ECLI:CZ:US:2004:4.US.502.03
sp. zn. IV. ÚS 502/03
Usnesení
IV.ÚS 502/03
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2004 o ústavní stížnosti B. P., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2003, čj. 11 Co 80/2003-423, rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 20. 9. 2002, čj. 12 C 76/96-402, a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, vyhlášeném při ústním jednání ve věci sp. zn. 12 C 76/96 dne 11. 9. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 9. 2003 se stěžovatel domáhá jak zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na určení, že kupní smlouva uzavřená pod zn. Fin/72-PZ 59/71 dne 21. 5. 1971 mezi Čsl. státem - Místním národním výborem v Zubří, jako kupujícím, a J. P., bytem Z. čp. 238, jako prodávajícím, je neplatná s účinky ex tunc, tak i zrušení usnesení soudu prvého stupně ze dne 11. 9. 2002, jímž tento soud nepřipustil změnu žalobního návrhu na reivindikační plnění. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem soudu prvého stupně byla porušena zásada rovnosti stran a vydané rozsudky porušují jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jsou v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel uvádí, že jeho otec byl v období normalizace donucen prodat obytnou část zemědělské usedlosti Místnímu národnímu výboru v Z. Stěžovatel uplatnil svůj nárok na vydání předmětné nemovitosti a dalšího zemědělského majetku v restitučním řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), avšak nebyl úspěšný, a proto se žalobou domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy s cílem dosáhnout vrácení odňatého zemědělského majetku občanskoprávní cestou. Obecné soudy však žalobu zamítly z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu, čemuž chtěl stěžovatel zabránit včasnou změnou žalobního návrhu, která však nebyla připuštěna. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k meritornímu pojednání věci, zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Po formální stránce ústavní stížnost vady nevykazovala a byla podána včas. Co se týče přípustnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud vychází z principu její subsidiarity ve vztahu k prostředkům přímé ochrany ústavnosti obecnými soudy a ve své judikatuře stojí důsledně na stanovisku, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy a Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. např. Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, Komentář, C.H.Beck, 2001, str. 330).
Pod tímto zorným úhlem Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, ze dne 11. 9. 2002, kterým byl zamítnut návrh na připuštění změny žaloby, shledal ji nepřípustnou, a proto podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítl. Je tomu tak proto, že rozhodnutí procesní povahy tohoto typu se projeví v konečném meritorním rozsudku, proti kterému jsou přípustné řádné i mimořádné opravné prostředky a teprve po jejich vyčerpání ústavní stížnost. To je i případ napadeného usnesení okresního soudu ze dne 11. 9. 2002, na jehož základě okresní soud rozhodl rozsudkem o žalobě určovací a nikoliv reivindikační a proti kterému se stěžovatel odvolal, a čerpal tak k obraně svých práv další procesní prostředky.
Co se týče ústavní stížnosti směřující proti konečnému rozhodnutí ve věci, tj. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně, Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, sp. zn. 12 C 76/96, z něhož zjistil, že je v něm založeno dovolání stěžovatele (č.l. 427), o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ze Sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., publikovaného ve Sbírce zákonů dne 3. 2. 2003, plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také počátek běhu šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti bude počítán od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku a bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
S ohledem na souběh podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku a ústavní stížnosti a vzhledem k výkladu přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu Sdělení č. 32/2003 Sb. Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost směřující proti meritorním rozhodnutím považovat za předčasně podanou, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl z důvodu její nepřípustnosti. Přitom považuje za nutné opětovně zdůraznit nejen princip subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k prostředkům přímé ochrany ústavnosti obecnými soudy, ale v souvislostech stěžovatelovy věci připomenout i ustálenou judikaturu obecných soudů, podle které pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není [§80 písm. c) o.s.ř.], nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění vycházející z téhož skutkového základu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2004
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj