ECLI:CZ:US:2006:4.US.566.05
sp. zn. IV. ÚS 566/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky G. Š., zastoupené Doc. JUDr. Karlem Schellem, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Podpěrova 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2004, č.j. 46 T 10/2004-400, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2005, č.j. 5 To 129/2004-451, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 6. 2005, č. j. 7 Tdo 668/2005-511, a dále o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2004, č.j. 46 T 10/2004-400, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 22. 8. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, když dle napadaného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") se dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v organizování zvlášť závažného trestného činu, a to jiného úmyslně usmrtit, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu, čímž spáchala přípravu k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 k §219 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byla tímto rozsudkem odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti let. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") následně svým usnesením ze dne 19. 1. 2005 zamítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu I. stupně pro jeho nedůvodnost. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak usnesením ze dne 7. 6. 2005 odmítl dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
2. Stěžovatelka se domnívala, že obecné soudy při vydávání ústavní stížností napadených rozhodnutí nerespektovaly Listinu základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Ústavu České republiky (dále jen "Ústava"). Napadaná rozhodnutí obecných soudů tak měla vykazovat rozpor s čl. 10 odst. 1, čl. 36, čl. 39 Listiny, s čl. 90 Ústavy, jakož i s čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Argumentaci prokazující důvodnost její ústavní stížnosti vystavěla stěžovatelka především na tvrzení, že ona byla k celé trestné činnosti vyprovokována, neboť pokud by neexistovala nabídka ze strany svědků S., É. a N., ji samotnou by řešení manželské krize hledáním vykonavatele fyzické likvidace jejího manžela nikdy nenapadlo. Stěžovatelka se tak označila za oběť policejní provokace, jež proběhla v přímém rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Z tohoto pak vycházelo přesvědčení stěžovatelky, že svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu, kterým byla uznána vinnou, když v jejím chování nebylo prokázáno zavinění jakožto obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu. Proto také nebylo možno na její chování nahlížet ani jako na přípravu trestného činu vraždy dle ustanovení §7 odst. 1 k ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona. Pokud tak obecné soudy činily, dopustily se svévolné aplikace normy jednoduchého práva, již schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V dalším poté stěžovatelka namítala, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily její výpověď, přehlédly značné rozpory ve výpovědi svědka N., a že soud I. stupně přijal nesprávný skutkový závěr ohledně výpovědi svědka S., toto vše ovšem bez bližšího vysvětlení či upřesnění. Rovněž výtky stěžovatelky v tom směru, že obecné soudy řádně neobjasnily otázku použitého agenta a nezohlednily pohnutky vedoucí stěžovatelku k jejímu jednání, postrádaly byť sebemenší rozvedení. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy prováděly dokazování v její trestní věci. V rámci tohoto mělo být porušeno stěžovatelčino právo na řádnou obhajobu v důsledku nemožnosti klást otázky svědku N., jehož výslech byl učiněn dle ustanovení §55 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Nadto pak stěžovatelka odporovala postupu odvolacího soudu, který odmítl její návrhy na doplnění dokazování a uzavřela, že v její trestní věci došlo k případu tzv. opomenutého důkazu.
4. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 10/2004. Z tohoto zjistil, že dle výroku napadaného rozsudku krajského soudu stěžovatelka dne 11. 3. 2004 v restauraci "U dvou Kozlů" na ul. Joštova v Brně požadovala po J. N. (§55 odst. 2 trestního řádu) zajistit osobu, která by za odměnu ve výši maximálně 50.000 Kč usmrtila jejího manžela L. Š. a následně, na základě zprostředkování kontaktu J. N., se v období od 19. 3. 2004 do 22. 4. 2004 opakovaně na témže místě setkala s pracovníkem Policie ČR vystupujícím v režimu agenta (§158e trestního řádu) a požadovala po něm usmrtit jejího manžela; za tímto účelem mu předala dne 19. 3. 2004 jeho fotografie, písemné informace k jeho osobě a jako zálohu za jeho usmrcení finanční hotovost ve výši 30.000 Kč; při následujících schůzkách ve dnech 29. 3. 2004 a 16. 4. 2004 upřesňovala okolnosti, za nichž by měl být její záměr realizován a dne 22. 4. 2004 poté, kdy jí agent telefonicky podal nepravdivou informaci, že splnil její požadavek, mu předala zbývající část slíbené odměny ve výši 20.000 Kč. Tímto jednáním se stěžovatelka dopustila spáchání přípravy k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona, za což byla napadaným rozsudkem krajského soudu odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání deseti let. O odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu I. stupně a o jejím dovolání rozhodly vrchní soud a Nejvyšší soud ČR tak, jak již bylo uvedeno v předchozím. Při prostudování soudního spisu krajského soudu, sp. zn. 46 T 10/2004, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také řadu dalších zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na spisový materiál k trestní věci stěžovatelky, zejména na napadaný rozsudek tohoto soudu, neboť v jeho odůvodnění se již totožnými námitkami stěžovatelky podrobně zabýval. Vrchní soud v rámci svého vyjádření prohlásil, že námitky stěžovatelky prezentované v její ústavní stížnosti považuje za neopodstatněné a v plném rozsahu odkázal na předmětné rozhodnutí vrchního soudu ze dne 19. 1. 2005, v němž se odvolací soud s takto uplatněnými námitkami stěžovatelky již vypořádal. Jelikož dle názoru vrchního soudu jeho rozhodnutím ze dne 19. 1. 2005 nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, navrhl vrchní soud, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, popřípadě zcela zamítl. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření konstatoval, že námitky stěžovatelky proti údajné neúplnosti provedeného dokazování a rovněž výhrady proti způsobu hodnocení důkazů krajským a vrchním soudem a jimi z provedených důkazů učiněným skutkovým závěrům nebyly a nemohly být předmětem věcného přezkumu napadených rozhodnutí v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem ČR. Ohledně tvrzení stran absence subjektivní stránky trestného činu, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou, resp. o policejní provokaci, jejíž se stala stěžovatelka obětí, odkázal Nejvyšší soud ČR na odůvodnění svého usnesení ze dne 7. 6. 2005, přičemž uzavřel, že ústavní stížnost stěžovatelky považuje za zjevně neopodstatněnou. Vyjádření účastníků byla následně zaslána stěžovatelce na vědomí, na což ta ve lhůtě, kterou ji Ústavní soud k případné replice určil, věcně nikterak nereagovala.
II.
6. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. K ústřední námitce stěžovatelky z její ústavní stížnosti, a to, že ona byla k celé trestné činnosti vyprovokována a stala se tak obětí policejní provokace, považuje Ústavní soud nejprve za nutné doplnit, že s touto se dostatečným způsobem vypořádaly již obecné soudy v trestní věci stěžovatelky rozhodující (zejm. č.l. 407-408, č.l. 460-468, č.l. 512), na jejichž závěry v tomto směru také Ústavní soud odkazuje. Ústavní soud se tedy neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že její trestná činnost byla vyprovokována policejními orgány, neboť z provedeného dokazování plyne, že prvotní impuls k usmrcení jejího manžela vzešel od stěžovatelky a byla to právě ona, kdo kontaktoval oba policejní agenty se záměrem odstranit jejího manžela. Stěžovatelka dále přes jejich výhrady trvala na usmrcení svého manžela, navrhovala jim různé způsoby provedení činu, poskytovala jim k tomu potřebné informace a navrhovala způsob platby za usmrcení svého manžela. Takto popsané jednání stěžovatelky lze označit jako jednání aktivní, opakované a trvající delší dobu, když byla současně vyvrácena obhajoba stěžovatelky, že jednala pod nátlakem či ze strachu. Ačkoli konání policisty vystupujícího v trestním řízení jako J. N. (§55 odst. 2 trestního řádu) a pracovníka Policie ČR vystupujícího v režimu agenta (§158e trestního řádu) tvořilo v daném případě jeden z dílčích elementů celkového průběhu událostí, nelze jej pokládat za určující či podstatný prvek přípravy trestného činu, které se stěžovatelka dopustila. Jednání policie směřovalo výhradně k získání informací důležitých k odhalení a objasnění stěžovatelkou připravovaného trestného činu a záměr stěžovatelky neiniciovalo, neboť policejní aktivita byla pouze reakcí na její konání. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 710/01, sp. zn. III. ÚS 597/99, Ústavní soud k tomuto podává, že skutkové okolnosti nyní posuzovaného případu jsou odlišné a nenaplňují znaky tzv. policejní provokace (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01, publikovaný pod č. 100 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, str. 437; nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaný pod č. 97 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, str. 345; oba dostupné na www.judikatura.cz).
8. Stejně tak nemůže Ústavní soud přisvědčit hodnocení stěžovatelky v tom smyslu, že v jejím chování nebylo prokázáno zavinění jakožto obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu. K této výtce stěžovatelky, kterou ostatně prověřily již obecné soudy (zejm. č.l. 411, č.l. 466-468, č.l. 512), Ústavní soud dodává, že na závěrech obecných soudů ohledně prvku zavinění v jednání stěžovatelky nenalézá vzhledem k opatřenému důkaznímu materiálu ničeho, co by vypovídalo o jejich nesprávnosti či dokonce protiústavnosti. Obdobné lze konstatovat k výhradě stěžovatelky vůči kvalifikaci jejího jednání jako přípravy trestného činu vraždy dle ustanovení §7 odst. 1 k ustanovení §219 odst. 1 trestního zákona, když se Ústavní soud připojuje k úvahám obecných soudů (zejm. č.l. 409 a násl., č.l. 467) a právní kvalifikaci jednání stěžovatelky shledává přiléhavou. Na tomto základě pak nelze přijmout ani vývody stěžovatelky, že se v jejím případě obecné soudy dopustily svévolné aplikace normy jednoduchého práva.
9. Poukazuje-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti na domnělé vady, které provázely proces dokazování v její trestní věci, považuje Ústavní soud za nutné k tomuto uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelky. Pokud stěžovatelka ve své ústavní stížnosti bez bližšího upřesnění tvrdí, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily její výpověď, přehlédly značné rozpory ve výpovědi svědka N. a že soud I. stupně přijal nesprávný skutkový závěr ohledně výpovědi svědka S., Ústavní soud k tomuto doplňuje, že je úkolem obecných soudů, aby ty hodnotily důkazy, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy v trestní věci stěžovatelky tak při šetření této zásady učinily a na závěrech, ke kterým takto dospěly, Ústavní soud nezjistil potřebu cokoli měnit. Postupem obecných soudů rovněž nedošlo v důsledku nemožnosti klást otázky svědku N. vyslechnutému dle §55 odst. 2 trestního řádu k zásahu do stěžovatelčina práva na řádnou obhajobu, neboť při jeho výsleších v přípravném řízení a v hlavním líčení před soudem I. stupně bylo obhájci stěžovatelky umožněno klást utajenému svědku dotazy. Jakkoliv tedy bylo postavení obhajoby ztíženo užitím institutu utajeného svědka krajským soudem, stupeň omezení z tohoto plynoucí obecný soud minimalizoval na nejnižší možnou míru nezbytnou při provádění důkazu výslechem svědka pod utajením. Nakonec pak námitka stěžovatelky, jež se týká porušení jejího práva na spravedlivý proces ze strany odvolacího soudu tím, že ten nevyhověl jejím návrhům na doplnění dokazování, není důvodná, neboť obecné soudy zásadně nejsou povinny provést veškeré navržené důkazy. Ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Soudy I. a II. stupně dospěly k závěru, že skutkový stav v trestní věci stěžovatelky byl náležitým způsobem zjištěn, a pokud odvolací soud odmítl provedení stěžovatelkou navržených důkazů, pak v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu nepovažoval jejich provedení za opodstatněné (č.l. 469-470, s odkazem na č.l. 408). Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud ničeho měnit, neboť není jeho úkolem přehodnocovat skutková zjištění nalézacího a odvolacího soudu, pokud jsou racionálně a přesvědčivě odůvodněna. Nejedná se tedy o případ opomenutého důkazu, který by umožňoval ingerenci Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů. Lze tedy v této části uzavřít, že Ústavní soud neshledal taková pochybení obecných soudů, kterých se měly dopustit při procesu dokazování, jež by způsobovala zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
10. Ústavní soud také přezkoumal blíže nerozvedené výtky stěžovatelky v tom směru, že obecné soudy řádně neobjasnily otázku použitého agenta a nezohlednily pohnutky vedoucí stěžovatelku k jejímu jednání. Tyto ovšem nepovažuje Ústavní soud za oprávněné a jakkoli způsobilé zpochybnit zákonnost či ústavnost napadaných rozhodnutí obecných soudů, když ve vztahu k nezohlednění pohnutek vedoucích stěžovatelku k jejímu jednání odkazuje na odůvodnění napadaného rozsudku krajského soudu (č.l. 411), jež o těchto pojednává.
11. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 8. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu