ECLI:CZ:US:2002:4.US.49.02
sp. zn. IV. ÚS 49/02
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti společnosti B. a. s., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2001, čj. 30 Ca 331/99-31, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Celního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2001, čj. 30
Ca 331/99-31 se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2,
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v návaznosti na
čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze
dne 4. 8. 1999, sp. zn. 3603-0101-01/99, jímž byla na základě
odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Břeclav ze dne 10. 5.
1999, čj. 1062-0221/99, o dodatečném vyměření celního dluhu ve
výši 772.369,- Kč změněna celková výše celního dluhu na 758.721,-
Kč. Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel, který
v celním řízení vystupoval jako přímý zástupce na základě plné
moci, jím ve skutečnosti nebyl, neboť plná moc byla absolutně
neplatná. Tím, že projevil vůli navrhnout předmětné zboží do
celního režimu a přitom nebyl celní zástupce, podal tak celní
prohlášení jako deklarant a stal se dlužníkem ve smyslu ust. §238 odst. 3 zák. č. 13/1993 Sb., Celního zákona, v platném znění
(dále jen "celní zákon").
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje s uvedeným závěrem
nesouhlas a uvádí, že jako obchodní subjekt, který provozuje
dopravní, spediční a celní služby, uzavřel mandátní smlouvu a na
jejím základě převzal plnou moc k přímému zastupování v celním
řízení od osoby, vydávající se za zástupce firmy - C. P. D., která
se prokázala ověřenou kopií živnostenského listu. Tohoto
podnikatele zastupoval v celním řízení při dovozu zboží
z Rakouska, kdy dne 20. 2. 1997 jako zástupce deklaranta firmy C.
P. D. podal celní prohlášení na propuštění zboží, deklarovaného
jako přípravky proti zamrzání, do režimu volného oběhu. Následně
pak bylo zjištěno, že se jedná o roztok kvasného lihu a přípravek
byl chybně zařazen v rámci celního sazebníku a že firma C. P. D.
právně neexistuje, přičemž živnostenský list i ověření jeho
fotokopie jsou zfalšovány. Řízení o celním deliktu bylo zastaveno,
neboť ze strany stěžovatele se neprokázalo žádné zavinění při
vystavení celního prohlášení s nesprávným údajem o zařazení zboží
dle celního sazebníku.
Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v nezajištění
spravedlivé ochrany jeho práv a oprávněných zájmů, neboť soud
nezohlednil jeho tvrzení, že pokud jednal v dobré víře jako přímý
zástupce deklaranta a v době zastupování nevěděl, že mandatář jako
subjekt neexistuje, nemůže být deklarantem on sám. Vzhledem
k tomu, že se zbožím před ani po propuštění do volného oběhu
vlastnicky ani jinak nedisponoval, uložením povinnosti k úhradě
celního dluhu mu bylo uloženo více povinností, nežli měl
odpovídajících práv. Dle názoru stěžovatele je právním následkem
neexistence přímého zastoupení z důvodů neplatnosti plné moci
neplatnost celního prohlášení. Činí-li v neexistujícím přímém
právním zastoupení právní subjekt určitý úkon, je jediným možným
důsledkem neplatnost i tohoto úkonu a nikoliv připsání právních
účinků tohoto úkonu zástupci, jak učinil krajský soud.
Poukazuje dále na to, že soud mu upřel ochranu dobré víry, že
jednal jako přímý zástupce, když v rozsudku tvrdí, "že tím, že
stěžovatel učinil ve smyslu §107 odst. 1 celního zákona celní
prohlášení, projevil i vůli navrhnout předmětné zboží k propuštění
do příslušného režimu a jelikož nebyl v postavení přímého
zástupce, podal celní prohlášení jako deklarant", a naopak účinky
ochrany dobré víry uznal na straně celních orgánů, když
nezpochybnil jejich tvrzení, že v době podání celního prohlášení
neměly na základě předložených ověřených dokladů o existenci firmy
deklaranta - stejných jaké byly předtím rovněž předloženy
stěžovateli - důvodu pochybovat o právní existenci deklaranta,
a tudíž ani jeho přímého zastoupení stěžovatelem. Tímto
rozlišováním se dle názoru stěžovatele soud dopustil porušení
zásady, podle níž jsou si všichni účastníci řízení rovni, jak
vyplývá z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Konečně pak v jednání celních orgánů, které vyvolalo stav,
o jehož nápravu stěžovatel usiloval podáním žaloby ke Krajskému
soudu v Brně, lze pak podle stěžovatele dále spatřovat porušení
čl. 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech. V písm. b) tohoto ustanovení se přiznává každé osobě
nárok na účinnou právní ochranu tímto Paktem uznaných práv,
vyplývajících z příslušných právních norem státu. Ukládá v této
souvislosti státům - signatářům Paktu - povinnost zajistit, aby
příslušné orgány tuto ochranu prosazovaly, jakmile je poskytnuta.
Při zajištění tohoto závazku v hierarchii správních orgánů připadá
v rámci vztahů nadřízenosti a podřízenosti nezanedbatelné místo
interním instrukcím, vydávaným nadřízenými orgány pro orgány
podřízené. V této souvislosti pak upozorňuje na metodický pokyn,
vydaný Ministerstvem financí - Generálním ředitelstvím cel, první
odbor pod č. 4/1997, který řeší otázku postupu celních úřadů
v případě, kdy celní prohlášení je podáno osobou, která právně
neexistuje, takto:
"Přijetí celního prohlášení a propuštění zboží
do navrženého celního režimu v případech, kdy je v celním
prohlášení jako deklarant uvedena osoba, která právně neexistuje
nebo jestliže je celní prohlášení podáno a podepsáno osobou, která
není oprávněna za deklaranta-právnickou osobu jednat, je důvodem,
pro který musí celní úřad vydat deklaratorní rozhodnutí
o neplatnosti. Vydáním deklaratorního rozhodnutí o neplatnosti se
v těchto případech věc vrací do stadia před přijetím celní
prohlášení". Celní orgány v daném případě nejenže svou nečinností
- nevydáním rozhodnutí o neplatnosti - neposkytly ochranu
stěžovateli, jednajícímu v dobré víře, ale založily zcela
nepřípustně právní fikci, podle níž na stěžovatele pohlížely jako
na deklaranta, a jejich jednání je tak podle stěžovatele možno
posuzovat jako neprosazování poskytnuté ochrany v intencích
závazku, vyplývajícího z výše uvedeného článku Paktu.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
právně spornou otázkou v dané věci je podle ústavní stížnosti
posouzení důsledků úkonu, učiněného v celním řízení
v neexistujícím přímém zastoupení. Zatímco v žalobě bylo tvrzeno,
že žalobce jednal jako přímý zástupce z důvodu dobré víry,
v ústavní stížnosti je uváděno, že tím, že učinil celní prohlášení
v neexistujícím přímém zastoupení, učinil úkon, kterému nelze
připsat právní účinky ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 celního
zákona, tedy že jde o neplatné celní prohlášení. Soud se s tímto
stanoviskem stěžovatele neztotožňuje, když podle názoru soudu je
nepochybné, že stěžovatel nepodával celní prohlášení vzhledem
k absolutní neplatnosti zmocnění k zastupování jako přímý
zástupce. Celní prohlášení tedy učinil bez zmocnění, jako osoba,
která zajistila předložení zboží se všemi doklady stanovenými
celními předpisy, které upravují režim, do kterého je zboží
navrženo (§107 odst. 1 celního zákona). Tímto jednáním se stal
deklarantem ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. n) zmíněného
zákona, tudíž osobou odpovědnou za celní dluh (§238 odst. 3
celního zákona).
Celní ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti
argumentovalo obdobně jako ve svém rozhodnutí a zejména
zdůraznilo, že právní vztah, ve kterém se stěžovatel dovolává
dobré víry v existenci subjektu C. P. D., je právním vztahem pouze
mezi ním a jmenovaným subjektem. K námitkám týkajícím se
Metodického pokynu č. 4/1997 uvedlo, že v daném případě nešlo beze
zbytku o případ neexistence deklaranta, za deklaranta jednal přímý
zástupce a dále, že se jedná o akt metodického řízení mající
doporučující charakter, který nelze zaměňovat se závaznými akty
řízení a dovozovat z jeho nerespektování pochybení celního orgánu.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 331/99,
a materiálů Celního ředitelství Brno a Celního úřadu Břeclav,
Ústavní soud zjistil následující skutkové a právní okolnosti
případu.
Dne 20. 2. 1997 podala společnost ČSAD B., a.s. (předchozí
obchodní jméno stěžovatele), jakožto zástupce deklaranta firmy C.
P. D., na základě písemného zmocnění k přímému zastupování celní
prohlášení s návrhem na propuštění zboží - přípravky proti
zamrzání, zařazené do podpoložky 38200000 celního sazebníku, do
režimu volného oběhu. Jako vývozce byla označena rakouská firma
A.A. O. A.-A., Handelsges. m.b.h., , jako příjemce a deklarant C.
P. D., Brno. Na základě zjištění českých a rakouských celních
orgánů však vyšlo najevo, že ve skutečnosti nebylo dovezeno zboží
uvedené v celním prohlášení ze dne 20. 2. 1997, evid. č.
10263027-00468-5, protože ve skutečnosti se jednalo o roztok
kvasného lihu s obsahem alkoholu 96,6 %, a toto zboží mělo být
zařazeno do podpoložky 2207100020 celního sazebníku.
Šetřením bylo také zjištěno, že společnost C. P. D. právně
neexistuje. Kopie živnostenského listu byla Živnostenským úřadem
Brno - Vinohrady označena za falzifikát a rovněž notářské ověření
této kopie bylo nepravé, neboť zde uvedený notář v Brně nepůsobí
a nikdy nepůsobil.
Rozhodnutím Celního úřadu Břeclav ze dne 10. 5. 1999, čj.
1062-0221/99, byl pak stěžovateli vyměřen celní dluh ve výši
772.369,- Kč (jeho výše byla posléze rozhodnutím odvolacího orgánu
změněna na 758.721,- Kč) s odůvodněním, že pokud zmocnitel právně
neexistuje, nemůže ani platně provádět právní úkony, a proto je
třeba na přímého zástupce pohlížet jako na osobu, která podala
celní prohlášení vlastním jménem a na vlastní účet a jako taková
odpovídá za vznik celního dluhu. S uvedeným závěrem se v podstatě
ztotožnilo i celní ředitelství v odůvodnění svého rozhodnutí,
kterým nebylo vyhověno odvolání stěžovatele.
Krajský soud v Brně pak v odůvodnění ústavní stížností
napadeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na
přezkoumání rozhodnutí celního ředitelství, dovodil, že
stěžovatel, ač jako přímý zástupce v celním řízení vystupoval,
jím, s ohledem na absolutní neplatnost plné moci vystavené
neexistujícím subjektem, nebyl. Tím, že stěžovatel učinil ve
smyslu ust. §107 odst. 1 celního zákona předmětné celní
prohlášení, projevil ve smyslu ust. §105 odst. 4 celního zákona
i vůli navrhnout předmětné zboží k propuštění do příslušného
režimu a jelikož nebyl v postavení přímého zástupce, podal celní
prohlášení jako deklarant ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. n)
citovaného zákona. Tím se stal i dlužníkem ve smyslu ust. §238
odst. 3 celního zákona, neboť v řízení bylo prokázáno, že
z dosavadních šetření celních orgánů jednoznačně vyplynulo, že
v celním prohlášení nebyly uvedeny pravdivé údaje a clo a daně tak
nebyly uhrazeny v plné výši.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska
kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu
ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému
všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům
a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci
zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují
v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních
práv a svobod.
S ohledem na zjištěné skutečnosti Ústavní soud dospěl
k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených
v Listině základních práv a svobod, opravňující zásah Ústavního
soudu došlo, neboť postupem krajského soudu nebyla právům
stěžovatele poskytnuta dostatečná ochrana.
V dané věci bylo nesporné, že příjemcem zboží byla fyzicky
existující osoba (nebo osoby), která zboží do tuzemska dovezla,
převzala, a tím, že zaplatila v důsledku nesprávného zařazení
zboží do celního sazebníku nižší clo a daň, než odpovídalo
skutečně dovezenému zboží, došlo ke krácení příjmu státu
a obohacení se této osoby. Na této skutečnosti nic nemění to, že
jak bylo následně zjištěno, tato osoba, v příslušných dokladech
označená jako firma C. P. D., právně neexistuje.
Ze spisu dále vyplývá, že stěžovatel nebyl v postavení
vývozce či příjemce zboží, se zbožím nikdy vlastnicky nenakládal
a ve věci pouze zajišťoval na základě písemného zmocnění proclení
předmětného zboží. Řízení o celním deliktu vůči němu bylo
zastaveno, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustil porušení
celních předpisů.
Ve věci bylo dále nesporné, že jak stěžovatel, tak celní
orgány, v celním řízení konaném dne 20. 2. 1997, vycházely z plné
moci k přímému zastoupení, vystavené stěžovateli firmou C. P. D.
Tato firma je také na všech dokladech, včetně dokladů přepravních
a rakouských vývozních dokladů, označena jako deklarant a příjemce
zboží. Nevědomost stěžovatele (stejně jako celních orgánů)
o neplatnosti plné moci a právní neexistenci zmocnitele nebyla
účastníky řízení zpochybněna.
Ústavní soud má za to, že v dané věci byly v důsledku
nesprávné aplikace právních předpisů na zjištěný skutkový stav
a jejich výkladu vyvozeny ze strany celních orgánů právní závěry,
které byly se zjištěnými skutečnostmi v extrémním nesouladu,
přičemž vzhledem k tomu, že krajský soud při přezkoumávání žaloby
uvedené nedostatky nezjistil a napadené rozhodnutí nezrušil, je
namístě zásah Ústavní soudu. Dle ustálené judikatury Ústavního
soudu za protiústavní, porušující právo na spravedlivý proces, je
totiž třeba považovat i taková rozhodnutí, jež jsou postavena na
právním závěru soudu, který je v extrémním nesouladu s vykonanými
skutkovými zjištěními.
Celní zákon obsahuje právní úpravu, která důsledně rozlišuje
postavení, práva a povinnosti a odpovědnost osob zúčastněných na
celním řízení (deklarant, přímý, nepřímý zástupce, celní dlužník).
V projednávaném případě vystupoval jako deklarant, a tedy i osoba
odpovědná za vznik celního dluhu, subjekt označený jako firma
C. P. D. Během celního řízení nevznikly o její totožnosti žádné
pochyby a ve prospěch této, jejímž úmyslem bylo dovézt ve
skutečnosti jiné zboží než zboží, které bylo deklarováno
v průvodních dokladech, bylo vydáno celní povolení k propuštění
zboží do volného oběhu. K vybavení jeho proclení byl zmocněn
stěžovatel. Ten také vždy vystupoval jako přímý zástupce
deklaranta ve smyslu ust. §107 odst. 2 písm. a) celního zákona
a jak již uvedeno, jeho nevědomost o neplatnosti plné moci
a právní neexistenci deklaranta nebyla v řízení zpochybněna. Za
tohoto stavu je třeba zcela souhlasit s názorem stěžovatele, že
právním následkem později zjištěné neplatnosti plné moci
k přímému zastoupení (spočívající v tom, že byla udělena právně
neexistujícím subjektem) musí být neplatnost samotného celního
prohlášení. Za stavu, kdy stěžovatel nikdy neučinil žádný projev
vůle, z něhož by bylo patrno, že jedná vlastním jménem, anebo že
by prohlásil, že jedná jménem nebo ve prospěch jiné osoby bez
zmocnění, nelze rozšiřovat podmínky právní fikce, kterou
konstruuje ustanovení §107 odst. 3 věta druhá celního zákona,
a považovat stěžovatele za osobu jednající vlastním jménem a ve
svůj vlastní prospěch, a dále s ním tedy jednat jako
s deklarantem se všemi důsledky z toho plynoucími, jak to učinily
doposud ve věci rozhodující orgány veřejné moci.
Z obsahu spisu vyplývá, že úmyslem stěžovatele nebylo
vystupovat jako deklarant, či osoba, která svým jménem předkládá
zboží k proclení za deklaranta, ale jeho úmyslem zcela jednoznačně
bylo pouze splnit své povinnosti, vyplývající z postavení přímého
zástupce deklaranta. Nelze proto přijmout závěr soudu, že
stěžovatel tím, že učinil ve smyslu ust. §107 odst.1 celního
zákona celní prohlášení, projevil ve smyslu ust. §105 odst. 4
citovaného zákona i vůli navrhnout předmětné zboží k propuštění do
příslušného režimu, a že tak s ohledem na neplatnost plné moci
učinil jako deklarant. Právnímu úkonu stěžovatele, jednajícímu
jako přímý zástupce, nelze přisuzovat účinky, které jak je zřejmé
ze skutkových okolností, stěžovatel evidentně nezamýšlel, nehledě
k tomu, že stěžovatel, kterému nebylo nic známo o tom, že ve
skutečnosti je dováženo jiné zboží, ani nemohl mít vůli navrhnout
toto zboží (96,6 % líh) k propuštění do volného oběhu (§34 a 37
obč. zák.).
Extenzivním výkladem ust. §107 celního zákona nelze přenášet
odpovědnost za vznik celního dluhu na subjekt, který jednal vždy
pouze jako přímý zástupce deklaranta a sám veškeré své povinnosti
vyplývající z celního zákona splnil. I když celní zákon v ust. §107 odst. 1 připouští, že celní prohlášení může učinit každý, kdo
může v souladu s celními předpisy příslušnému celnímu úřadu
předložit zboží, na něž se celní prohlášení vztahuje, nebo zajistí
jeho předložení se všemi doklady stanovenými celními předpisy,
které upravují režim, do kterého je zboží navrženo, nelze toto
ustanovení vykládat účelově izolovaně a bez vazby na ostatní
ustanovení upravující celní řízení. Z žádného ustanovení celního
zákona pak nelze dovozovat možnost záměny či nástupnictví osob
v celním řízení - jejichž postavení je celním zákonem rozlišováno.
V této souvislosti nelze souhlasit se stanoviskem celního
ředitelství, vyjádřeným v odůvodnění jeho rozhodnutí, dle kterého
přes nepopiratelnou souvislost ve skutkových zjištěních, která
spojuje řízení o celním deliktu a řízení daňové, z odlišné právní
úpravy těchto řízení vyplývá, že výsledek jednoho řízení není
v řízení druhém prejudiciální otázkou, která by je nutně musela
ovlivnit či vázat. Ústavní soud má za to, že uvedené otázky je
třeba v konkrétních případech posuzovat ve všech jejich
souvislostech, již proto, že není bez dalšího možné, aby stát
nazíral na tentýž skutkový děj dvojím pohledem (srov. např. sp.
zn. IV.ÚS 460/2000).
Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel jak v odvolání proti
rozhodnutí celního úřadu, tak v žalobním návrhu, to, že nebyl
deklarantem ani celním dlužníkem, namítal a poukazoval na to, že
jednal v dobré víře, že v celním řízení vystupuje výhradně jako
přímý zástupce. Krajský soud však tentýž skutkový děj, tj. úmyslné
protiprávní jednání subjektu, označeného jako firma C. P. D.
(která uvedla v omyl jak stěžovatele, tak celní orgány), rozdílným
způsobem vyložil ve vztahu ke stěžovateli a rozdílným způsobem ve
vztahu k celním orgánům.
Ústavní soud tedy uzavírá, že v tomto konkrétním případě
stěžovatele nelze považovat za celního deklaranta, neboť nebyl
osobou, která zboží předložila celnímu úřadu ve smyslu ust. §107
odst. 1 a ust. §105 odst. 4 celního zákona, ani za celního
dlužníka, neboť nebyl osobou, která zboží nezákonně dovezla, ani
osobou, která poskytla informace, v jejichž důsledku nebylo dlužné
clo nebo jeho část vybráno, a která si byla vědoma nebo si měla
být vědoma, že informace nejsou pravdivé (§238 odst. 3 celního
zákona). V návaznosti na to, Ústavní soud uvádí, že za neexistence
Nejvyššího správního soudu je sám nucen ve věcech, které jsou
projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných
případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela
tomuto soudu, a proto z uvedených důvodů rozhodnutí krajského
soudu zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů], když dospěl k závěru, že
v řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nebyla
právům stěžovatele poskytnuta dostatečná ochrana (čl. 36 Listiny
základních práv a svobod).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. července 2002