ECLI:CZ:US:2005:4.US.527.03
sp. zn. IV. ÚS 527/03
Usnesení
IV.ÚS 527/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci stěžovatele Mgr. F. Š., právně zastoupeného JUDr. K. V. - S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2003 sp. zn. 9 To 71/2003 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. prosince 2002 sp. zn. 2 T 185/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované zejména v čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 3. prosince 2002 sp. zn. 2 T 185/2002 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel společně se spoluobžalovaným A. S. dne 19. 12. 1997 v Domově důchodců v M. v pokoji V. F. (nar. v r. 1914) zneužili jeho důvěry a zdravotního stavu a dali mu k podpisu kupní smlouvu obsahující klauzuli o převzetí kupní ceny ve výši 360.000,- Kč při podpisu, ač tato kupní cena zaplacena nebyla a poté v souladu s předchozí dohodou stěžovatel podal u Katastrálního úřadu v P. návrh na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí, jehož povolením došlo k převodu vlastnictví rekreační chaty se stavební parcelou a pozemkem v katastru obce M. na A. a L. S., čímž V. a M. F. způsobili škodu ve výši nejméně 301.040,- Kč. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let.
Proti tomuto rozsudku podali oba obžalovaní a okresní státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2003, sp. zn. 9 To 71/2003 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ohledně stěžovatele ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. stěžovateli dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii na dobu čtyř let. Odvolání stěžovatele a obžalovaného S. byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2003 sp. zn. 5 Tdo 679/2003, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proti usnesení dovolacího soudu však stěžovatel svoji ústavní stížnost nesměřuje.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh celého trestního řízení, jakož i obsah jednotlivých provedených důkazů. Konstatuje, že nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. V jednotlivostech pak namítá následující:
1. Stěžovateli bylo sděleno obvinění pro trestný čin podvodu až dne 2. 7. 2001, tedy více než tři roky po spáchání činu, toto opatření bylo ke stížnosti stěžovatele pro četné nedostatky zrušeno a státní zástupce jej nahradil svým usnesením ze dne 20. 7. 2001, jímž mu bylo sděleno obvinění pro tentýž skutek, v jeho poučení pak bylo konstatováno, že proti němu není stížnost přípustná, což je v rozporu s ustanovením §2 odst. 13 a §141 odst. 2 tr. ř. Přípravné řízení trvalo téměř čtyři roky, čímž došlo k porušení §2 odst. 4 a §170 tr. ř.
2. Orgány činné v trestním řízení se dostatečně nezabývaly námitkami podjatosti, které stěžovatel v průběhu přípravného řízení vznesl vůči vyšetřovateli npor. Ing. P. B. a státnímu zástupci JUDr. O. Š., jeho námitky zůstávaly dílem bez odpovědi, dílem byly řešeny nedostatečně. Dodnes mu nebylo sděleno, jak bylo vyřízeno jeho trestní oznámení, které podal na npor. Ing. P. B. pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele.
3. Při skončení vyšetřování vznesl stěžovatel četné návrhy na doplnění vyšetřování ve smyslu §166 odst. 1 tr. ř., vyšetřovatelem však nebyl vyrozuměn, zda se jeho návrhy zamítají.
4. Zdůvodnění podané obžaloby je zcela v rozporu s objektivním skutkovým stavem, z podkladů shromážděných ve vyšetřovacím spise vyplývají zcela jiné skutečnosti, než ke kterým dospěl státní zástupce.
5. Stěžovatel v dané věci vystupoval jako advokát a zastupoval jak prodávající, tak kupující stranu, řídil se přitom příslušnými právními a stavovskými předpisy. Smluvním stranám nabídnul možnost zajištění kupní ceny zřízením depozita, což však dotyční odmítli a na jejich pokyn vtělil do smlouvy ustanovení, že kupní cena byla v hotovosti zaplacena ke dni uzavření smlouvy. Poté, co postupně kupní smlouvu podepsaly M. F. a L. S., odjel stěžovatel s A. S.m do domova důchodců za V. F. Stěžovatel jim ponechal dostatečný čas pro prostudování smlouvy, během něhož opustil místnost a vyzvednul na sesterně občanský průkaz V. F., před podpisem smlouvy se obou zeptal, zda s jejím obsahem souhlasí a zda ujednání o kupní ceně odpovídá písemné formulaci a reálné skutečnosti, což mu potvrdili. Poškozený F. však explicitně neuvedl, že převzal 360.000,- Kč v hotovosti, jak uvádí nalézací soud. Přezkoumávat souhlasné tvrzení smluvních stran týkající se finančního vypořádání stěžovateli coby advokátovi nepříslušelo a překročil by tím zákonný rámec svého postavení. Stěžovatel se v březnu 1998 od A. S. dozvěděl, že došlo mezi ním a V. F. k nedorozumění ohledně kupní ceny s tím, že V. F. obdržené peníze použil na úhradu svých dluhů a žádá dodatečné dorovnání mezi cenou smluvní a cenou tržní; tuto skutečnost mu následně V. F. potvrdil.
6. Z dostupných indicií vyplývá jako možný průběh skutkového děje, že V. F. ponechal A. S. předmětnou nemovitost za minimální hodnotu nebo bezplatně, výměnou za slib doživotní péče a jednalo se tedy o simulovaný právní úkon. Stěžovateli nepříslušelo hodnotit dohody účastníků uzavřené mimo smluvní rámec, přičemž je ani neznal.
7. Z výpovědí svědků vyplývá, že V. F. je osobou velice pečlivou a je proto nepravděpodobné, že by podepsal kupní smlouvu, aniž by ji pečlivě neprostudoval, poukazuje dále na rozpor ve výpovědi poškozeného, který v roce 1998 uvedl, že si nevzpomíná, zda měl občanský průkaz u sebe, nicméně v roce 2001 prohlašuje, že jej měl u sebe stále.
8. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědkyně B. P. soudem jako nevěrohodné. Nalézacímu soudu též vytýká, že se blíže nezabýval okolnostmi, za jakých kupní smlouvu podepsala M. F., přičemž bylo zjištěno, že její podpis na kupní smlouvě je pravý a rovněž se nezabýval okolnostmi, za kterých poškozený F. a svědek L. J. zaslali omluvné dopisy, v nichž vyloučili trestní odpovědnost obžalovaných, soud se bez jakéhokoliv důkazu spokojil s tvrzením těchto svědků, že předmětné dopisy nepsali.
9. K hlavnímu líčení nebyl předvolán V. F. a o návrhu obhajoby na jeho předvolání nebylo vůbec rozhodnuto, stěžovatel přitom nedal k přečtení jeho výpovědi souhlas, soud sice odkázal na špatný zdravotní stav poškozeného, ten však byl několik měsíců před hlavním líčením vyslýchán vyšetřovatelem a bylo konstatováno, že jeho fyzický a duševní stav je dobrý. Soud dále zamítnul návrh na provedení písmoznaleckého posudku k ověření pravosti podpisů V. F. a L. J. na výše zmíněných omluvných dopisech. Rovněž byl zamítnut návrh na vyšetření duševního stavu V. F. Odvolací soud nerozhodl o provedení důkazů navržených v odvolání a důkazy osobně stěžovatelem předložené předsedkyni senátu v rámci veřejného zasedání nebyly ani přečteny, natož provedeny.
10. Dle názoru stěžovatele mu byl trest zákazu činnosti výkonu advokacie uložen nezákonně, aniž by odvolací soud provedl jakékoliv dokazování, k pozastavení činnosti advokáta jsou přitom příslušné orgány České advokátní komory.
11. Stěžovatel odkazuje na obdobný trestní případ, ve kterém advokátka asistovala při podpisu kupní smlouvy a přijala do úschovy splátku kupní ceny, kterou prodávající pokládali za první splátku, advokátka ji však později označila jako druhou splátku, aniž by ta první byla kdy prodávajícím vyplacena, na tuto advokátku bylo podáno trestní oznámení, které však bylo odloženo.
12. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, aniž se zabýval meritem věci, byť tento mimořádný opravný prostředek obsahoval právně relevantní důvody, tj. že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily skutek a v návaznosti na to i trestněprávní odpovědnost stěžovatele a rozhodly tak v rozporu s atributy hmotného práva. Nejvyšší soud měl proto napadené rozsudky v plném rozsahu zrušit.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze uvedla, že námitky stěžovatele nepovažuje za důvodné a v podrobnostech odkázala na protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu a obsah rozsudku odvolacího soudu. Okresní soud Praha-západ se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 2 T 185/2002 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
V.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a ze zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že se v rámci projednávané ústavní stížnosti nemohl zabývat námitkami stěžovatele, které se týkají neúměrně dlouhé doby přípravného řízení, tvrzené podjatosti vyšetřovatele a státního zástupce, nevypořádání se s trestním oznámením stěžovatele, jakož i těmi námitkami, které směřují proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost totiž směřuje proti výše citovaným rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu a nikoliv proti rozhodnutí dovolacího soudu, délce řízení či podjatosti orgánů činných v přípravném řízení. Ústavní soud vzhledem ke své vázanosti petitem ústavní stížnosti nemohl tyto námitky věcně přezkoumávat. V této souvislosti proto jen na okraj uvádí, že ani případná vada, spočívající v nepřiměřené délce přípravného řízení, nemůže být zhojena zrušením napadených rozhodnutí.
Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, uvádí Ústavní soud k těmto námitkám následující: V souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Dalším z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.
Soud prvního stupně postavil svá skutková zjištění na řadě přímých i nepřímých důkazů, které přesvědčivým způsobem vyhodnotil. Výrok o vině založil v prvé řadě na výpovědi poškozeného V. F., jež byla z důvodu jeho dlouhodobé nemoci čtena u hlavního líčení. Poškozený uvedl, že s obžalovaným S. se znají dlouhou dobu a jejich vztah byl přátelský, poté co A. S. projevil zájem o jeho chatu, domluvili se na jejím prodeji za odhadní cenu. Dne 19. 12. 1997 mu oba obžalovaní přinesli kupní smlouvu a další doklady, v té době dobře neviděl, obžalovaní ho však ubezpečili, že je vše v pořádku. Po celou dobu jednání byli u něj přítomni oba obžalovaní, přičemž neexistoval důvod, proč by měl stěžovatel opouštět pokoj, neboť občanský průkaz měl poškozený stále při sobě. Domníval se, že peníze budou předány po vypracování odhadu nemovitosti a teprve večer po podpisu smlouvy zjistil, že dle jejího čl. 3 potvrdil jejich přijetí již před podpisem smlouvy, což se však nestalo. Neměl by je ostatně ani kam uložit, neboť v domově důchodců by mu je někdo mohl odcizit. Výpověď poškozeného je potvrzována výpověďmi jeho synů, svědka L. J. a ošetřovatelek v domově důchodců, kteří potvrdili, že V. F. se chystal prodat chatu, což se také stalo, nicméně peníze za ni nedostal. L. J. byl v dubnu 1998 přítomen jednání mezi V. F. a obžalovanými, ze kterého jasně vyplynulo, že V. F. nedostal zaplaceno a oba obžalované překvapilo, že požaduje zaplacení kupní ceny, A. S. vystupoval, jakoby chtěl chatu zadarmo. Tento svědek rovněž uvedl, že vzhledem k opatrnosti poškozeného může vyloučit, že by tak vysokou finanční částku uložil do nočního stolku. Členky ošetřujícího personálu domova důchodců D. Š., M. Z., K. N., E. V. a M. P., stejně tak jako L. J. uvedli, že poškozený měl občanský průkaz prakticky stále u sebe a odmítnul ho předat do sesterny, jak je v domově důchodců u ostatních klientů běžné. S těmito výpověďmi je v rozporu výpověď B. P., která při hlavním líčení uvedla, že v jednom případě přišel jeden z obžalovaných pro občanský průkaz poškozeného do sesterny, přičemž toto tvrzení je v rozporu s její výpovědí z přípravného řízení, kdy uvedla, že žádný z obžalovaných občanský průkaz poškozeného nevyzvedával, neboť ten jej měl stále u sebe. Výpovědi této svědkyně učiněné v hlavním líčení proto nalézací soud neuvěřil.
S ohledem na shora konstatované výpovědi pokládal nalézací soud obhajobu obžalovaných za vyvrácenou. Poukázal na skutečnost, že obžalovaný S. změnil v průběhu trestního řízení svoji výpověď - v přípravném řízení uváděl, že předal poškozenému kupní cenu v době, kdy stěžovatel odešel obstarat občanský průkaz poškozeného a po návratu do místnosti se stěžovatel zeptal, zda je kupní cena vyrovnána, což mu potvrdili. V hlavním líčení A. S. naopak vypověděl, že žádné peníze poškozenému nedal, neboť ten je ani nechtěl a od poškozeného vyrozuměl, že se má pouze o chatu starat, právní formu převodu vymysleli poškozený se stěžovatelem. Této výpovědi soud neuvěřil, jelikož dle svědectví řady svědků poškozený F. vždy mluvil o svém úmyslu prodat předmětnou chatu. Stěžovatelova výpověď korespondovala s výpovědí obžalovaného S. z přípravného řízení, tj. že vyzvednul občanský průkaz poškozeného ze sesterny a poté se zeptal, zda byly peníze předány. Tuto stěžovatelovu výpověď pokládal nalézací soud za vyvrácenou výpovědí poškozeného, že občanský průkaz měl stále u sebe, což potvrdila i řada dalších svědků, soud dále poznamenal, že všechny údaje poškozeného již stěžovatel znal, neboť ty byly uvedeny na vyhotovení smlouvy. Soud proto dospěl k závěru, že v době, kdy poškozený podepisoval kupní smlouvu, stěžovatel věděl, že kupní cena nebyla předána, přestože to poškozený svým podpisem stvrzoval.
Odvolací soud skutkovým i právním závěrům nalézacího soudu přisvědčil, hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem označil za přesvědčivé a dostatečným způsobem se vyrovnal s jednotlivými námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel trvá na jím tvrzené skutkové verzi, kterou však nalézací soud přesvědčivým způsobem vyvrátil. Náležitým způsobem odůvodnil, jaké z provedených důkazů pokládal za věrohodné a jaké nikoliv. Pokud soud neuvěřil výpovědi B. P., že jeden z obžalovaných si vyzvednul ze sesterny občanský průkaz poškozeného, s odkazem na její odlišnou výpověď z přípravného řízení, jakož i na odlišné výpovědi řady dalších svědků, kteří potvrzují, že poškozený měl svůj občanský průkaz stále u sebe, lze toto odůvodnění pokládat za zcela dostatečné. Jelikož z výpovědí svědků vyplývá, že V. F. a A. S. byli v dlouholetém pracovním a přátelském vztahu, je srozumitelné, že poškozený F. tomuto obžalovanému důvěřoval, a proto navzdory své opatrnosti podepsal kupní smlouvu, aniž ji podrobně prostudoval, zvláště když v předmětné době kvůli šedému zákalu špatně viděl.
Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 875 spisu) i rozsudku nalézacího soudu vyplývá, že protokoly o výpovědi V. F. byly čteny podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť jeho onemocnění mu znemožnilo účast na hlavním líčení. Ze svědeckých výpovědi i lékařským zpráv totiž vyplývá, že V. F. byl v době konání hlavního líčení trvale ležícím pacientem. Tvrzení stěžovatele, že několik měsíců před hlavním líčení byl poškozený schopen výslechu v rámci přípravného řízení, je v tomto ohledu zcela nepodstatné. Je vhodné dále zdůraznit, že u hlavního líčení, při kterém byly čteny protokoly o výsleších V. F., byli stěžovatel i jeho obhájce přítomni, k obsahu přečtených protokolů se vyjadřovali a zvolený procesní postup žádným způsobem nezpochybňovali. Pro úplnost lze připomenout, že k postupu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. není souhlas obžalovaných nutný.
Pokud stěžovatel podrobně popisuje obdobný případ, ve kterém bylo trestní stíhání advokátky odloženo a tvrdí, že v jeho případě mělo být postupováno obdobně, pak tato námitka nemá ústavně právní relevanci. Již z pouhého popisu případu podaného stěžovatelem je zřejmé, že se nejedná o zcela obdobnou situaci, přičemž rozhodující skutečností v tomto ohledu je, že Ústavní soud není povolán ke sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů, natož pak všech orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní soud dále posoudil námitku stěžovatele, že o jeho návrzích na doplnění dokazování před skončením vyšetřování dle §166 odst. 1 tr. ř. nebylo rozhodnuto. Z obsahu trestního spisu (č. l. 1265 an.) je zřejmé, že stěžovatel vznesl při skončení vyšetřování řadu návrhů na doplnění dokazování, přičemž policejní rada mu sdělil, že o jejich provedení rozhodne dozorující státní zástupce, ovšem v trestním spise není toto rozhodnutí obsaženo a lze tedy předpokládat, že o návrzích stěžovatele rozhodnuto nebylo. Podle názoru Ústavního soudu však toto pochybení nemohlo vést k porušení ústavních práv stěžovatele. V této souvislosti je totiž nutno zdůraznit, že stěžovatel mohl vznesenou námitku uplatnit v celém průběhu hlavního líčení a požadovat provedení navržených důkazů, což neučinil, a to ani v rámci podaného odvolání.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, uvádí Ústavní soud následující: Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci. V této souvislosti je vhodné uvést, že stěžovatel v průběhu hlavního líčení nevznášel žádné důkazní návrhy. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím nalézacího soudu, kterým zamítnul návrh obhájce obžalovaného S. na vypracování písmoznaleckého posudku k ověření pravosti podpisů V. F. a L. J. na tzv. omluvných dopisech a dále na vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie, jímž by byl posouzen duševní stav V. F. (č. l. 882 spisu). Nalézací soud své rozhodnutí o odmítnutí důkazních návrhů zdůvodnil tím, že zmíněné omluvné dopisy jsou zřejmé falzifikáty, V. F. a L. J. vyloučili, že by je psali, přičemž se jedná o zcela věrohodné svědky, kteří neměli ani důvod tyto dopisy psát. Ohledně duševního stavu V. F. v roce 1997 nevznikly zásadnější pochybnosti, přičemž dle tvrzení řady svědků je jeho duševní kondice dobrá i v současné době. Vznesené důkazní návrhy jsou tedy nadbytečné (str. 14-15 rozsudku nalézacího soudu). Rekapitulované odůvodnění nalézacího soudu týkající se zamítnutí vznesených důkazních návrhů pokládá Ústavní soud za dostačující.
V podaném odvolání pak stěžovatel žádné důkazní návrhy nevznesl (srov. č. l. 915-918 spisu), při veřejném zasedání odvolacího soudu předsedkyni senátu předložil své vyjádření k napadenému rozsudku soudu prvního stupně, přičemž k tomuto vyjádření byla připojena řada listin, jež se zejména vztahovaly k hodnocení osoby stěžovatele a jeho mravní bezúhonnosti (č. l. 933-946 spisu). Ústavní soud pokládá za pochybení to, že odvolací soud ve svém rozsudku obsah těchto listin nezohlednil a nevyrovnal se s nimi, tuto skutečnost však nelze pokládat za porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Dotyčné listiny totiž neobsahovaly takové relevantní skutečnosti, které by měly podstatný význam pro meritorní rozhodnutí soudu.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, který pokládá za nezákonnou skutečnost, že proti usnesení státního zástupce ze dne 20. 7. 2001 sp. zn. 1 Zt 408/98 (č. l. 722-724 spisu), kterým bylo zrušeno opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění a zároveň jím bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin podvodu, nebyla stížnost přípustná. Rozhodnutí státního zástupce je zcela v souladu s ustanovením tehdy platného znění §160 odst. 1 tr. ř., podle něhož se trestní stíhání zahajovalo sdělením obvinění, proti němuž nebyla přípustná stížnost. Proto nebyla stížnost přípustná ani proti usnesení státního zástupce, který sdělení obvinění zrušil a nahradil je vlastním rozhodnutím podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř. Tato zákonná úprava se změnila teprve novelou trestního řádu č. 265/2001 Sb., která však nabyla účinnosti až 1. 1. 2002, tedy mimo rozhodné období.
Pokud stěžovatel namítá, že uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu advokacie je nezákonné, nelze tomuto tvrzení přisvědčit. Odvolací soud náležitým způsobem odůvodnil, z jakého důvodu přistoupil k uložení tohoto trestu (str. 5-6 rozsudku odvolacího soudu), přičemž potvrdil správnost výroku o vině vysloveného v rozsudku nalézacího soudu a neměl tedy důvod provádět další dokazování. Skutečnost, že příslušný orgán České advokátní komory může uložit dočasný zákaz výkonu advokacie dle §32 odst. 3 písm. d) zákona o advokacii samozřejmě neznamená, že trest zákazu této činnosti (v tomto případě konkrétně povolání) nemůže být uložen soudem v rámci trestního řízení. Uložený trest zcela odpovídá ustanovení §50 odst. 1 tr. zák.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu