ECLI:CZ:US:2001:4.US.534.2000
sp. zn. IV. ÚS 534/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A. H., zastoupené JUDr.M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 10 Co 203/2000, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a Z., s.r.o., se sídlem České Budějovice, zastoupené JUDr. S. G., advokátem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 5. 9. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 10 Co 203/2000, kterým byl k odvolání vedlejšího účastníka (žalobce) Z. společnost s ručením omezeným, se sídlem v Českých Budějovicích, změněn rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 12. 1999, č.j. 10 C 277/99-28 tak, že stěžovatelka (žalovaná) je povinna mj. ve stanovené lhůtě zaplatit žalobci částku 7.021,30 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), odložil vykonatelnost napadeného rozsudku do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti. Návrh odůvodnila tvrzením, její průměrný měsíční příjem je kolem 6.500,- Kč měsíčně, a že úhrada předmětné částky by nejen citelně zasáhla rozpočet její rodiny, ale navíc v případě úspěchu v řízení o ústavní stížnosti by se musela domáhat po vedlejším účastníkovi vrácení zaplacené částky, a to zřejmě soudní cestou.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na řádný zákonný proces zakotvené v čl. 90, věta první, Ústavy České republiky ("Ústava"), právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ("Úmluva") a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.), a dále právo na ochranu vlastnictví a pokojného užívání majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a právo omezující oprávnění státní moci zasahovat do ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny.
V odůvodnění své stížnosti uvedla, že s vedlejším účastníkem uzavřela dne 9. 1. 1994 kupní smlouvu, na základě níž jí měl dodat specifikované zboží, za které měla zaplatit kupní cenu 1.798,- DEM, která měla být uhrazena ve 24 měsíčních splátkách. Kupní cenu nezaplatila a z toho důvodu vedlejší účastník na ni podal žalobu k Okresnímu soudu ve Vsetíně. V průběhu řízení, vedeného pod. sp. zn, 8 C 91/97, dopisem ze dne 27. 3. 1997 od kupní smlouvy odstoupila a dne 18. 5. 1997 pak uzavřela s vedlejším účastníkem dohodu o narovnání, podle níž měla být kupní smlouva zrušena, pokud vedlejšímu účastníkovi uhradí částku 8.491,30 Kč a náklady řízení ve výši 4.710,- Kč. Podle uvedené dohody dosud uhradila částku 5.500,- Kč. V dalším řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 277/99 byla žaloba vedlejšího účastníka o zaplacení zbývající částky zamítnuta, s odůvodněním, že odstoupení od kupní smlouvy bylo neplatné, neboť bylo uskutečněno v době, kdy se již první splátka stala splatnou. Dohodu ze dne 18. 5. 1997 pak okresní soud posoudil jako dohodu neplatnou ve smyslu §39 obč. zák., když došel k závěru, že tuto dohodu označenou jako "dohoda o narovnání" nelze považovat za dohodu ve smyslu §585 a násl. obč. zák., neboť sjednaná podmínka popírá samotný smysl dohody o narovnání, kterým je mj. zánik závazku původního a vznik závazku nového. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu pak byl rozsudek soudu prvého stupně změněn shora uvedeným způsobem, a to s odůvodněním, že dohoda ze dne 18. 5. 1997 je platná, neboť odpovídá ust. §51 obč.z. a nejvíce se přibližuje svým obsahem dohodě o narovnání ve smyslu §585 obč.z.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právní závěry stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti nepovažuje za správné, přičemž odkázal na obsah připojeného spisu a obsah napadeného rozsudku. Uvedl, že trvá na skutkových a právních závěrech, které jsou obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Je toho názoru, že ústavní stížnost není důvodná a navrhl její zamítnutí.
Z., s.r.o., se sídlem České Budějovice, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že k části A a k části B, čl. I - IX ústavní stížnosti nemá připomínky, neboť v těchto částech je stručně shrnut stěžovatelkou dosavadní vývoj soudního řízení, argumentace účastníků řízení před obecnými soudy, obsah i zdůvodnění rozhodnutí těchto soudů. S názory stěžovatelky vyjádřenými v části B, čl. X ústavní stížnosti nesouhlasí. Je přesvědčena, že napadený rozsudek odvolacího soudu je po stránce věcné i právní správný. Dohodu ze dne 18. 5. 1997 uzavřela stěžovatelka zcela svobodně, bez nátlaku a v době, kdy řízení v předchozí věci u Okresního soudu Vsetín, sp. zn. 8 C 91/97, nebylo skončeno a výsledek tohoto řízení nebyl znám. Pokud se tedy stěžovatelka zavázala k určitým povinnostem, zcela srozumitelně a jasně ve smlouvě specifikovaným, za podmínek stanovených v této smlouvě, je tento právní úkon dle jejího přesvědčení úkonem platným, který lze považovat za smlouvu uzavřenou dle §51 obč. zák. Závěrem navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Vsetín, sp. zn. 10 C 277/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry odvolacího soudu, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž stěžovatelka dovozuje namítaný zásah do svých ústavně zaručených práv z pouhé skutečnosti, že její, ze zjištěných skutkových okolností vyvozený právní názor, je odlišný od právních závěrů odvolacího soudu, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozsudku. Za těchto okolností svým návrhem na zrušení napadeného rozsudku staví Ústavní soud do role soudu třetí instance. Ústavní soud ve své obecně dostupné judikatuře již mnohokrát vyslovil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky ("Ústava") vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci ÚS "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ústavní stížnost je tedy v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích výše uvedených ústavních práv jako zjevně neopodstatněné. K poukazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 1999 ve věci sp. zn. IV. ÚS 276/99 nutno dodat, že skutkové okolnosti, vedoucí k tomuto ústavní stížnosti vyhovujícímu nálezu, byly odlišné, než v předmětné věci stěžovatelky.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, když dříve neshledal skutečnosti, které by odůvodňovaly vyhovět návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku (§79 odst. 2 cit. zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 2. 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu