ECLI:CZ:US:2017:4.US.536.17.1
sp. zn. IV. ÚS 536/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatele město Česká Lípa, sídlem Česká Lípa, T. G. Masaryka 1, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem KVB advokátní kanceláře s. r. o., se sídlem Pardubice, Teplého 2786, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2016 č. j. 1 As 191/2016-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ze dne 20. 2. 2017 se město Česká Lípa (dále jen "osoba zúčastněná na řízení" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané ve věci úhrady závazku z veřejné služby v městské automobilové dopravě.
II.
Z napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka je osobou zúčastněnou na řízení, ve kterém se VETT a. s., se sídlem v Praze 4, Nad Opatovem 2140 (dále jen "žalobkyně") proti Krajskému úřadu Libereckého kraje (dále jen "žalovaný") domáhá zaplacení částky 1 192 616,65 Kč s příslušenstvím, a to na základě závazku z veřejné služby v městské autobusové dopravě.
Dne 9. 6. 2016 rozsudkem č. j. 59 A 95/2014-113 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2013 č. j. KULK 17825/2013 zamítl (výrok I).
Dne 7. 12. 2016 rozsudkem č. j. 1 As 191/2016-50 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 9. 6. 2016 č. j. 59 A 95/2014-113 rozhodl tak, že tento rozsudek zrušil (výrok I), zrušil i rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2013 č. j. KULK 17825/2013, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok II). Kasační soud konstatoval, že správní soud ve svém rozsudku dospěl k nesprávnému právnímu závěru, obdobně jak to učinil ve svém rozhodnutí již žalovaný, a to proto, že byla pominuta aktuální judikatura zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, představovaná usnesením zvláštního senátu ze dne 25. 2. 2016 č. j. Konf 10/2015-11.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že si je plně vědoma skutečnosti, že napadeným rozhodnutím došlo "pouze" ke zrušení předchozího soudního i správního rozhodnutí a věc byla vrácena k dalšímu řízení správnímu orgánu. Přesto však ústavní stížnost považuje za přípustnou, neboť napadené rozhodnutí "zcela nečekaně a nepředvídatelně přináší po mnoha letech sporů před různými správními i soudními orgány do vývoje celé kauzy zásadní zvrat, resp. zcela nový pohled na způsob (procesního) řešení věci, a to navzdory již existujícím pravomocným rozhodnutím (vůči nimž již přitom byly vyčerpány všechny procesní prostředky)...". Byla též toho názoru, že ústavní stížnost je třeba projednat postupem dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy.
Další obsah ústavní stížnosti blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
III.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že v projednávaném případě tomu tak není.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stanoví-li tudíž právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.
V daném případě byla podstatou ústavní stížnosti tvrzení stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tyto námitky jsou však uplatnitelné v dosud neskončeném řízení, v němž bude Krajský úřad Libereckého kraje ve věci znovu rozhodovat.
Stěžovatelce jsou tudíž i nadále k dispozici prostředky správního řádu a soudního řádu správního, a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatelka nadále domnívala, že jí tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jí otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak stěžovatelka má, resp. bude mít k dispozici zákonné prostředky k ochraně svých práv. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z jeho rozhodovací praxe (viz např. usnesení dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 305/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz, a v něm citovaná judikatura).
Ústavní soud zvažoval postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 citovaného ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Při posuzování aplikace citovaného ustanovení si byl Ústavní soud vědom kritérií stanovených ve svých dosavadních rozhodnutích, ve kterých vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, což značí, že je třeba je vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah významu stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101)]. V projednávaném případě Ústavní soud takový přesah nezjistil a návrhu stěžovatelky na postup dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nevyhověl.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj