ECLI:CZ:US:2008:4.US.520.08.1
sp. zn. IV. ÚS 520/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele J. D., právně zastoupeného advokátem JUDr. Josefem Čechem, Mírové nám. 35, Ústí nad Labem, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 50 T 13/2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2007 sp. zn. 5 To 107/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 2. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud podle ustanovení §71 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") tak, že ponechal stěžovatele ve vazbě, a to z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) tr. ř. Před uvedeným rozhodnutím byl dne 9. 11. 2007 stěžovatel slyšen předsedou senátu JUDr. Ivanem Elischerem k otázce důvodnosti dalšího trvání vazby. Při tomto slyšení stěžovatel obšírně argumentoval k důvodům trvání vazby. Současně s tím požádal o nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a také požádal o přijetí písemného slibu dle ustanovení §73 odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž krajský soud o těchto návrzích vůbec nerozhodl. O podaném odvolání rozhodl vrchní soud tak, že jej odmítl, přitom se však opět opomněl vypořádat, stejně jako krajský soud, s návrhem stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
Stěžovatel ve svém návrhu namítá, že před vynesením rozhodnutí o prodloužení vazby měl sice dne 9. 11. 2007 možnost se vyjádřit k důvodům trvání vazby, ovšem byl slyšen v neveřejném zasedání toliko před předsedou senátu. Dle ustanovení §2 odst. 9 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §17 tr. ř. v trestním řízení před krajským soudem v prvním stupni rozhoduje senát. Pokud tedy dle ustanovení §71 odst. 5 tr. ř. soud rozhoduje o ponechání obviněného ve vazbě a dle ustanovení §72 odst. 3 tr. ř. soud rozhoduje o žádosti obviněného o propuštění na svobodu, je zcela nepochybné, že ve věcech, kde je dána věcná příslušnost krajského soudu, rozhoduje v těchto případech senát. Podle ustanovení §240 tr. ř. v neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jelikož pro rozhodování soudu v uvedených případech ustanovení §71 odst. 5 tr. ř. a ustanovení §72 odst. 3 tr. ř. není zákonem stanoveno rozhodování v hlavním líčení či veřejném zasedání, je zřejmé, že v těchto případech rozhoduje soud v neveřejném zasedání.
Podle ustanovení §242 odst. 1 tr. ř. se neveřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Napadené rozhodnutí ze dne 15. 11. 2007 učinil krajský soud v neveřejném zasedání. Výslech stěžovatele dne 9. 11. 2007 před tímto rozhodnutím však byl proveden mimo veřejné zasedání a nebyl proveden za přítomnosti všech členů senátu, nýbrž pouze za přítomnosti předsedy senátu. Tímto postupem bylo porušeno právo stěžovatele být slyšen před soudem, v daném případě tedy soudním senátem. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, který byl uveřejněn pod č. 239/2005 Sb. Z citovaného nálezu vyplynulo, že slyšení obviněného při neveřejném zasedání nemůže provést postupem dle ustanovení §183 odst. 1 - 3 tr. ř. samotný předseda senátu nebo člen senátu (nejedná se o provádění důkazu výslechem obviněného, ale jde o projev práva obviněného na obhajobu), ale musí k němu dojít jen v rámci neveřejného zasedání před celým senátem příslušného soudu.
Dle náhledu stěžovatele jsou výše citovaná rozhodnutí obecných soudů v rozporu s čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4, 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud si je vědom, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" vztahujících se k důvodům vazby, a které při důkladné znalosti skutkových okolností, jakož i důkazní situace, mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
V projednávaném případu rozhodl krajský soud mimo jiné o dalším trvání vazby stěžovatele. Stalo se tak napadeným rozhodnutím ze dne 15. 11. 2007. Za účelem posouzení námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal protokol z neveřejného zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2007, z něhož je zřejmé, že ve věci rozhodoval plně obsazený senát 50 T, a to pod předsednictvím JUDr. Ivana Elischera. Na druhou stranu je nutno dát stěžovateli za pravdu, že výslech stěžovatele dne 9. 11. 2007 byl skutečně prováděn pouze předsedou senátu JUDr. Ivanem Elischerem. Je tak třeba zabývat se otázkou, zda mohla mít tato skutečnosti vliv na posuzování zákonnosti, resp. ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel ve svém návrhu zcela správně vyzvedl nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. 45/04, z něhož plyne jasný apel na obecné soudy, aby při prodlužování vazby prováděly v souladu s ustanovením čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod slyšení obviněného před soudem předtím, než je rozhodováno o stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Smyslem citovaného plenárního nálezu bylo především zajištění práva obviněného být slyšen v řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, v určitých časových intervalech, coby základní institucionální záruka spravedlnosti řízení. Současně s tím však Ústavní soud zdůraznil, že takový kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí. Povinností soudu tak není provádět automaticky slyšení vazebně stíhaného při každém rozhodování o dalším trvání vazby. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Před prodlužováním vazby může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena, ovšem z takového požadavku musí být zřejmá konkrétní fakta, která nejsou nepravděpodobná, ani bezvýznamná a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, závisí plně na jeho úvaze. Z výše uvedeného pro projednávaný případ vyplývá, že při rozhodování o trvání vazby dle ustanovení §192 tr. ř. nebylo povinností soudu stěžovatele bezpodmínečně slyšet. Nelze tak tedy ani považovat za vadu řízení skutečnost, že jeho výslech byl dne 9. 11. 2007 prováděn toliko předsedou senátu.
Další oblastí námitek stěžovatele jsou ty, jež poukazují na nepřijetí rozhodnutí soudu ve věci návrhu stěžovatele na přijetí některé ze záruk, nahrazující vazbu dohledem či slibem. Z výrokové části usnesení krajského soudu je zřejmé, že tento rozhodl výrokem I. o předložení věci dle ustanovení §188 odst. 1 písm. a) tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti a výrokem II. o dalším trvání vazby stěžovatele. Není tedy zřejmé, že by bylo samostatným výrokem rozhodnuto i o návrzích, jimiž se stěžovatel snažil dosáhnout nahrazení vazby, některou ze zákonných záruk. Krajský soud v Ústí nad Labem v posledním odstavci svého odůvodnění sice věnoval pozornost i těmto stěžovatelovým návrhům, ovšem tato jeho úvaha se nijak neprojevila ve výrokové části usnesení. Vrchní soud v Praze pak tuto část argumentace stěžovatele pominul zcela. O návrzích stěžovatele stran nahrazení vazby zárukou nebylo doposud řádně rozhodnuto a obecné soudy tak budou muset teprve při zachování podmínek spravedlivého procesu učinit. Výše uvedená skutečnost však sama o sobě nemůže mít vliv na zákonnost, resp. ústavnost napadených rozhodnutí jako takových, neboť tyto se primárně věnují otázce příslušnosti a dalšího trvání vazby při předběžném projednání obžaloby.
Ústavní soud se dále ve svém přezkumu zaměřil také na důvodnost trvající vazby, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy se v napadených usneseních této otázce náležitě věnovaly a podrobně zdůvodnily okolnosti, jež v nich vzbuzují obavu z uprchnutí stěžovatele do zahraničí, popř. z pokračování jeho další trestné činnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu