ECLI:CZ:US:2018:4.US.547.17.1
sp. zn. IV. ÚS 547/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Vašáka, zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2016 č. j. 21 Cdo 4184/2016-366, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2016 č. j. 29 Co 374/2015-339, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. října 2015 č. j. 12 C 393/2008-302 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012 č. j. 21 Cdo 1520/2011-97, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a Global Payments Europe, s. r. o., se sídlem V Olšinách 626/80, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel (dále rovněž "žalobce") napadá všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo ve smyslu čl. 26 (zřejmě odst. 3, věta první, pozn. ÚS), uvádějící, že každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, čl. 36 (právo na soudní a jinou právní ochranu), čl. 38 (odst. 1, věta první, pozn. ÚS) uvádějící, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 10 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 16. 10. 2015 č. j. 12 C 393/2008-302 zamítl žalobu žalobce proti žalované obchodní společnosti Global Payments Europe, s. r. o. (dále jen "žalovaná") o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru a zamítl rovněž žalobu na určení, že dohoda o skončení pracovního poměru ze dne 2. 9. 2008, kterou účastníci řízení rozvázali pracovní poměr, je neplatná. Z provedeného dokazování soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 2. 2005 zaměstnán na pozici "systémový administrátor - senior", přičemž pracovní smlouva neobsahovala podrobnější vymezení druhu práce. Tato byla demonstrativním způsobem vymezena v popisu pracovní pozice "systémový administrátor - senior". Žalovaná dala žalobci výpověď pro nadbytečnost vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele ze dne 14. 8. 2008 a výpověď byla projednána se základní organizací odborového svazu UNIOS dne 28. 8. 2008, a další den byla výpověď žalobci doručena. Dne 21. 9. 2009 uzavřeli účastníci řízení Dohodu o skončení pracovního poměru (§49 zákoníku práce, ke dni 30. 9. 2008) s tím, že žalobci náleží odstupné ve výši čtyřnásobku měsíčního průměrného výdělku. Soud vzal rovněž za prokázané, že dne 14. 8. 2008 jednatelé žalované rozhodli o zrušení pracovního místa č. 512003, které vykonával žalobce s účinností ke dni 31. 10. 2008 za účelem optimalizace a zefektivnění organizační struktury a snížení stavu zaměstnanců. K takovému snížení mzdových nákladů, snížení počtu zaměstnanců a zefektivnění organizační struktury žalované v uvedeném časovém úseku došlo, a to i formou přechodu na DB2/AS400. Pracovní místo žalobce zůstalo neobsazené, přičemž byla prokázána příčinná souvislost mezi nadbytečností žalobce a přijatými organizačními opatřeními. Podle názoru soudu je proto výpověď doručená žalobci platná, stejně jako uzavřená dohoda mezi účastníky řízení.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. 5. 2016 č. j. 29 Co 374/2015-339 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil. Odvolací soud doplnil odůvodnění soudu prvního stupně v tom směru, že připomněl, že pro rozhodnutí v předmětném sporu není podstatné, zda žalovaný pro upřesnění svých motivů k rozhodnutí o organizační změně upřesňoval či doplňoval důvody, které ho vedly k rozhodnutí o organizační změně.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 12. 2016 č. j. 21 Cdo 4184/2016-366 odmítl dovolání podle ustanovení §214c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť dovolání žalobce neobsahovalo údaje o tom, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a dále v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., takže v dovolacím řízení nebylo možné pro tyto vady pokračovat.
Stěžovatel ústavní stížností napadá rovněž předchozí zrušující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.2012 č. j. 21 Cdo 1520/2011-97.
III.
Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí především proti odmítavému usnesení dovolacího soudu a tvrdí, že se nezakládá na pravdě zjištění dovolacího soudu, že by podaným mimořádným opravným prostředkem opomněl vymezit důvody jeho přípustnosti, a že by brojil proti skutkovým zjištěním předchozích soudů. Stěžovatel namítá, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání "takřka totožného obsahu" s jím dříve podaným dovoláním, jemuž dovolací soud vyhověl, a navíc uvedl, že oba soudy nižších stupňů nerespektovaly po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu právní názor tohoto soudu, že "pokud zaměstnavatel činí opatření směřující k tomu, aby práci konanou zaměstnancem, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost, nadále konal nově přijatý zaměstnanec, nemůže být zaměstnanec nadbytečným", o které opřel své dovolání i nyní. Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost proto považuje za této situace "za zvláštní".
Z usnesení dovolacího soudu prý není pro stěžovatele zřejmé, jak se tento soud vypořádal s jeho námitkou, že se oba soudy nižších stupňů nezabývaly výše uvedeným závazným právním názorem dovolacího soudu. Napadené usnesení dovolacího soudu proto stěžovatel považuje za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Dovolací soud podle názoru stěžovatele v dovolacím řízení postupoval "svévolně", pokud jeho dřívějšímu dovolání vyhověl, a další dovolání, v podstatě shodného obsahu, odmítl pro nepřípustnost.
Odvolací soud se údajně svým právním názorem, uvedeným v rozsudku na str. 6, ve druhém odstavci shora, od výše uvedeného právního názoru dovolacího soudu i v dalším řízení odchýlil. Jestliže dovolací soud svým odmítavým usnesením fakticky tento "odchylný" právní názor odvolacího soudu akceptoval, měl prý postupovat v souladu s ustanovením §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se při svém rozhodování "zabývaly problematikou, kterou stěžovatel řešit nežádal, a naopak nevěnovaly pozornost argumentaci stěžovatele".
IV.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je zčásti přípustná, pokud směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2016 č. j. 21 Cdo 4184/2016-366, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2016 č. j. 29 Co 374/2015-339 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. října 2015 č. j. 12 C 393/2008-302. V případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012 č. j. 21 Cdo 1520/2011-97 je však ústavní stížnost nepřípustná, neboť ústavní stížností je možno, ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu, napadnout pouze rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž jde o rozhodnutí, jímž se řízení o něm končí. Takovým rozhodnutím není zrušující rozsudek dovolacího soudu, kterým bylo řízení ve věci vráceno k soudu prvoinstančnímu. V takovém případě je ústavní stížnost v této části nepřípustná.
V.
Ústavní soud po přezkoumání námitek stěžovatele a s ohledem k tomu, že se mohl zabývat pouze tvrzením stěžovatele o porušení jeho základních práv a svobod, dospěl k závěru, že v projednatelné části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda napadenými rozhodnutími (a řízením, která jim předcházela) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě opakující se polemikou se závěry obecných soudů. Stěžovatelova skutková tvrzení a z nich vyvozený právní názor, předložený dovolacímu soudu již ve stěžovatelově dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 29 Co 94/2013-171 a následně v dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 5. 2016 č. j. 29 Co 374/2015-339, byly obecnými soudy v průběhu řízení vyvráceny.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - mimo jiné - dovolává porušení čl. 36 Listiny, tedy práva na soudní a jinou právní ochranu. Podle přesvědčení Ústavního soudu se obecné soudy v projednávané věci případem dostatečným způsobem zabývaly a vypořádaly se všemi v řízení navrhovanými důkazy a řádně zjistily skutkový stav věci, přičemž respektovaly právní názory Nejvyššího soudu, které vyslovil ve svých zrušujících rozsudcích ze dne 26. 9. 2012 č. j. 21 Cdo 1520/2011-97 a ze dne 28. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 695/2014-213.
Pro úplnost proto Ústavní soud jen připomíná, že v prvním výše uvedeném zrušujícím rozsudku dovolací soud uvedl, že podle právní úpravy pracovněprávních vztahů, účinné ode dne 1. 1. 2007, "může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 zákoníku práce, i když má možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, a i kdyby mu mohl nadále přidělovat jinou práci, která by odpovídala sjednanému druhu práce a která by byla pro něho vhodná, takže není správný právní závěr soudů obou stupňů, podle něhož se žalobce nestal pro žalovanou nadbytečným zaměstnancem, byla-li rozhodnutím žalované ze dne 14. 8. 2008 zrušena žalobcova pozice systémový administrátor - senior". V této souvislosti dovolací soud mimo jiné uložil soudům, aby se zabývaly v dalším řízení také tím, zda rozhodnutí žalované ze dne 14. 8. 2008 skutečně představovalo rozhodnutí o organizačních změnách ve smyslu ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce.
V pořadí druhém zrušujícím rozsudku ze dne 28. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 695/2014-213 dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky, jaké jsou předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru zaměstnavatelem zaměstnanci podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu proto, že právní posouzení odvolacího soudu (obsažené v odůvodnění jeho rozsudku) není úplné, a tedy ani správné (v souladu se zákonem). Dovolací soud v rozsudku uvedl, že soudy by měly v dalším řízení přihlédnout především k tomu, zda v době podání výpovědi žalobci byla u žalované volná shodná pracovní pozice, jakou dosud zastával žalobce, na niž žalovaná hledala na trhu práce nového zaměstnance, a že žalovaná v průběhu řízení neuvedla, v čem konkrétně v rozhodnutí ze dne 14. 8. 2008 uvedené zvýšení efektivnosti práce sledované zrušením pracovního místa žalobce spočívalo a jak se v provozu žalované projevilo (mělo projevit). Protože v tomto směru bylo rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně neúplné a tedy nesprávné, dovolací soud zrušil i předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ústavní soud nemůže přitakat stěžovatelově názoru, že i jeho v pořadí druhé dovolání mělo být dovolacím soudem posouzeno jako přípustné, a to s ohledem na údajné nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu, vysloveného v jeho druhém zrušujícím rozsudku, oběma soudy nižších stupňů. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací shodně konstatovaly (s odvoláním na konkrétní skutková zjištění), že v projednávané věci byly splněny předpoklady pro výpověď z důvodu podle §52 písm. c) zákoníku práce a že se stěžovatel pro žalovanou stal nadbytečným (přičemž bylo prokázáno, že na pracovní pozici stěžovatele nebyl přijat nový zaměstnanec), a že existovala příčinná souvislost mezi nadbytečností stěžovatele a přijatými organizačními změnami žalované. Přijaté organizační opatření žalované nebylo s ohledem ke všem okolnostem zjištěným v průběhu řízení "fiktivní"; nešlo tedy o pouhou předstíranou organizační změnu. Bylo také zjištěno, že v letech 2008 až 2010 došlo v oblasti správy systémů (v němž pracoval stěžovatel) u žalované k úspoře mzdových nákladů ve výši 23 675 601,- Kč a úspor bylo současně dosaženo i v oblasti IT přechodem na jiný typ databáze.
Soudy obou stupňů se tedy řídily závazným právním názorem dovolacího soudu a v tomto smyslu doplnily i chybějící skutková zjištění.
Jestliže dovolací soud odmítl (v pořadí druhé) dovolání stěžovatele jako nepřípustné, stalo se tak, mimo jiné, z důvodu nesplnění předpokladů jeho přípustnosti. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud i přes jeho stručnost za dostatečné a přezkoumatelné, neboť k uvedení pouze stručného odůvodnění dovolací soud opravňuje ustanovení §243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění a z odůvodnění je dostatečně zřejmé a jasné, co dovolací soud k odmítnutí dovolání vedlo.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu