ECLI:CZ:US:2013:4.US.4801.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4801/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Eriky Kořínkové, zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem na adrese Praha 5, Plzeňská 4, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 16. června 2011 č. j. 15 Co 325/2011-161 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012 č. j. 25 Cdo 3924/2011-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2012, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že pokud senát Ústavního soudu, kterému věc připadne podle rozvrhu práce, shledá, že nelze vyhovět návrhu stěžovatelky na zrušení napadených rozhodnutí, protože tomu brání dikce §449 a dalších ustanovení občanského zákoníku a ústavně konformní výklad není možný, protože by zakládal neexistující nárok, pro tento případ navrhuje, aby věc byla postoupena plénu Ústavního soudu k rozhodnutí o neústavnosti ustanovení §449 občanského zákoníku. Tento svůj návrh však stěžovatelka neuvedla v petitu ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 1 C 16/2010 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatelka se společně s otcem nezletilého syna domáhala náhrady škody po žalované Nemocnici Pelhřimov, příspěvkové organizaci, žalobou podanou na základě ustanovení §449 občanského zákoníku dne 12. února 2010, a to zaplacení nákladů spojených s léčením jejich nezletilého syna ve výši 411 200,- Kč spolu s úrokem z prodlení jako nákladů na péči o těžce zdravotně postiženého syna za období od 1. září 2008 do 31. prosince 2009 a ve výši 56 943,- Kč s úrokem z prodlení jako nákladů na cesty uskutečněné za účelem dopravy nezletilého syna do speciální školy za období od 1. září 2008 do 31. prosince 2009. Důvodem žaloby bylo uplatnění nároku na náhradu za celodenní osobní péči poskytovanou bezplatně jejich nezletilému synovi, který byl v důsledku pochybení žalovaného zdravotnického zařízení vážně poškozen na zdraví a je zcela odkázán na péči druhých osob.
3. Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 28. ledna 2011 č. j. 1 C 16/2010-119 uložil žalované zaplatit stěžovatelce částku 386 200,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, co do částky 25 000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl, dále uložil povinnost žalované zaplatit stěžovatelce a otci nezletilého částku 30 917,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a co do částky 26 026,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl. K odvolání podanému žalovanou Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Na základě dovolání podaného stěžovatelkou Nejvyšší soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání zamítl. Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem dovodil, že úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou podřaditelné pod ustanovení §449 občanského zákoníku, jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného. Odškodnění jiných nákladů, spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost, platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná okolnost, že stěžovatelka osobně poskytuje péči poškozenému, tak nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu §449 občanského zákoníku.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu a namítala, že podle jejího názoru v případě poskytování péče těžce zdravotně postižené osobě a při současné absenci poskytnutí finanční náhrady za tuto péči ze strany poškozeného, jsou třetí osoby péči poskytující aktivně legitimovány k uplatnění nároku, neboť při správném výkladu ustanovení §449 odst. 3 občanského zákoníku je třeba pod pojmem "vynaložení" nákladů chápat i vynaložení ošetřovatelské práce odpovídající hodnoty. Stěžovatelka k tomu odkázala na judikaturu obecných soudů i Nejvyššího soudu, která podle jejího názoru znamená obrat z předchozí judikatury, přičemž různá právní řešení stejné právní otázky ve srovnatelných případech zcela logicky vyvolávají úvahy o možnosti změny judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelka má za to, že pokud o její věci rozhodl tentýž senát Nejvyššího soudu 25 Cdo způsobem, který podle jejího názoru je založen na odchylném právním názoru, než který vyplývá z rozsudku téhož senátu Nejvyššího soudu ve věci 25 Cdo 2127/2006 a i z rozhodnutí ve věci sp. zn. 23 Cdo 312/2010, věc stěžovatelky nepostoupil k rozhodnutí tzv. velkému senátu Nejvyššího soudu, porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na zákonného soudce a již jen tato skutečnost by měla být sama o sobě postačujícím důvodem pro zrušení rozsudku Nejvyššího soudu. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu, kupř. na nálezy vydané pod sp. zn. II. ÚS 3168/09, II. ÚS 635/09, IV. ÚS 2170/08, IV. ÚS 738/09I. ÚS 1783/10, IV. ÚS 738/09, IV ÚS 613/06 a III. ÚS 205/97.
5. Ústavní soud doručil ústavní stížnost účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
6. Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 6. května 2013 uvedl, že rozhodnutí dovolacího soudu je založeno na názoru (vycházejícím z odborné literatury), že dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně vymezený komplex práv na její náhradu, respektive zmírnění, jejichž úprava je obsažena v ustanoveních §444 až 449a občanského zákoníku, z těchto práv přichází v úvahu uplatněný nárok podřadit pouze pod §449 občanského zákoníku - náklady spojené s léčením. Náhradu těchto nákladů může uplatňovat i osoba odlišná od poškozeného, avšak pouze za předpokladu, že takové náklady vynaložila a že jde skutečně o náklady spojené s léčením poškozeného, tj. že jejich účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného. Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná právní úprava neumožňuje. Dovolací soud odkázal v této souvislosti na shodný právní názor vyjádřený v jeho rozsudku sp. zn. 25 Cdo 4576/2008 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, jímž byla ústavní stížnost proti citovanému rozsudku odmítnuta a v němž se Ústavní soud ztotožnil s názorem, že výše uvedené předpoklady odškodnění splněny nebyly.
7. Podle názoru Nejvyššího soudu lze námitky stěžovatelky ve stručnosti shrnout takto:
a/ Dovolacím soudem citované rozhodnutí Ústavního soudu je pouze usnesením, přičemž všeobecně závazné jsou pouze nálezy Ústavního soudu, a v současné době jsou podány ústavní stížnosti proti dalším obdobným rozhodnutím obecných soudů, o nichž dosud nebylo rozhodnuto a které navíc nejsou skutkově ani procesně totožné, proto uvedenou problematiku nelze považovat za judikatorně uzavřenou.
b/ V rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 a 23 Cdo 312/2010 byly žalobcům obdobné nároky přiznány, pojišťovny uvedené nároky mimosoudně odškodňují a některé soudy prvního stupně a soudy odvolací obdobné nároky uznaly.
c/ Stěžovatelka výklad §449 odst. 1 občanského zákoníku zaujatý dovolacím soudem považuje za nepřiměřeně restriktivní, nespravedlivý, formalistický a ústavně nekonformní. Má za to, že léčením je třeba rozumět veškeré úkony, které směřují i jen k udržení zdravotního stavu poškozeného, neboť u trvale závažně poškozených osob není naděje na obnovu či zlepšení zdravotního stavu. Dle jejího názoru jsou v případě poskytování bezplatné péče aktivně legitimováni k uplatnění nároku osoby, které tuto péči poškozenému poskytují (neboť samotnému poškozenému žádná škoda nevzniká) a jimž by se mělo dostat finančního ekvivalentu hodnoty jimi vykonávané péče.
d/ Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se od svých rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 a 23 Cdo 312/2010 odchýlil, aniž předložil věc k rozhodnutí velkému senátu, čímž ve smyslu judikatury Ústavního soudu porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce.
8. K jednotlivým okruhům námitek sdělil Nejvyšší soud následující vyjádření:
a/ Usnesení Ústavního soudu sice není závazné, přesto je-li v něm senátem Ústavního soudu vysloven závěr, že rozhodnutí obecných soudů založené na určitém právním názoru je ústavně konformní, nemají obecné soudy důvod v následné rozhodovací praxi považovat uvedený názor za ústavně rozporný. Kromě toho Ústavní soud dne 5. prosince 2012 vydal nález sp. zn. IV. ÚS 444/11, v němž vyslovil závěr, že nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby je samostatným nárokem v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví, k jehož uplatnění je aktivně legitimována poškozená osoba bez ohledu na to, zda o ni bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli (neuplatní se tedy §449 odst. 3 občanského zákoníku). Usnesením ze dne 20. března 2013 sp. zn. II. ÚS 2963/12, byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1837/2011 v obdobné věci (nárok syna na náhradu za péči o těžce postiženého otce) - v odůvodnění Ústavní soud odkázal na své usnesení sp. zn. II. ÚS 2523/11 i na nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 s tím, že závěry v nich obsažené nejsou v rozporu, když důvodem neúspěšnosti žaloby byl nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce. Ačkoli lze mít pochybnosti, zda Ústavní soud v uvedeném nálezu nevybočil ze standardně deklarované nepříslušnosti k výkladu "jednoduchého" (podústavního) práva a zda dostatečně uvážil všechny důsledky svého zásahu do koncepce náhrad újmy na zdraví a ačkoli stěží lze souhlasit s názorem, že uplatněný nárok má povahu opětujícího se plnění, a mohl by tak být přiznán ve formě tzv. renty, tj. i do budoucna, (srov. též nález ze dne 16. ledna 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12) - což však v projednávané věci není významné - uvedená judikatura (pokud na jejích závěrech Ústavní soud setrvá) postačuje k tomu, aby ústavní stížnost byla shledána (zjevně) bezdůvodnou.
b/ Stěžovatelka se mýlí, pokud má za to, že jí citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahují odlišný právní názor od toho, jenž je vyjádřen v ústavní stížností napadeném rozsudku. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2127/2006 a v usnesení sp. zn. 23 Cdo 312/2010 se dovolací soud nemohl zabývat opodstatněností základu uplatněného nároku a zabýval se (v mezích dovolacích námitek) pouze jeho výší. Stěžovatelkou citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou dovolacímu soudu známa, i kdyby však obsahovala odlišné názory, pak stejně jako odlišná praxe pojišťoven nejsou pro rozhodnutí dovolacího soudu (jemuž přísluší sjednocování soudní praxe) relevantní.
c/ Jde o výklad podústavního práva, jehož sjednocování přísluší Nejvyššímu soudu, a námitky jsou navíc vzhledem k argumentaci uvedené shora pod bodem a/ bez významu.
d/ Vzhledem k tomu, že nejde o rozpornou judikaturu, nebyl důvod k předložení věci velkému senátu.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, popřípadě jako nedůvodná zamítnuta.
9. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako účastník řízení ve stanovené 30 denní lhůtě své vyjádření k ústavní stížnosti nepodal.
10. Nemocnice Pelhřimov, příspěvková organizace, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 17. května 2013 navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, neboť napadená rozhodnutí vychází z ustanovení §449 odst. 1 občanského zákoníku, který i respektují. Úkony, které stěžovatelka požaduje uhradit, nejsou podle jejího názoru léčením, nýbrž úkony nahrazující nedostatek soběstačnosti poškozeného.
11. Ústavní soud doručil uvedená vyjádření Nejvyššího soudu a žalované Nemocnice Pelhřimov, příspěvkové organizace, stěžovatelce na vědomí. Stěžovatelka ve stanovené lhůtě 15 dnů k nim repliku nepodala.
12. Ústavní soud především připomíná, že mu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud tak není další instancí v systému všeobecného soudnictví, nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
13. Ústavní soud opakovaně ve své dosavadní judikatuře výslovně zdůraznil, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu. Proto přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu vymezeném v petitu ústavní stížnosti, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Ústavní soud konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, v rozhodnutích napadených ústavní stížností neshledal. Ústavní soud ze soudního spisu ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí pak vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí a polemizuje se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Nejvyšší soud pak stěžovatelce podrobně vysvětlil, z jakých důvodů bylo dovolání zamítnuto. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.
15. Vzhledem k tomu, že orgánem sjednocujícím judikaturu obecných soudů je podle ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, Nejvyšší soud, je třeba zdůraznit, že by Ústavnímu soudu příslušelo zasahovat do projednávané věci pouze v případě, pokud by přijaté judikatorní závěry byly výsledkem svévolné interpretace aplikovaných právních norem, respektive pokud by takovou interpretaci bylo namístě hodnotit jako zjevně excesivní. K takovému závěru však Ústavní soud v dané věci nedospěl, a to ani ve světle závěrů stěžovatelkou dovolávaných nálezů, neboť právní závěry v nich vyjádřené na posuzovanou věc přímo nedopadají.
16. Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelky zaručeného ústavním pořádkem České republiky.
17. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 15. července 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu