Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.04.2002, sp. zn. IV. ÚS 512/01 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 50/26 SbNU 51 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.512.01

sp. zn. IV. ÚS 512/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti H. S-ové, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2001, č.j. 45 Ca 148/2000-31, rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 20. 7. 1999, č.j. 2237/99-Pch, rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 15. 9. 2000, č.j. Výst.: 2932/2000-Pch, a rozhodnutí Okresního úřadu Beroun ze dne 16. 11. 2000, č.j. 2473/2000/RR, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského úřadu Beroun, odboru výstavby, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 68, a Okresního úřadu Beroun, referátu regionálního rozvoje, se sídlem v Berouně, Politických vězňů 20, jako vedlejších účastníků, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2001, č.j. 45 Ca 148/2000-31, a rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 20. 7. 1999, č.j. 2237/99-Pch, se zrušují. V části, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 15. 9. 2000, č.j. Výst.: 2932/2000-Pch, a rozhodnutí Okresního úřadu Beroun ze dne 16. 11. 2000, č.j. 2473/2000/RR, se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2001, doplněným podáním ze dne 9. 11. 2001, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2001, č.j. 45 Ca 148/2000-31, rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 20. 7. 1999, č.j. 2237/99-Pch (které bylo původně vydáno pod č.j. 2254/99-Pch), rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 15. 9. 2000, č.j. Výst.: 2932/2000-Pch, a rozhodnutí Okresního úřadu Beroun ze dne 16. 11. 2000, č.j. 2473/2000/RR, jakož i "případné kolaudační rozhodnutí". Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2001 bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Městského úřadu Beroun, odboru výstavby, ze dne 20. 7. 1999, č.j. 2237/99-Pch, kterým byla k žádosti J. B., vlastníka nemovitostí sousedících s nemovitostmi ve spoluvlastnictví stěžovatelky, dodatečně povolena stavba restaurace U M. - rozšíření zahrady v Berouně 3, a prozatímní užívání této stavby. Řízení bylo zastaveno s odůvodněním, že stěžovatelka (žalobkyně) v době rozhodování správního orgánu nebyla účastníkem správního řízení, neboť nebyla vlastníkem sousední nemovitosti a dále z toho důvodu, že žaloba směřovala proti prvoinstančnímu rozhodnutí, které nemůže být předmětem přezkoumání soudem, neboť se nejedná ve smyslu ust. §247 odst. 2 o.s.ř., o rozhodnutí, jež po vyčerpání řádných opravných prostředků, které jsou pro ně připuštěny, nabylo právní moci. Z odůvodnění cit. usnesení vyplývá, že krajský soud zkoumal i možnost aplikace ust. §250b o.s.ř., dospěl však k závěru, že stěžovatelka nemohla být účastníkem řízení v době, kdy ještě nebyla vlastníkem sousední nemovitosti. Napadenými rozhodnutími Městského úřadu Beroun ze dne 15. 9. 2000, č.j. Výst.: 2932/2000-Pch, a Okresního úřadu Beroun ze dne 16. 11. 2000, č.j. 2473/2000/RR, byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení ve věci dodatečného povolení stavby restaurace U M. - rozšíření zahrady v Berouně 3, a prozatímního užívání této stavby. Stěžovatelka uvedla, že je podílovou spoluvlastnicí 23/24 nemovitostí, tj. domu čp. 4, parc. č. st. 229 a parc. č. 189/1 v k.ú. Beroun. Vlastnické právo k jedné id. 1/24 nemovitostí získala v restitučním řízení podle zák.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 4. 1998, č.j. 7 C 80/92-167, přikazujícího městu Beroun uzavřít se stěžovatelkou a dalšími dvěmi žalobkyněmi dohodu o vydání nemovitostí. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 9. 1998. Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že správní soud zastavením řízení porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Dále tvrdila, že Městský úřad v Berouně porušil její vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Je toho názoru, že měla být účastníkem daného stavebního řízení, neboť je osobou, která v době rozhodování měla věcné (popř. jiné) právo k sousednímu pozemku a stavbě na něm, ve smyslu §59 odst. 1 písm. b) zák.č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, a tato práva mohla být stavebním povolením přímo dotčena. Městský úřad Beroun, odbor výstavby, z průběhu restitučního sporu vedeného před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 7 C 80/92, nepochybně věděl, že stěžovatelka, spolu se dvěma dalšími žalobkyněmi, požadují vydat nemovitosti sousedící s těmi, jichž se týkalo stavební řízení. Rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 4. 1998, č.j. 7 C 80/92-167, přikazující městu Beroun uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání nemovitostí, nabyl právní moci dne 18. 9. 1998, právní účinky vkladu do katastru nemovitostí však nastaly až ke dni 20. 8. 1999, přestože soud, jako zhotovitel listiny, byl povinen rozsudek zaslat katastrálnímu úřadu do 30 dnů od právní moci. Nemůže být dáváno k tíži stěžovatelky, že záznam byl v katastru nemovitostí vyznačen až dne 20. 8. 1999. Stěžovatelka se domnívá, že Krajský soud v Praze se věcí nezabýval podrobně. Pouze v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že v návaznosti na právní účinky vkladu ke dni 20. 8. 1999 a podle darovací smlouvy s účinky vkladu ke dni 30. 8. 1999, nemohla v době rozhodování být stěžovatelka účastnicí řízení. Nevzal však v úvahu cit. rozsudek Okresního soudu v Berouně a jeho dopad na okruh účastníků stavebního řízení. Stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 131/2000, a nález pléna Ústavního soudu uveřejněný pod č. 95/2000 Sb., kterým bylo zrušeno ust. §78 odst. 1 stavebního zákona. Je toho názoru, že platná právní úprava znemožňuje realizovat zásadu "nechť si každý střeží svá práva", přičemž poukázala na ust. §250 odst. 2 o.s.ř., ust. §65 správního řádu a nález uveřejněný pod č. 32 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Městský úřad Beroun, odbor výstavby, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11.12.2001 mj. uvedl, že rozhodnutí, které bylo předmětem správního přezkumu, tj. rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 20. 7. 1999, č.j. 2237/99-Pch, bylo správně vydáno pod č.j. 2254/99-Pch. K tomuto nedopatření došlo chybou v psaní, kterou měl stavební úřad podle §47 odst. 6 správního řádu opravit. Dále zrekapituloval průběh stavebního řízení. Ve vyjádření je zejména uvedeno, že stavebnímu úřadu byl znám rozsudek Okresního soudu v Berouně o povinnosti uzavřít se stěžovatelkou a dalšími dvěma restituentkami dohodu o vydání věci, a proto v původním řízení zahájeném 16.6.1999 jim účastenství bylo přiznáno. Teprve v následném řízení zahájeném podle §88 stavebního zákona, tj. v řízení o odstranění nepovolené stavby, si stavební úřad opatřil údaje z katastru nemovitostí a po zjištění, že stěžovatelka nemá k žádnému ze sousedních pozemků či staveb vlastnická práva, nebyla již jako účastník řízení "zařazena". Okresní úřad Beroun, referát regionálního rozvoje, ve svém stanovisku k ústavní stížnosti uvedl skutečnosti týkající se odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského úřadu Beroun, odboru výstavby, ze dne 15. 9. 2000, č.j. 2932/2000-Pch, kterým byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení ve věci povolení stavebních úprav a povolení prozatímního užívání stavby "Restaurace U M. - rozšíření zahrady na p.č. 231/1 a p.č. 232, k.ú. Beroun". Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 45 Ca 148/2000, Ústavní soud zjistil, že na základě rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 4. 1998, č.j. 7 C 80/92-167, přikazujícího městu Beroun uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání nemovitostí, uzavřely dne 15. 6. 1999 restituentky s městem Beroun "Dohodu o vydání věci podle zákona 87/91 Sb., o mimosoudních rehabilitacích", přičemž, jak vyplývá z části V. dohody, vůle povinné osoby byla nahrazena cit. rozsudkem. Na základě této dohody Katastrální úřad v Berouně povolil vklad práva do katastru nemovitostí, s právními účinky ke dni 20. 8. 1999. Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a vzal na vědomí souhlas účastníků řízení s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížností je třeba zčásti vyhovět, a to z následujících důvodů. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že ve stavebním řízení, jež vedlo k vydání správní žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 20. 7. 1999, o dodatečném povolení stavby na stav. parc. č. 231/1, 232 v k.ú. Beroun, s ní nebylo nakládáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv stavební úřad v průběhu stavebního řízení měl dostatečnou vědomost o tom, že podle rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 4. 1998, č.j. 7 C 80/92-167, jež nabyl právní moci dne 18. 9. 1998, bylo žalované město Beroun povinno uzavřít s ní a dalšími dvěmi žalobkyněmi dohodu o vydání věci, tj. sousedního pozemku p.č. 229 a p.č. 189/1, k.ú. Beroun. To ostatně stavební úřad potvrdil i ve svém výše zmíněném vyjádření. Z ústavněprávního hlediska jde především o posouzení otázky, zda je či není slučitelný s ústavním právem na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, zakotveným v čl. 36 odst. 2 Listiny, takový postup správního soudu (a jemu předcházející správní řízení), který účastenství stěžovatelky ve správním řízení, resp. jeho neexistenci, odvodil pouze z toho, že ta v době správního řízení nebyla ještě vlastníkem sousední nemovitosti, a nepřihlédl ke skutečnosti rozhodujícím orgánům veřejné moci dostatečně známé, totiž, že citovaným rozsudkem Okresního soudu v Berouně byla městu Beroun uložena povinnost uzavřít s žalobkyněmi dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí. Podle ust. §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona účastníky stavebního řízení jsou též osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, a tato práva mohou být stavebním povolením přímo dotčena. Co je míněno "jinými právy k pozemkům a stavbám" vymezuje stavební zákon v §139 písm. f) demonstrativním způsobem. Může se tedy jednat nepochybně i o práva jiná, jejichž obsah a závažnost nutno posoudit případ od případu. V případě stěžovatelky tedy šlo o posouzení, zda její právo na uzavření dohody o vydání nemovitostí mělo či nemělo být považováno za právo této kategorie. Dle názoru Ústavního soudu pojem "jiné právo" dle §59 odst. 1 písm. b) stavebního zákona bylo nutno za daných specifických okolností vyložit tak, že právo stěžovatelky na restituci, resp. na uzavření dohody o vydání nemovitostí, právem takového druhu a intenzity je. Stavební úřad měl dostatečnou vědomost o neplnění povinnosti města Beroun uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vyplývající z téměř rok účinného restitučního rozsudku. Z toho měl správní soud vycházet, když podle ust. §250b odst. 2 o.s.ř. posuzoval otázku, zda stěžovatelka byla či měla být účastníkem stavebního řízení. Pokud za daných okolností stěžovatelce postavení účastníka stavebního řízení přiznáno nebylo, resp. se soud ztotožnil s názorem správních orgánů, že účastnicí stavebního řízení být neměla, došlo k porušení jejího ústavně zakotveného práva na soudní přezkum správního rozhodnutí, zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva, aby státní moc byla vykonávána způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Z ustanovení §3 odst. 2 správního řádu plyne, že správní orgány jsou povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s občany a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva a zájmy účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí a uplatnit své návrhy. V podstatě se jedná o zákonné vyjádření pravidel "elementární slušnosti a dobrých mravů.", bez nichž si nelze představit žádný spravedlivý proces, tedy ani správní rozhodování. Proto měla být stěžovatelka přinejmenším přizvána ke stavebnímu řízení jako tzv. jiná osoba ve smyslu §59 odst. 3 stavebního zákona, případně mělo být stavební řízení přerušeno do doby zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí (v daném případě se jednalo o dobu jednoho měsíce, neboť dne 20. 7. 1999 bylo vydáno stavební povolení a dne 20. 8. 1999 byl zapsán vklad vlastnického práva v katastru nemovitostí). Z předložených spisů je zřejmé, že řízení o odstranění stavby, resp. její dodatečné povolení, probíhalo podezřele rychle, a i z dalších okolností lze usuzovat na snahu obejít práva známých budoucích vlastníků sousedního pozemku, a to takovým časovým sledem jednotlivých kroků, které by eliminovaly jejich účast ve stavebním řízení. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti v té části, pokud požadovala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2001, č.j. 45 Ca 148/2000-31 a rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 20. 7. 1999, č.j. 2237/99-Pch, vyhověl. V části požadující zrušení rozhodnutí Městského úřadu Beroun ze dne 15. 9. 2000, č.j. Výst.: 2932/2000-Pch, a rozhodnutí Okresního úřadu Beroun ze dne 16. 11. 2000, č.j. 2473/2000/RR, Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka cit. rozhodnutí nenapadla správní žalobou podle části páté hlavy druhé o.s.ř., čímž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval. Pokud by pak stěžovatelka vycházela z názoru, že správní žaloba proti takovému rozhodnutí přípustná není, resp. její přijetí správním soudem k meritornímu projednání je problematické, měla ve lhůtě podat proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu ústavní stížnost. V tomto směru by tedy přicházelo v úvahu též odmítnutí části petitu pro opožděné podání (§43 odst. 1 písm. b) cit. zákona o Ústavním soudu). Kromě toho je zřejmé, že zrušil-li Ústavní soud původní správní rozhodnutí, postrádalo by přezkoumání řízení o obnově jakoukoli funkci. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. dubna 2002