělení ze dne 17. 5. 2002, čj. 2305/030/2002-1, není přípustný řádný opravný prostředek, z cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že sdělení finančního ředitelství, že neshledal důvody pro postup dle ust. §32 odst. 7 daňového řádu, tedy že neověří splnění podmínek neplatnosti správního rozhodnutí, takového zásahu samo o sobě schopné není. Přijetí výkladu, že se jedná o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech, by ve svých důsledcích znamenalo, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke zvrácení rozhodnutí o vyměření daně (odvolání, správní žaloba), ale formou zcela specifického institutu de facto obejít veškeré lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu či dokonce k Ústavnímu soudu.
Pokud jde o namítaný postup správce daně, který neshledal důvod zahájit řízení o osvědčení neplatnosti dle §32 odst. 7 daňového řádu, Ústavní soud odkazuje ¨též na judikaturu obecných soudů. Dané věci se týká např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998 ve věci sp. zn. 30 Ca 177/97 (FaU. 98, 12: 776), dle něhož podle §32 odst. 7 daňového řádu je nepochybné, že pokud chybí v rozhodnutí vydaném v daňovém řízení některá z ostatních základních náležitostí (§32 odst. 2 daňového řádu, mimo ty, jejichž zhojení upravuje §32 odst. 4 a 6 daňového řádu), které podle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případě, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. To musí samozřejmě učinit rozhodnutím. Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. Uvedený názor považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní a takto ve věci stěžovatelky správní orgán také postupoval. Ústavní soud dále odkazuje na nález pléna ze dne 17. 11. 1998 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/98, zveřejněný pod č. 300/1998 Sb., ve kterém se vyjádřil k ústavnosti ust. §32 odst. 7 daňového řádu.
Výše uvedené důvody vedly Ústavní soud též k tomu, že nevyžadoval po stěžovatelích upřesnění okruhu účastníků řízení o ústavní stížnosti, vzhledem k tomu, že sdělení Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2002, čj. 2305/030/2002-1, je adresováno toliko K. J.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj