ECLI:CZ:US:2006:4.US.520.06.1
sp. zn. IV. ÚS 520/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. října 2006 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti HELD, spol. s r.o., se sídlem Víta Nejedlého 8, 130 00 Praha 3, zastoupeného Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem, AK V Olšinách 10, 100 00 Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2006, č. j. 25Co 192/2006-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni s odůvodněním, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z přiložených listinných materiálů zjistil Ústavní soud, že stěžovatelka dne 23. 8. 2004 podala u Okresního soudu v Chomutově více návrhů na vydání platebního rozkazu. Každý z návrhů se opíral o jednu z neuhrazených faktur, které stěžovatelka vystavila žalované za dodávku stavebního materiálu; splatnost jednotlivých faktur se pohybovala mezi daty 31. 7. - 26. 8. 2003 a částka ve svém souhrnu činila 64.032,50,- Kč. Žalovaná proti každému z platebních rozkazů podala odpor. Věc, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky ve výši 3.312,50,- Kč a o niž v ústavní stížnosti jde, byla z důvodu vhodnosti přikázána Okresnímu soudu v Sokolově, který rozsudkem ze dne 16. 12. 2005, č. j. 20 C 288/2005-43, řízení zastavil, neboť žalovaná částku, o níž se vedl spor, uhradila. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že uložil žalované, aby stěžovatelce zaplatila částku ve výši 9.161,50,-Kč. Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku ve výši 1.400,-Kč, kterou vypočetl z výše náhrady nákladů řízení, která by byla stěžovatelce přiznána v případě, pokud by nároky ze svých šesti žalob shrnula do žaloby jedné, a to dle procentuálního podílu žalované částky na celkovém žalovaném plnění. Své rozhodnutí odůvodnil soud tak, že v dané věci jsou dány důvody pro aplikaci ustanovení §150 o.s.ř., neboť stěžovatelka nepostupovala v souladu se zásadou hospodárnosti, jelikož náklady právního zastoupení nárokované u každé z žalob několikanásobně převyšují nejen náklady v případě podání jedné žaloby, ale i samotný předmět řízení, a tudíž se nejedná o náklady účelné.
S ohledem na předchozí průběh řízení považuje stěžovatelka napadené rozhodnutí za překvapivé; rovněž mu vytýká arbitrárnost a opakovaně uvádí, že se soud nevypořádal se žádnou z námitek, které uplatnila ve vyjádření k odvolání. Zejména považuje stěžovatelka za prokázané, že relevantní důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o.s.ř. nebyly na straně žalované tvrzeny ani prokázány; mimoto tíživé sociální a osobní důvody zřejmě u podnikatele ani nepřicházejí v úvahu. Krajský soud nepřípustně zasahuje do stěžovatelčiny dispozice s věcí, jestliže jí nad rámec své pravomoci určuje, jak má uplatňovat své nároky, a současně zakládá právní nejistotu věřitelů, kteří při uplatňování svých nároků u soudu očekávají, že jim náklady s tím spojené budou uhrazeny v plném rozsahu. Závěr soudu o porušení zásady hospodárnosti pokládá stěžovatelka za absurdní a odvolává se na zásadu zajištění rychlé ochrany práv, neboť důvodem zvoleného postupu bylo předejití průtahům, kdy v případě uplatňování peněžitého plnění z více titulů nejsou platební rozkazy vydávány vůbec anebo jsou přímo převáděny do běžného soudního řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně judikuje, že problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí.
K obsahovým náležitostem rozhodnutí o nákladech řízení Ústavní soud konstatoval, že kautely upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny předepisují nutnost souladu výroku o nákladech s celkovým průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna (srov. nález IV. ÚS 454/04, Sbírka nálezů a usnesení, 36, č. 29, s. 337). Z těchto důvodů absence odůvodnění nebo odůvodnění vadné, spočívající v poukazu na skutečnosti irelevantní či skutečnosti nemající oporu ve spise, příp. pouhý formální odkaz na ustanovení občanského soudního řádu bez bližší konkretizace důvodů aplikace tohoto ustanovení, nese známky arbitrárnosti v rozhodování soudu. Současně takto formulované odůvodnění představuje porušení ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., v ústavní rovině pak dotčení práva na spravedlivý proces. Tím spíše je soud povinen zásadu řádného odůvodnění ctít při aplikaci ustanovení §150 o.s.ř., které operuje s neurčitým právním pojmem, jehož obsah a rozsah soudy aplikací daného ustanovení upřesňují na konkrétní okolnosti případu. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Z uvedeného vyplývá, že při výkladu pojmu důvodů hodných zvláštního zřetele nelze protěžovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, ale je nutno pamatovat i např. na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům (srov. usnesení IV. ÚS 742/05, publikováno na www.judikatura.cz). Ústavní soud neshledal pochybení v argumentech Krajského soudu v Plzni předloženým v odůvodnění napadeného rozhodnutí, naopak musí ocenit jeho citlivý a rozumný přístup k dané situaci. Právní názor prezentovaný v napadeném rozhodnutí dosahuje vysokého stupně přesvědčivosti mj. poukazem na zásadu hospodárnosti řízení, v rámci níž soud hodnotil ekonomické důsledky při podání souhrnné žaloby v porovnání s podáním samostatných žalob, jak učinila stěžovatelka. Způsob výpočtu náhrady nákladů řízení se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý a dané situaci naprosto přiměřený. Požadavek na přiznání nákladů řízení ve výši uplatňované stěžovatelkou překračuje hranici, kdy je možno hovořit o souladu s dobrými mravy; taktéž nectí obecnou zásadu, že každý při uplatňování svých oprávněných nároků musí šetřit práv druhých, kteroužto zásadu lze v konkrétní věci interpretovat jako zákaz vystavovat žalovanou stranu jiným než nezbytně nutným nákladům či ji jinak neúčelně a nadměrně vystavovat nepříznivým následkům nesplnění závazku, neboť ty jsou pokryty např. povinností uhradit náklady řízení a úroky z prodlení.
K výkladu pojmu a podstatě překvapivého rozhodnutí, které je dalším bodem předložené ústavní stížnosti, Ústavní soud již dříve judikoval porušení zásady dvojinstančnosti řízení v souvislosti se situací, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí nalézacího soudu, avšak na základě odlišného právního posouzení. Ústavní soud by v takovém případě konstatoval porušení práva na spravedlivý proces s odůvodněním, že změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem pro kasační rozhodnutí, neboť v opačném případě by byla účastníkům řízení uzavřena možnost reagovat na takto změněný právní názor využitím práva vyjádřit se k němu a předložit nové důkazy, které při přijímání předchozího právního názoru nebyly ve věci uplatněny. Stěžovatelčina situace je tomuto případu podobná jen zdánlivě. Ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. umožňuje změnu rozhodnutí, pokud soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně a úplně zjistil skutkový stav věci; anebo jestliže po doplnění či zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. Nahlíží-li Ústavní soud na problematiku překvapivého rozhodnutí způsobem, který představil výše, nemůže souhlasit se stěžovatelčinými závěry. Stěžovatelka může být subjektivně překvapena, rozhodl-li soud jinak, než předpokládala, avšak procesní postup a závěry krajského soudu nelze mít za překvapivé ve smyslu zmiňované judikatury Ústavního soudu. Skutečnost, že měl soud za prokázanou existenci šesti žalob, není stěžovatelce nijak na újmu, neboť tento počet nepopírá, nýbrž dokonce v ústavní stížnosti uvádí, že žalob podala devět, tedy nelze mít za to, že soud bez vědomí stěžovatelky provedl důkaz, ke kterému nemohla vznést připomínky, příp. by jej mohla jakkoli zpochybnit; žádné další důkazy v odvolacím řízení provedeny nebyly. K použití ustanovení §150 o.s.ř., jež navrhovala žalovaná ve svém odvolání a jemuž poté krajský soud vyhověl, se stěžovatelka podrobně vyslovila ve svém vyjádření k odvolání, a tudíž ani zde není možno shledat zanedbání stěžovatelčina práva vyjádřit se ke všem skutečnostem, které v řízení vyjdou najevo. Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelčino právo na spravedlivý proces konkretizované právem vyjadřovat se k průběhu řízení, vznášet námitky a navrhovat nové důkazy porušeno nebylo.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. října 2006
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu