Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.06.2002, sp. zn. IV. ÚS 525/01 [ nález / HOLEČEK / výz-3 ], paralelní citace: N 81/26 SbNU 331 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:4.US.525.01

sp. zn. IV. ÚS 525/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti V. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.6.2001, sp.zn. 8 To 222/2001, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16.2.2001, sp.zn. 2 T 91/99, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14.6.2001, sp.zn. 8 To 222/2001 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16.2.2001 sp.zn. 2 T 91/99 se zrušují. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 v záhlaví označeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným, že uvedl nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, čímž spáchal trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle §125 odst. 2 trestního zákona, a odsoudil ho za to k peněžitému trestu ve výši 30.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen. Podle rozsudku obvodního soudu se měl stěžovatel dopustit trestného činu společně s obžalovaným J. S. v blíže nezjištěné době v průběhu května a června 1994 v Praze 9 a jinde tím, že jako statutární zástupci firmy L., s.r.o., provedli dne 16.6.1994 převod společnosti na nezjištěnou osobu vystupující pod jménem J. D., přičemž k převodu formálně doložili pro zápis do obchodního rejstříku zápis z valné hromady společnosti ze dne 25.5.1994, která měla s převodem na osobu J. D. vyslovit souhlas, přičemž se této valné hromady nezúčastnili společníci manželé L-ovi a údajně s převodem společnosti vyslovili souhlas, který je doložen jejich plnými mocemi vystavenými dne 23.6.1994 a téhož dne notářsky ověřenými jako plné moci ke zrušení společnosti L., s.r.o. Oba obžalovaní svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 trestního zákona, neboť na základě provedených důkazů bylo prokázáno, že uvedli nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, a to nepravdivým zápisem z valné hromady a padělanými plnými mocemi manželů L. Provedeným dokazováním bylo zcela vyloučeno, aby tyto doklady padělal někdo jiný bez vědomí obžalovaných. Městský soud v Praze napadeným usnesením odvolání obou obžalovaných proti rozsudku obvodního soudu zamítl. V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze shledal skutkové závěry obvodního soudu správnými a úplnými, obhajobu obou obžalovaných přitom hodnotil jako nepřesvědčivou a nevěrohodnou. Samosoudce obvodního soudu též správně posoudil jednání obžalovaných po právní stránce a uložil jim přiměřené tresty. Pro úplnost Městský soud v Praze k věci uvedl, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9.6.2000, sp.zn. 2 T 91/99, byli oba obžalovaní původně zproštěni obžaloby pro skutek, který byl obžalobou obvodního státního zástupce kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 31.10.2000 na základě odvolání státního zástupce však uvedený rozsudek zrušil, neboť závěr soudu prvního stupně o neprokázání fingovanosti převodu firmy L., s.r.o., společným jednáním obou obžalovaných na údajného D. považoval za přinejmenším předčasný, ne-li nepodložený. V záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž především namítá, že ačkoli se měl trestného činu podle výroku soudu dopustit svým jednáním v průběhu měsíců května a června roku 1994, oba soudy o něm rozhodovaly podle ustanovení trestního zákona, kterým byl zákon doplněn až novelou č. 253/1997 Sb., jež nabyla účinnosti 1.1.1998. Ze znění §125 odst. 2 trestního zákona účinného v době údajného spáchání trestného činu je přitom zřejmé, že jednání popsaného v tomto zákonném ustanovení se stěžovatel v žádném případě nedopustil. Mimo to nelze odkázat ani na ustanovení §125 odst. 1 trestního zákona, neboť do nabytí účinnosti novely č. 253/1997 Sb. bylo k trestnosti podle daného ustanovení nutno prokázat úmysl zajistit sobě nebo jinému neoprávněné výhody. Stěžovatel tvrdí, že jak v odvolacím řízení, tak v řízení před soudem prvního stupně bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že nebyl souzen podle zákona účinného v době, kdy měl být čin spáchán, tedy v době, kdy byl pro spáchání trestného činu podle §125 odst. 1 trestního zákona vyžadován specifický úmysl zajistit sobě nebo jinému neoprávněné výhody. Oběma soudy míněné znění §125 odst. 2 trestního zákona účinného v roce 1994 však nemělo s údajně spáchaným skutkem nic společného. Přestože stěžovateli úmyslné jednání nebylo nikdy před soudy prvního a druhého stupně prokázáno, byl stěžovatel za trestný čin podle §125 odst. 2 trestního zákona odsouzen, a to na základě současné právní úpravy trestního zákona, která již úmysl zajistit sobě nebo jinému neoprávněné výhody nevyžaduje. Obecné soudy tak stěžovatele uznaly vinným a uložily mu trest podle současné (pozdější) úpravy trestního zákona, aniž by to pro něj bylo příznivější. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost splňuje podmínky přípustnosti, si vyžádal příslušný soudní spis vedený pod sp.zn. 2 T 91/99 a požádal též účastníky řízení - Obvodní soud pro Prahu 10 a Městský soud v Praze a vedlejší účastníky řízení - Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 a Městské státní zastupitelství v Praze, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že ústavní stížnost považuje za zcela důvodnou. Při svém rozhodování se řídil dle §264 odst.1 trestního řádu právním názorem odvolacího soudu, jímž byl ze zákona vázán. Městský soud v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na napadené usnesení a jeho odůvodnění a uvedl, že obžalovaný rozhodně nebyl poškozen ve svých právech. Dále poukázal na ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. V daném případě se domnívá, že posouzení jednání obžalovaného podle zákona účinného v době, kdy bylo rozhodováno, je pro stěžovatele (obžalovaného) příznivější. Naopak podle znění ustanovení §125 odst. 1 trestního zákona, jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 65/1994 Sb., by v podstatě při vymezení trestného činu bylo pro pachatele nepříznivější. Městský soud v Praze se dále domnívá, že obžalovaný, pokud měl pochybnosti o správnosti postupu řízení, měl je uplatnit v rámci odvolacího řízení, což učiněno nebylo, a případně tuto otázku řešit i formou mimořádného opravného prostředku, tj. podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Závěrem Městský soud v Praze dodává, že nepovažuje podaný návrh za oprávněný. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 sdělilo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka. Městské státní zastupitelství v Praze se rovněž postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo. Ústavní stížnost je důvodná. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Uvedená zásada odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona je promítnuta v ustanovení §16 odst. 1 trestního zákona, které stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu týkající se časové působnosti trestního zákona je rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. nález sp.zn. IV.ÚS 158/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, str.91 a násl.). Podstatou ústavní stížnosti je otázka právní kvalifikace posuzované věci z hlediska časové působnosti trestního zákona a promítnutí této právní kvalifikace do výroku rozsudku. Podle výroku rozsudku obvodního soudu stěžovatel spáchal trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle §125 odst. 2 trestního zákona tím, že uvedl nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Odvolací soud tuto právní kvalifikaci svým usnesením potvrdil. Ustanovení §125 odst. 2 trestního zákona ve znění účinném v době spáchání předmětného skutku, tj. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. s účinností od 1.1.1994, však znělo: "Stejně bude potrestán, kdo v úmyslu uvedeném v odstavci 1 (tj. v úmyslu zajistit sobě nebo jinému neoprávněné výhody - pozn. ÚS) a) učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače, nebo b) podklady uvedené v odstavci 1 (mj. i podklady pro zápis do obchodního rejstříku - pozn. ÚS) zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými, zatají nebo nevede." Ze znění citovaného ustanovení je zcela zjevné, že na posuzovaný skutek stěžovatele nedopadá a že není tím ustanovením, jež obecné soudy v dané věci aplikovaly, tím spíše, je-li uvozeno nadpisem "Zkreslování údajů hospodářské a obchodní evidence". Trestný čin "Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění" podle §125 byl do trestního zákona začleněn až novelou č. 253/1997 Sb. účinnou od 1.1.1998. Novelizované ustanovení §125 odst. 2 potom znělo: "Stejně bude potrestán, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku." Ústavní soud považuje za prokázané, že obecné soudy na daný případ neaplikovaly ustanovení §125 odst. 2 trestního zákona účinného v době spáchání předmětného skutku. Vzhledem k tomu, že v obou napadených rozhodnutích není uvedeno číslo zákona, podle jehož znění bylo ve věci rozhodováno, nelze vyloučit možnost, že skutečně mohlo být použito trestního zákona v pozdějším znění, jak naznačuje stěžovatel. Napadená rozhodnutí však jakoukoliv argumentaci pro použití pozdějšího zákona, jenž by byl pro stěžovatele příznivější oproti zákonu dřívějšímu postrádají. Rozhodnutí obecných soudů jsou v tomto směru nepřezkoumatelná. Ústavní soud se pro úplnost zaobíral úvahou, zda v písemném vyhotovení napadených rozhodnutí nemohlo dojít k pouhému omylu v číselném označení aplikovaného ustanovení. V úvahu přicházející ustanovení §125 odst. 1, ve znění zákona č. 290/1993 Sb., zmiňované též stěžovatelem v ústavní stížnosti, které by skutkovou podstatou dopadalo na posuzovaný případ (".kdo uvede nepravdivé údaje v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku."), však pro svou aplikaci vyžadovalo prokázání pachatelovy pohnutky, konkrétně "úmyslu zajistit sobě nebo jinému neoprávněné výhody", zatímco obecné soudy se dokazováním tohoto subjektivního znaku stěžovatelova jednání, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, vůbec nezabývaly. Tato skutečnost by pravděpodobně také vylučovala možnost použití pozdějšího zákona, v daném případě zřejmě trestního zákona ve znění po novele provedené zákonem č. 253/1997 Sb., neboť hlavním účelem této novely bylo zjednodušení dokazování u trestného činu podle §125 trestního zákona právě vypuštěním nutnosti prokazovat pachatelovu pohnutku (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 253/1997 Sb.), což ve svém důsledku by jen obtížně mohlo vést k závěru, že tato pozdější úprava je pro stěžovatele příznivější oproti trestněprávní úpravě účinné v roce 1994. Z tohoto pohledu Ústavní soud hodnotil vyjádření poskytnuté Městským soudem v Praze jako nepřesvědčivé. Ústavní soud však nepovažoval za nutné pro rozhodnutí ve věci posuzovat, zda ustanovení §125 odst. 1 trestního zákona ve znění zákona č. 290/1993 Sb. je či není pro stěžovatelé příznivější než pozdější znění tohoto ustanovení provedené novelami č. 253/1997 Sb., případně č. 105/2000 Sb., a to právě proto, že z napadených rozhodnutí samotných, z jejich výroků ani z odůvodnění, nijak nevyplývá, zda obecné soudy použily na stěžovatelovu věc v souladu s §16 odst. 1 trestního zákona pozdější zákon, jenž by byl pro pachatele příznivější. Za situace, kdy zákon, podle něhož bylo ve věci rozhodováno, není v rozhodnutí specifikován jinak než slovy "trestní zákon", je třeba mít za to, že použito bylo zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Ústavní soud proto nemohl dospět k závěru o případném porušení čl. 40 odst. 6 Listiny tvrzeném v ústavní stížnosti. Avšak s ohledem na svou ustálenou judikaturu, podle níž se cítí být vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním, Ústavní soud byl nucen konstatovat závažné porušení jiného ústavně zaručeného stěžovatelova práva. Skutečnost, že z odůvodnění obou napadených rozhodnutí nelze spolehlivě dovodit závěr o tom, že by se stěžovatel dopustil trestného činu uvedeného ve výroku rozhodnutí, přičemž není zřejmé ani to, podle kterého ustanovení trestního zákona z hlediska jeho časové působnosti byl stěžovatel uznán vinným, je třeba hodnotit jako nedodržení požadavků kladených trestním řádem na náležitosti rozsudků a usnesení v trestním řízení, zejména jde-li o jejich odůvodnění (§125, §134 trestního řádu). Napadená rozhodnutí jsou tak de facto nepřezkoumatelná. Z hlediska ústavněprávního proto Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při své rozhodovací činnosti nerespektováním zákonného postupu v daném případě stanoveného trestním řádem postupovaly v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky, čímž porušily stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu a v důsledku toho i jeho právo na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 nálezem zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Rozhodnutí Ústavního soudu se přirozeně vztahuje i na spoluodsouzeného J. S., neboť Ústavní soud respektoval zásadu beneficium cohaesionis vyjádřenou v §261 trestního řádu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. června 2002