ECLI:CZ:US:1998:4.US.490.97
sp. zn. IV. ÚS 490/97
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti 1) A. R., 2) RNDr. T. R., 3) B. M., 4) A. P., 5) J. D., všech zastoupených JUDr. R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 1997, čj. 37 Co 174/97-41, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 1993, čj. 47 C 142/92-26, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 1997, čj. 37 Co
174/97-41, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 11. 1993,
čj. 47 C 142/92-26, se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Brně, potvrzujícímu citované usnesení
Městského soudu v Brně o tom, že řízení se zastavuje, stěžovatelé
mimo jiné uvádějí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení
jejich ústavně zaručených práv zakotvených v článku 90 Ústavy ČR,
článku 36 Listiny základních lidských práv a svobod (dále jen
"Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako článku 11
odst. 1 Listiny. V projednávané věci jde o restituční nárok podle
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění
pozdějších předpisů, kterážto skutečnost měla se proto projevit
i v přístupu obecných soudů k případným chybám v označení
účastníka řízení, konkrétně žalované povinné osoby. Ve výpisu
z tehdejší evidence nemovitostí byla povinná osoba označena jako
Česká republika - Okresní úřad města Brna se sídlem v Brně,
a právě v této skutečnosti tkví důvod, proč žaloba stěžovatelů
směřovala proti Úřadu města Brna, který se stěžovateli také
jednal, faktické držení a užívání předmětných nemovitostí nikdy
nepopíral a pod uvedeným označením se stěžovateli vedl i vlastní
korespondenci. Také Městský soud v Brně jednal s Úřadem města Brna
jako s účastníkem řízení minimálně do dne 6. 4. 1993. Podle názoru
stěžovatelů nesplnil Městský soud v Brně povinnost zakotvenou
v ustanovení §5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."),
tj. nepoučil v naznačeném směru náležitým způsobem stěžovatele
o jejich procesních právech a povinnostech, a oba soudy navíc
nesprávně postupovaly i při aplikaci ustanovení §43 odst. 1 o. s.
ř. a nedodržely povinnost stanovenou v ustanovení §41 odst. 2 o.
s. ř., podle něhož každý úkon má být posuzován podle jeho obsahu.
Stěžovatelé poukazují rovněž na konstantní judikaturu Ústavního
soudu v takových případech a s odkazem na všechny důvody uvedené
v ústavní stížnosti domáhají se zrušení napadených usnesení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 28. 1. 1998
odkázal na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 28. 8. 1997.
Rovněž Městský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 2. 2. 1998
odkázal na odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Město Brno jako
vedlejší účastník řízení se tohoto postavení vedlejšího účastníka
vzdalo.
Z obsahu spisu 47 C 142/92 Městského soudu v Brně Ústavní
soud zjistil, že stěžovatelé žalobou došlou Městskému soudu v Brně
dne 30. 3. 1992 uplatnili u tohoto soudu restituční nárok
s odkazem na ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991
Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to proti žalovanému
označenému jako Úřad města Brna, odbor školství, mládeže
a tělovýchovy. Tento žalovaný se k podané žalobě také věcně
vyjádřil podáním ze dne 21. 4. 1992 a dalším podáním ze dne 29.
9. 1992 předložil některé listinné důkazy. Při jednání dne 6. 4.
1993 opravil zástupce stěžovatelů označení žalovaného na Magistrát
města Brna, přičemž současně poukázal na obtíže spojené s tímto
označením v souvislosti se zákonem o mimosoudních rehabilitacích,
neboť žalovaný předmětné nemovitosti skutečně drží. Městský soud
v Brně jednání dne 6. 4. 1993 odročil na neurčito za účelem
zjištění způsobilosti žalovaného k právům a povinnostem
a napadeným usnesením ze dne 10. 11. 1993 řízení podle ustanovení
§104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. zastavil pro neodstranitelný
nedostatek podmínek řízení s tím, že žalovaný nemá právní
subjektivitu, kterou může mít toliko obec (město Brno). K odvolání
stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením tak,
že usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech tohoto
usnesení uvedl krajský soud, že v oblasti územní samosprávy má
způsobilost mít práva a povinnosti jen obec, která je právnickou
osobou [§18 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku, §4 odst. 1
zákona č . 367/1990 Sb., o obcích]. Stěžovateli označený žalovaný
Úřad města Brna nemá tedy způsobilost být účastníkem řízení (§19
o. s. ř.) a takovou způsobilost nemá ani Magistrát města Brna
s působností obdobnou obecnímu úřadu.
Nedostatek způsobilosti být
účastníkem řízení nelze odstranit záměnou účastníků ani
přistoupením dalšího účastníka na straně žalovaného ve smyslu
ustanovení §92 odst. 1, 2 o. s. ř., neboť tak by se mohlo stát
pouze tehdy, byly-li by splněny podmínky řízení, tedy
i způsobilost být účastníkem řízení na straně dosavadních
účastníků řízení. Rozhodně pak nelze odstranit tento nedostatek
upřesněním žaloby v případě, že žalovaný je v žalobě označen tak,
že je nepochybné, kdo má být účastníkem řízení. Proto v tomto
případě nepřichází v úvahu postup podle ustanovení §43 o. s. ř.
Skutečnost, že stěžovatelé označili v návrhu přesně
a nezaměnitelně jako žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení, nezakládá totiž kvalifikovanou vadu podání ve
smyslu ustanovení §43 o. s. ř. Pokud stěžovatelé označili
žalovaného z hlediska ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. přesně
a úplně, nebyl důvod jim poskytovat poučení ve smyslu ustanovení
§5 o. s. ř.
Aplikace ustanovení §5 o. s. ř., upravujícího poučovací
povinnost soudů, stejně jako otázka, kdy nerespektování tohoto
ustanovení již implikuje porušení ústavně zaručených práv, je
Ústavním soudem posuzována způsobem, který lze označiti za
konstantní. V jednom z posledních nálezů, vztahujících se k této
problematice, a to ve věci sp. zn. I. ÚS 70/96 (ÚS ČR, Sbírka
nálezů a usnesení, svazek 7, str. 191), konstatoval Ústavní soud,
a to souhlasně v návaznosti na předchozí nálezy Ústavního soudu,
že uvedenou poučovací povinnost mají soudy zejména v těch
případech, kdy demokratická společnost se snaží alespoň částečně
zmírnit následky majetkových a jiných křivd vzniklých porušováním
obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Není
zajisté věcí soudu, aby účastníka poučoval o hmotném právu, to
však neznamená, že by zejména v těchto případech neměl soud
žalobce poučit vůbec ve věci správného označení účastníků, tedy
i v případě, že je žalován někdo, kdo nemá způsobilost být
účastníkem řízení.
Obecné soudy neměly tedy bez dalšího v projednávané věci
řízení podle ustanovení §104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. zastavit,
ale měly naopak postupovat v souladu s ustanoveními §43 odst.
1 a §140 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím také k tomu, že
předmětem řízení je restituční nárok, učinit vhodné opatření
směřující k odstranění nedostatku návrhu ve směru správného
označení žalovaného, a to tím spíše, že zástupce stěžovatelů při
jednání dne 6. 4. 1993 se netajil svými obtížemi při posouzení
právní subjektivity žalovaného účastníka. S ohledem na uvedené
skutečnosti a závěry lze proto mít za to, že v projednávané věci
došlo ze strany obecných soudů k porušení článku 36 odst. 1
Listiny, zaručujícího právo každého na spravedlivý proces, článku
90 Ústavy ČR, ukládajícího soudům, aby zákonným způsobem
poskytovaly ochranu právům, a konečně i článku 6 odst. 1 Úmluvy,
zakotvujícího právo na spravedlivé projednání věci, nikoli však
k porušení článku 11 odst 1 Listiny, neboť jak Ústavní soud již
vícekráte konstatoval, jde o vlastnické právo teprve
konstituované.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení shora uvedených ústavně zaručených práv podle ustanovení
§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. února 1998