ECLI:CZ:US:2004:4.US.533.03
sp. zn. IV. ÚS 533/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 14/2003, za účasti České republiky - Ministerstvo obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu a dále rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2002 sp. zn. 18 Co 191/2002, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatel byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 1953 sp. zn. T 45/53 odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tehdy platného trestního zákona č. 86/1950 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku (stěžovatel odepřel vykonávat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení). Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. května 1999 sp. zn. 7 Tz 17/99 byl odsuzující rozsudek zrušen a stěžovatel byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Stěžovatel byl podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci") Ministerstvem obrany ČR v roce 1999 odškodněn za vykonaný trest částkou 32.000,- Kč, sestávající se z odškodnění za ztrátu na výdělku, náhrady nákladů trestního řízení a výkonu trestu odnětí svobody. Jelikož ostatní stěžovatelovy požadavky, zejména odškodnění za morální a citovou újmu ve výši 480.000,- Kč byly označeným orgánem odmítnuty, obrátil se žalobou na soud, ve které požadoval náhradu nemateriální újmy v téže výši. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. prosince 2001 sp. zn. 17 C 228/99 bylo rozhodnuto, že Česká republika je stěžovateli povinna zaplatit odškodnění za neoprávněné věznění ve výši 480.000,- Kč a náklady řízení ve výši 120.075,- Kč. K odvolání Ministerstva obrany ČR byl tento rozsudek změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2002 sp. zn. 18 Co 191/2002 a stěžovatelova žaloba byla zamítnuta. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 14/2003.
V ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že ke zrušení odsuzujícího rozsudku nedošlo cestou přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci, ale Nejvyšší soud postupoval dle ustanovení trestního řádu. Podle jeho názoru není důvod limitovat odškodnění zákonem o soudní rehabilitaci, který byl přijat v době zcela odlišné cenové a mzdové hladiny. Tento postup je přitom v rozporu s právem na "přiměřené hmotné odškodnění" garantované v čl. 36 odst. 3 Listiny. Poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. listopadu 2002, ve kterém jde sice o jiný typ nároku, neboť Pincovi nebyli vězněni, ale utrpěli majetkovou újmu, nicméně problematika nemateriální újmy je stejná - Česká republika vyplatila odškodnění podle platných předpisů, ale jeho výše byla nepřiměřeně nízká. Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek Evropského soudu ve věci Tsirlis a Kouloumpas (pozn. Ústavního soudu - ve stížnosti nesprávně uvedeno Koulumpas) proti Řecku ze dne 29. května 1997, neboť se dle jeho názoru jedná o srovnatelný případ; Tsirlis a Kouloumpas totiž odepřeli z náboženských důvodů vykonávat vojenskou službu, za což byli uvězněni a v pozdějším řízení prokázali, že řízení bylo nezákonné. Ačkoliv jde o srovnatelný případ, žádá stěžovatel podstatně menší částku, než která byla Evropským soudem těmto stěžovatelům přiznána. Nárok na odškodnění za nemateriální újmu vyplývá podle názoru stěžovatele z čl. 41 Úmluvy. Stěžovatel dále namítá, že v dané věci nelze při posuzování jím uplatněného nároku vycházet pouze ze vztahu lex specialis a lex generalis, neboť žádný zvláštní právní předpis nemůže oprávněně vytvořit takové právní prostředí, které by popíralo to, co je přiměřené a spravedlivé, přičemž takovým popřením je například přiznání odškodnění jen ve výši náhrady výdělku, který nedosahuje ani poloviny minimální mzdy. Ustanovení §23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci přitom poskytuje prostor pro spravedlivé odškodnění neboť v něm uvedený výčet položek má demonstrativní povahu. Stěžovatel v této souvislosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu, dle kterého ustanovení §24 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci v návaznosti na zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, řeší postup při uplatnění nároku oprávněné osoby a nikoliv hmotněprávní nárok na odškodnění, stěžovatel je naproti tomu názoru, že pokud §24 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci odkazuje při uplatňování nároků podle ustanovení §23, §26 a §27 na postup podle zákona č. 58/1969 Sb., pak lze podle tohoto zákona řešit i otázky, které zákon o soudní rehabilitaci výslovně neřeší.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 228/99 jakož i vyjádření Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu.
Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku, přičemž za věcně správné pokládá i závěry uvedené v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, proto navrhnul, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, event. jako zcela neopodstatněná odmítnuta. Nejvyšší soud konstatoval, že otázka, zda rehabilitovaná osoba má nárok na odškodnění nemateriální újmy, byla odvolacím soudem správně zodpovězena a Nejvyšší soud k ní zaujal shodný názor i ve svých dalších rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 26. srpna 2003 sp. zn. 25 Cdo 789/2003). Pro právní posouzení věci je rozhodující, jak byl uplatněný nárok skutkově odůvodněn, přičemž v posuzované věci je předmětem řízení nárok na odškodnění za trest odnětí svobody uložený rozsudkem, jenž byl zrušen a stěžovatel byl zproštěn obžaloby. Pokud by stěžovateli bylo přiznáno požadované plnění, byl by tím ve srovnání s odškodněním jiných rehabilitovaných osob neoprávněně zvýhodněn. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby byla podaná ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Odvolací i dovolací soud se ve svých rozhodnutích s námitkami stěžovatele řádně, zákonem odpovídajícím způsobem vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud konstatoval, že na stěžovatelův případ dopadá zákon o soudní rehabilitaci, náleží mu nárok na odškodnění dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy, přičemž zákon o soudní rehabilitaci řeší podmínky a výši odškodnění a je tedy právním předpisem, na nějž odkazuje čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Z ustanovení §24 zákona o soudní rehabilitaci vyplývá, že zákonem č. 58/1969 Sb. se řídí pouze postup při uplatnění nároku. Odkaz stěžovatele na rozsudek Evropského soudu ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku je podle názoru odvolacího soudu irelevantní, neboť stěžovatel srovnává výši a nikoliv podmínky odškodnění.
Dovolací soud pak uvedl, že z hlediska vzniku a právního režimu nároku na odškodnění není rozhodující, že ke zrušení odsuzujícího rozsudku nedošlo v přezkumném řízení podle §4 zákona o soudní rehabilitaci. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 1999 sp. zn. 7 Tz 17/99 vyplývá, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 16. prosince 1953 sp. zn. T 45/53 byl zákon porušen v neprospěch stěžovatele, a to i z důvodů uvedených v §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, stěžovatel tedy je osobou rehabilitovanou podle tohoto zákona. Nejvyšší soud dále konstatoval: "Vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy." (str. 4 rozsudku).
Ústavní soud na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkazuje a dále uvádí následující:
Poukaz stěžovatele na čl. 41 Úmluvy není správný, neboť toto ustanovení upravuje výlučně postup Evropského soudu, a proto podle něj obecné soudy České republiky (a ani Ústavní soud) nemohou postupovat. Čl. 36 odst. 3 Listiny, jehož porušení je rovněž namítáno, se vztahuje na škodu jakožto majetkovou újmu, kterou lze objektivně vyjádřit obecným ekvivalentem, tj. penězi a na posuzovaný případ se tedy nevztahuje.
Stěžovatelův odkaz na rozsudky Evropského soudu ve věci Pincová a Pinc proti České republice a Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku není podle názoru Ústavního soudu přiléhavý. Prvně citovaný rozsudek se týká posouzení majetkové újmy, což je zásadní rozdíl od případu stěžovatele, který se domáhá náhrady nemajetkové újmy v penězích (materiální satisfakce). Stěžovatelé Tsirlis a Kouloumpas byli řeckým vojenským soudem odsouzeni pro trestný čin neuposlechnutí rozkazu, neboť z důvodu svého náboženského přesvědčení odmítli nosit uniformu a byli uvězněni po dobu dvanácti, resp. třinácti měsíců. Evropský soud dospěl k závěru, že jejich uvěznění nebylo v souladu s Úmluvu, ani s tuzemským řeckým právem, a proto jim přiznal spravedlivé zadostiučinění, přičemž tuzemskými orgány nebyli vůbec odškodněni. Stěžovatel naopak byl za své protizákonné uvěznění odškodněn, ovšem podle jeho názoru v nedostatečné výši.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že snaha státu rehabilitovat zákonem o soudní rehabilitaci vyjmenované osoby a tyto přiměřeně odškodnit je primárním účelem tohoto zákona. Nelze ovšem přehlédnout, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na základní zadostiučinění morální, přičemž tímto odškodněním není možno následky jednání minulého režimu v plném rozsahu jakkoliv odčinit, výše odškodnění přitom rovněž závisí na ekonomické situaci státu. Stěžovatelem uplatňované odškodnění nemateriální újmy zákon o soudní rehabilitaci nijak nezohledňuje. Jelikož se jedná o lex specialis, je nutno předpokládat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu odškodnit rehabilitované osoby i za utrpěnou nemateriální újmu, bylo by na možnost použití obecné úpravy v tomto zvláštním zákoně výslovným odkazem pamatováno. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že v důsledku svého protiprávního uvěznění utrpěl jím tvrzenou citovou a morální újmu, jíž může zcela právem pociťovat jako neoprávněný zásah do práva na ochranu své osobnosti, pokud však zákonodárce při stanovení obsahu odškodnění ve vztahu k soudním rehabilitacím na tuto nemateriální újmu nepamatoval, není tato skutečnost v rozporu s ústavně zaručenými právy.
Jelikož Ústavní soud, z důvodů shora uvedených, neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu