ECLI:CZ:US:2000:4.US.498.2000
sp. zn. IV. ÚS 498/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. O. Š., advokátkou, proti výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu České Budějovice, pobočky v Táboře ze dne 19. 5. 2000, č.j. 15 Co 497/99-123 a 15 Co 253/2000-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu České Budějovice, pobočky v Táboře ze dne 19. 5. 2000, č.j. 15 Co 497/99-123 a 15 Co 253/2000-123, ve výroku I. a II., ve věci uzavření dohody o vydání nemovitosti podle zák.č. 87/1991 Sb. Cit. výrokem I. se potvrzuje rozsudek soudu I. stupně z 15. 1. 1999 v odstavci prvém - ve výroku o povinnosti vedlejšího účastníka (odpůrce), tj. České republiky - Ministerstva vnitra České republiky se sídlem v Praze, uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání věci. Cit. výrokem II se potvrzuje doplňující rozsudek soudu I. stupně z 2. 2. 2000 v odstavci prvém - ve výroku o doplnění výroku ve věci samé. Napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudky soudu I. stupně částečně zrušil a dále k návrhu vedlejšího účastníka rozhodl, že dovolání se nepřipouští.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona.
Jak vyplývá z vyžádaného spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 6 C 155/95, proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podali jak stěžovatel, tak i vedlejší účastník, dovolání. I když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá navrhovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatele, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 11. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj