ECLI:CZ:US:2001:4.US.48.01
sp. zn. IV. ÚS 48/01
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti S. K. Š., spol. s r.o., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2000, čj. 30 Ca 180/2000-27, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11.
2000, čj. 30 Ca 180/2000-27, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení shora označeného usnesení krajského soudu, jímž bylo
řízení o správní žalobě stěžovatelem podané proti rozhodnutí
Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2000, čj.
3323/130/2000-Do, zastaveno proto, že nebyl včas zaplacen soudní
poplatek. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě
uvedl, že soudní poplatek skutečně nebyl zaplacen zároveň
s podáním správní žaloby, výzva k jeho zaplacení však byla
doručena pouze jeho zástupci, který byl výslovně vyzván
k zaplacení soudního poplatku do 8 dnů od jejího doručení, přitom
obsahovala rovněž poučení, že nebude-li soudní poplatek ve
stanovení lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Právní zástupce
stěžovatele pak soudní poplatek zaplatil způsobem mu uloženým
a tiskopis odevzdal k poštovní přepravě dne 1. 11. 2000.
Stěžovateli však výzva k zaplacení soudního poplatku s poučením
doručena nebyla. Právě s ohledem na tuto skutečnost stěžovatel je
přesvědčen o tom, že výzva nebyla způsobilá vyvolat právní účinky,
které s ní krajský soud spojil, když řízení zastavil, a to proto,
že neukládala povinnost přímo stěžovateli, ale nesprávně jeho
zástupci. Podle názoru stěžovatele nelze zaměňovat výzvu právnímu
zástupci s výzvou účastníkovi řízení, doručenou mu prostřednictvím
právního zástupce. Své přesvědčení o povinnosti soudu vyzvat přímo
stěžovatele, nikoliv jeho právního zástupce, pak stěžovatel
dovozuje i z toho, že na rozdíl od úpravy §32 odst. 3 o.s.ř.,
platného v době sepisu ústavní stížnosti, neobsahoval tento
v době učinění předmětné výzvy žádné ustanovení, které by
předpokládalo, že soudy mohou splnit svoji povinnost vůči
účastníkovi řízení, poučí-li či vyzvou-li jeho zástupce.
Neexistence uváděné procesně právní úpravy v době učinění výzvy,
dle názoru stěžovatele, umožňuje na podporu jeho závěru použít
analogie s hmotněprávními úkony, kdy i kdyby byl účastník takového
úkonu zastoupen, nebylo by možno vyzvat jeho právního zástupce,
aby on osobně například vyklidil pronajatý byt či vydal nějaké
plnění a dovozovat z toho, že byl řádně vyzván zastoupený.
Z uvedeného pak stěžovatel dovozuje, že dosud nebyl vyzván soudem
k zaplacení soudního poplatku, a krajský soud svým postupem tím,
že uložil výzvou povinnost někomu, koho nestíhala, a z důvodu
nesplnění této povinnosti někým, koho nestíhala, odňal napadeným
usnesením stěžovateli právo na soudní ochranu, když rozhodl
o zastavení soudního řízení. Stěžovatel proto s tvrzením, že
uvedeným postupem došlo k porušení ústavně zaručených práv čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 věty prvé Ústavy
ČR navrhuje zrušení napadeného usnesení.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k obsahu
ústavní stížnosti kromě důvodů, uvedených již v napadeném
rozhodnutí, k námitce stěžovatele, týkající se nedoručení výzvy
samotnému účastníkovi řízení, uvedl, že jeho postup byl v souladu
s ustanovením §49 odst. 1 o.s.ř. V daném případě totiž byla
povinnost zaplatit soudní poplatek uložena stěžovateli přímo
ustanoveními §2 a §4 zákona o soudních poplatcích, a tato
povinnost vzniká již podáním žaloby [§4 písm. a) zmíněného
zákona] a ke stejnému datu je poplatek i splatný. Výzva krajského
soudu tedy měla charakter pouhého upozornění na nesplnění
povinnosti se současným stanovením náhradní lhůty k plnění,
a nelze ji tedy považovat za rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli
uloženo něco vykonat, jak to má na mysli ustanovení §49 odst. 1
o.s.ř. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako
nedůvodná zamítnuta, pokud nebude shledán důvod pro její
odmítnutí.
Ústavní stížnost není důvodná.
Po zjištění, které Ústavní soud učinil ze spisu Krajského
soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 180/2000, totiž zjištění, že
výzva k zaplacení soudního poplatku byla skutečně doručena pouze
právnímu zástupci stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že shodnou
problematiku řešil již ve svých nálezech, sp. zn. IV. ÚS 238/99,
II. ÚS 217/2000, II. ÚS 177/2000, kdy s poukazem na §2 odst. 5,
§4 a §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů, učinil závěr o tom, že zaplacení
soudního poplatku je úkon, který může, resp. by měl, osobně
vykonat poplatník, jímž je stěžovatel, a tudíž se ustanovení §49
odst. l věta druhá o.s.ř. vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního
poplatku, kterou je tak třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale
i účastníkovi samému. Ústavní rozměr takovéhoto postupu
v uvedených věcech Ústavní soud spatřoval v tom, že porušení §49
odst. 1 o.s.ř., jež v konečném důsledku vede k zastavení řízení,
představuje zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat
se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod i porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy
povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům. I v nyní posuzované věci, která je
srovnatelná, je třeba odkázat na důvody, uvedené v označených
rozhodnutích Ústavního soudu, a to tím spíše, že plénum Ústavního
soudu, které se dne 18. 4. 2001 zabývalo návrhem I. senátu na
přijetí odlišného stanoviska - v podstatě podporujícího postup
obecného soudu - setrvalo na názoru shora vyjádřeném. Napadené
usnesení bylo proto z uvedených důvodů pro rozpor s čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod zrušeno [§82 odst. 1 a odst.
3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. května 2001