ECLI:CZ:US:2013:4.US.498.13.1
sp. zn. IV. ÚS 498/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky Oblastní nemocnice Rychnov na Kněžnou a. s., se sídlem Jiráskova 506, Rychnov na Kněžnou, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Barcalova 2, Ústí nad Orlicí, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2013 č. j. 9 Cmo 486/2012-70, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. července 2012 č. j. 39 Cm 211/2011-58, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2012 č. j. 39 Cm 211/2011-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. února 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojící proti v záhlaví označeným rozsudkům obecných soudů.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zaplacení směnečné sumy 180,- Kč s příslušenstvím, neboť stěžovatelkou předložená listina označená jako "směnka vlastní" nesplňovala náležitosti dle zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud poté usnesením ze dne 27. července 2012 č. j. 39 Cm 211/2011-58 zamítl stěžovatelčin návrh na vydání doplňujícího rozsudku, neboť vydání takového rozhodnutí bránila překážka spočívající v nedostatku věcné příslušnosti krajského soudu. O odvolání podaném stěžovatelkou rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 7. ledna 2013 č. j. 9 Cmo 486/2012-70, kterým napadené usnesení krajského soudu potvrdil. Všechna tři jmenovaná rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností.
Ještě dříve než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a zčásti nepřípustná.
Rozsudek krajského soudu ze dne 20. června 2012 č. j. 39 Cm 211/2011-48 byl stěžovatelce doručen dne 28. června 2012. Vzhledem k tomu, že následný návrh na vydání doplňujícího rozsudku ani rozhodnutí o něm nemají na právní moc a vykonatelnost původního rozhodnutí žádný vliv, neboť případný doplňující rozsudek nemůže původní rozhodnutí nijak změnit, není dán žádný důvod, pro který by napadený rozsudek krajského soudu neměl být považován za poslední procesní prostředek k ochraně stěžovatelčiných práv ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Poslední den lhůty pro podání ústavní stížnosti způsobilé napadnout tento rozsudek tedy bylo pondělí 27. srpna 2012. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku tak byla podána zjevně opožděně.
V otázce přípustnosti zbylé části ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo vydáno 7. ledna 2013, tedy po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tímto zákonem došlo ke změně ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ode dne 1. ledna 2013 pro přípustnost ústavní stížnosti vyžaduje i vyčerpání mimořádných opravných prostředků, které mohou být odmítnuty pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu. Projednávaná ústavní stížnost by tak mohla být přípustná toliko v případě, že by stěžovatelka podala dovolání, o jehož možné přípustnosti byla vrchním soudem v napadeném usnesení poučena. Pro podrobnější odůvodnění Ústavní soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, kterým bylo totožně rozhodnuto o skutkově podobné ústavní stížnosti téže stěžovatelky.
Ústavní soud se pro úplnost zabýval rovněž naplněním podmínek ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak naplnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj