ECLI:CZ:US:2013:4.US.4913.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4913/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Z. R., zastoupeného Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou, AK se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 7. 2012 č. j. 68 To 249/2012-549 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 4. 2012 č. j. 5 T 167/2010-532 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů, neboť v nich spatřoval porušení svého práva vlastnit majetek zakotveného v ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zároveň porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
Stěžovatel byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 8. 2011 pro spáchání trestného činu podvodu. Předmětným rozsudkem mu byla rovněž uložena povinnost nahradit škodu ve výši 409 000,- Kč poškozené Renatě Bouchalové (dále jen "poškozená"). Okresní soud v Přerově napadeným usnesením přiznal poškozené nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 160 093,20 Kč. Proti předmětnému usnesení podal stěžovatel stížnost, jež však byla usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zamítnuta.
Porušení výše citovaných ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy vycházely při výpočtu výše náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce poškozené z ustanovení §10 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ačkoliv ustanovení §154 odst. 1 ani §155 odst. 4 trestního řádu, která upravují povinnost odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škodu, sama pravidlo pro postup při určování výše náhrady nákladů neobsahují. Dle názoru stěžovatele tak v daném případě bylo nutno postupovat analogicky dle ustanovení §151 trestního řádu, jehož použití aplikaci ustanovení §10 odst. 5 advokátního tarifu vylučuje. Výše nákladů na přibrání zmocněnce se proto nemá odvozovat od výše přiznané náhrady škody, nýbrž má být vypočtena analogicky způsobem, jakým se stanoví náklady na obhájce obviněného v dané věci.
Stěžovatel zdůraznil, že v důsledku aplikace ustanovení §10 odst. 5 advokátního tarifu vznikají nepřiměřené rozdíly v přiznané odměně za právní zastoupení, neboť obhájci je účtována několikanásobně nižší odměna než zmocněnci poškozeného, přestože úloha obhájce je v trestním řízení daleko významnější a náročnější než role zmocněnce. Dle názoru stěžovatele je adhezní řízení pouhou součástí řízení trestního. K přiznání náhrady škody je nezbytný výrok o uznání viny z předmětného trestného činu a poškozený zde nenese důkazní břemeno, jelikož to leží na státním zástupci. Ten je povinen prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, v případě stěžovatele tedy i vznik "škody", jež je formálním znakem trestného činu podvodu.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Žádná takováto - a ani jiná - protiústavní pochybení odůvodňující zásah Ústavního soudu však ve věci zjištěna nebyla.
Ústavní soud nemůže přitakat námitce stěžovatele, podle níž absence zakotvení konkrétního pravidla pro výpočet náhrady nákladů vzniklých přibráním zmocněnce v ustanovení §154 odst. 1 a §155 odst. 4 trestního řádu zakládá důvod pro analogické použití ustanovení §151 trestního řádu. Předmětné pravidlo nepředstavuje mezeru v právu, neboť je v právním řádu obsaženo právě v ustanovení §10 odst. 5 advokátního tarifu, a není proto důvod uvažovat o vyplnění mezery cestou analogie. Aplikace příslušné podzákonné normy na případ stěžovatele je obecnými soudy řádně odůvodněna a její interpretace nepředstavuje extrémní vybočení z kautel ústavnosti. Postupu obecných soudů nelze proto z ústavního hlediska nic vytknout.
K povaze adhezního řízení Ústavní soud podotýká, že ačkoliv adhezní řízení nesporně je součástí trestního řízení a jeho výsledek je závislý na vyslovení viny obžalovaného, vykazuje specifika, jež je od samotného trestního řízení podstatně odlišují. Jeho předmětem je náhrada škody, jakožto soukromoprávní nárok poškozeného, a přestože má poškozený v mnohých případech usnadněné důkazní postavení v otázce vzniku škody, je vždy povinen dokázat výši vzniklé škody. Pakliže nejsou odstraněny pochybnosti o skutečné výši vzniklé škody, soud obžalovanému neuloží povinnost k její náhradě a odkáže poškozeného na uplatnění nároku v občanském soudním řízení. Význam obhájce obžalovaného v trestním řízení je nesporný, nelze jej však poměřovat s významem zmocněnce poškozeného v adhezním řízení, neboť se jejich úloha v řízení podstatně liší, když každý z nich hájí zcela jiný zájem svého mandanta.
Ústavní soud zdůrazňuje, že nastavení výše odměn za právní zastoupení je úkolem normotvůrce, který svou představu o vhodné úpravě jejich výpočtu vtělí do textu právního předpisu.
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby normotvůrcem přijaté řešení hodnotil. Pravidlo určení tarifní hodnoty pro výpočet odměny zmocněnce poškozeného v trestním řízení pro účely stanovení náhrady nákladů řízení je transparentně zakotveno v ustanovení §10 odst. 5 advokátního tarifu a lze uzavřít, že dané úpravě nelze z hlediska ústavní konformity nic vytknout.
Ústavní souladností napadených rozhodnutí nemohl otřást ani odkaz stěžovatele na jím citovaný doktrinární názor, a to nejen pro jeho zjevnou neaktuálnost ve vztahu k rozhodné právní úpravě, ale především pro nezávaznost ve vztahu k právním závěrům obecných soudů.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu