ECLI:CZ:US:2006:4.US.497.05
sp. zn. IV. ÚS 497/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem Praha 1, Na příkopě 23, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 6 Co 2873/2004 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 5 C 82/2003 spojené s návrhem na zrušení slov "nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům" v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Těžiště porušení ústavnosti stěžovatel spatřuje v nedostatcích důkazního řízení. Současně stěžovatel v souladu s ustanovením §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhl zrušení slov "nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům" v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o půdě").
Ústavní soud z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh zjistil, že obecné soudy opakovaně rozhodovaly o návrhu žalobců J. P. a spol. proti stěžovateli o přechod vlastnického práva stěžovatele k domu čp. 102 se stavební parcelou č. p. 109 zapsané na LV č. 62 pro k. ú. Masákova Lhota na žalobce. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích, napadeným ústavní stížností, soud I. stupně rozhodl tak, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalobce přechází. Krajský soud v Českých Budějovicích na základě odvolání žalobců proti výrokům o nákladech řízení a odvolání stěžovatele proti výroku o přechodu vlastnictví na žalobce rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal i dovolání a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005, dovolání zamítl. Stěžovatel v odvolání namítal, že obecné soudy učinily nesprávný závěr, že na předmětnou nemovitost se vztahuje zákon o půdě a dále okolnost, že na danou věc nebylo aplikováno ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, protože použil v dané věci právní předpis, který příslušný vztah upravuje a správně jej též vyložil a dovolání podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 5 C 82/2003 a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou a odkázal na své právní závěry uvedené v napadeném rozsudku.
Okresní soud v Prachaticích se vzdal svého práva k ústavní stížnosti se vyjádřit.
Vedlejší účastníci řízení, a to J. P., F. F., H. K. a J. T. doručili Ústavnímu soudu své společné vyjádření dne 7. 11. 2005. Vzhledem ke skutečnosti, že F. F., H. K. a J. T. nebyly ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupeny advokátem, nevzal Ústavní soud jejich vyjádření na vědomí. J. P. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že předmětný restituční spor trval 13 let. Za tuto dobu věc řešily soudy všech stupňů včetně soudu nejvyššího. Postupně byly v řízení zjišťovány a objasňovány veškeré skutečnosti, které mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé, včetně posouzení správné ceny předmětných nemovitostí i dobrých mravů v souvislosti s aplikací §3 odst. 1 obč. zák. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení, namítanou směrnici Ministerstva financí č. 10 soudy při svém rozhodování aplikovaly a lze mít jednoznačně za to, že ústavní stížností napadené rozsudky vycházely z důkladného zjištění skutečného stavu a řádného dokazování. Pokud se týká otázky dobrých mravů, touto se soudy zabývaly od roku 1998 a prováděly rozsáhlé dokazování, zda existují výjimečné okolnosti, které aplikaci odůvodňují. Závěrem vedlejší účastník řízení navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud zaslal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a J. P. stěžovateli k podání repliky. Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 19. 1. 2006 se podrobně vyjádřil k jednotlivým tvrzením J. P. a Krajského soudu v Českých Budějoviccích a zopakoval své návrhy uvedené v ústavní stížnosti.
V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu, zrušení tohoto rozsudku v petitu nepožadoval. Vzhledem k tomu, že je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí, neboť v textu ústavní stížnosti na toto rozhodnutí odkazuje, tato skutečnost nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, přičemž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o zamítnutí návrhu vedlejších účastníků. Jak Okresní soud v Prachaticích, Krajský soud v Českých Budějovicích, tak i Nejvyšší soud se uvedenými námitkami podrobně zabývaly a ve svých rozhodnutích rozvedly, proč jim nepřisvědčily. Za situace, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu je v pořadí osmnáctým rozhodnutím vydaným soudem ve věci samé a vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele, pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona o půdě a §3 odst. 1 obč. zák., se obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí těchto soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva.
Jestliže se stěžovatel dovolává porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má "každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu," a obecné soudy dospěly k závěru, že zjištěný cenový rozdíl není nepodstatný a neumožňoval tak jednoznačné zamítnutí návrhu, pak postupem soudu bylo sice zasaženo zkladní právo stěžovatele zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, stalo se tak však ústavně konformním postupem nápravy křivd z let 1948 až 1989.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS 16/93 Sb. (viz Sb. n. u. US Svazek č. 1 Nález č. 25), ve kterém se Ústavní soud zabýval rozdílem mezi restitucí a vyvlastněním. Ústavní soud k tomu konstatuje, že argumentace stěžovatele není korektní, neboť uvedený judikát Ústavního soudu vymezuje rozdíl mezi restitucí a vyvlastněním obecně. Je pak na obecných soudech, aby toto vymezení aplikovaly na konkrétní případy, tak jak se stalo ve věci stěžovatele. Pokud obecné soudy v posuzovaném případě vyhověly restitučnímu nároku a věc rozhodly v neprospěch stěžovatele, neznamená to, že by se dostaly do rozporu s citovaným nálezem.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.
Pokud stěžovatel odkazuje na porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 90 a 95 Ústavy, k tomu Ústavní soud uvádí, že tyto články obecně upravují povinnosti soudů tak, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, dále upravují vázanost soudce při rozhodování zákonem. Byť citované články s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nelze přehlédnout skutečnost, že jsou systematicky zařazeny v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantují základní práva nebo svobody. Jejich obsah v podstatě upravuje principy činnosti soudů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/97 Sb. n. u. US Svazek č. 8 Nález č. 52).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud právní názory obecných soudů obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na zrušení slov "nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům" v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě a návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tyto návrhy mají akcesorickou povahu, to znamená, že je možno je podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její právní osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.] odmítnuta, jsou odmítnuty i tyto návrhy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu